V Česku řádil falešný regulátor!
Některá poslední rozhodnutí telekomunikačního regulátora, například o ADSL propojení, o jmenování Telecomu veřejnoprávním operátorem, či o novém stanovení propojovacích poplatků na bázi tzv. uživatelské hodnoty, vzbudila nemalé rozpaky odborné veřejnosti i samotných operátorů. Vysvětlení je ale velmi prozaické a typicky české: místo skutečného regulátora u nás řádil regulátor falešný!Stížnosti operátorů na rozhodnutí regulátora rozhodně nejsou na našem telekomunikačním hřišti ničím novým. Vždyť kolikrát už si naši operátoři stěžovali na jeho liknavost, pomalost, či neochotu rozhodnout v jejich prospěch. Pravdou je, že v poslední době se do některých rozhodnutí regulátora tu a tam vloudila chybička, a že občas na sebe příslušná rozhodnutí opravdu nechávala dlouho čekat. Jako kdyby dřívější preciznost, fundovanost a dochvilnost našeho regulátora byla náhle ta tam. Podezření, že něco není v pořádku, zvyšovala i některá poslední rozhodnutí regulátora, která skutečně byla poněkud "zvláštní".
Příkladem může být dlouho očekávané rozhodnutí o ADSL propojení. Veřejnost si od něj slibovala zásadní průlom v dostupnosti a kvalitě ADSL, a sám regulátor jej původně slíbil vydat do konce listopadu. V tomto termínu ale nakonec horko těžko vyplodil jen jakousi neslanou nemastnou pracovní verzi. Ta se navíc zabývala pouze tím, jak má být propojen ADSL modem s koncovým počítačem uživatele služby - řešila zejména druh použitého síťového kabelu a způsob jeho zasouvání, nejprve do modemu a teprve pak do počítače. Operátoři, kteří měli možnost se k pracovnímu návrhu vyjádřit, jej většinou odmítli s poukazem na to, že regulátor uchopil celou problematiku za špatný konec. Ten kupodivu ještě dal na jejich stanovisko, pracovní návrh nakonec stáhl a definitivní rozhodnutí vůbec nevydal.
Nebo jiný příklad, kdy rozhodnutí regulátora naopak byla až nečekaně rychlá, a alespoň v prvním přiblížení nepostrádala jasnou a zřejmou logiku. Jde například o rozhodnutí 1/ČTc/2003, řešící současný pokles výnosů Českého Telecomu. Spočívá ve jmenování Telecomu tzv. veřejnoprávním operátorem, a ukládá všem uživatelům telekomunikačních služeb povinnost platit mu tzv. koncesionářský tarif, pokrývající jeho náklady a dosavadní zisk - bez ohledu na to, jaké služby a od koho kdo využívá. Podkladem pro toto rozhodnutí prý byl dobře fungující model financování veřejnoprávní České televize.
Ještě dalším příkladem může být rozhodnutí 13/PROP/2003, ve kterém regulátor zúročil úspěšné zkušenosti s výpočtem poplatků v jiných oblastech (zejména u služeb právníků, notářů a obdobných profesí), kde je výše účtovaného poplatku odvozena od hodnoty realizované transakce. Regulátor proto ustoupil od tolik kritizovaných a také značně komplikovaných metod založených na nákladech (metod FAC, neboli tzv. plně alokovaných nákladů, a LRIC, zprůměrovaných dlouhodobých přírůstkových nákladů), a nově zavedl princip odvození propojovacího poplatku od tzv. uživatelské hodnoty. Podle něj je propojovací poplatek nově stanoven na základě hodnoty, kterou má poskytnutá služba pro svého koncového uživatele. Pokud jde například o hovor, točící se kolem obchodů za statisíce, bude nově zpoplatněn dvěma procenty z příslušné hodnoty. Pro částky nad 1 milion je procentuelní sazba již poněkud nižší, pouhé jedno procento.
Zmíněné rozhodnutí 13/PROP/2003 přitom vzbudilo nemalé očekávání uživatelské veřejnosti. Otevřelo totiž dveře pro tak dlouho očekávané paušální tarify, a to nejen pro dial-up, ale dokonce i pro běžné hlasové služby. Navíc v nulové výši!! Jedinou podmínkou by bylo to, aby uživatel věrohodně prokázal, že jeho hovory nejsou vůbec o ničem, a že opravdu nemají žádnou hodnotu, ani přímou ani nepřímou.
Poněkud nestandardní rozhodování regulátora v poslední době vzbudilo podezření i na samotném ministerstvu informatiky, které se rozhodlo přijít věcem na kloub. Příslovečnou "kapkou", která způsobila přetečení trpělivosti, se stalo již zmiňované rozhodnutí 01/ČTc/2003 o jmenování Telecomu veřejnoprávním operátorem. Právě to přimělo ministra Mlynáře sestavit malý expertní tým a do jeho čela postavit někoho, kdo dobře rozumí problematice veřejnoprávního financování: exředitele ČT Dušana Chmelíčka. Celý tým pochopitelně pracoval za maximálního utajení, což se nakonec vymstilo i samotnému ministerstvu. Jakýmsi nedopatřením se o jeho existenci dozvěděla partička nedůvtipných zaměstnanců ministerstva, kteří neměli nic lepšího na práci, než rozesílat po všech médiích své spekulace o jakýchsi tajných náměstcích ministra. Naštěstí se tak stalo již v době, kdy práce expertního týmu přinesla své první výsledky, a narušení jejího krytí už nemělo tak závažné následky.
Expertní skupina ministerstva informatiky zpočátku pracovala s hypotézou, že ten, kdo se vydává za regulátora, má za úkol odvádět pozornost médií, veřejnosti i operátorů a poutat ji na sebe, zatímco skutečným regulátorem, přijímajícím konkrétní rozhodnutí a ukládajícím závazná regulační opatření, je někdo úplně jiný. Expertní skupina dlouho obcházela všechna možná i méně možná místa a hledala skutečného regulátora. Spolu s ní jej hledali i pracovníci "regulačního front-endu", protože i oni byli velmi zvědavi, komu vlastně zajišťují krytí. Nikoho však nenašli, a tak celá původní hypotéza vzala časem za své.
To ale stále neřešilo základní problém: co je příčinou některých neexistujících, opožděných, či alespoň "nelogických" rozhodnutí regulátora?
Expertní skupina nakonec přišla s jiným, ještě překvapivějším zjištěním. Podařilo se jí odhalit, že skutečnost opravdu není taková, že by ten, kdo přijímá rozhodnutí a ukládá opatření, byl "schován za tím", kdo vůči veřejnosti vystupuje jako opravdový regulátor. Ve skutečnosti je naopak "vystrčen před něj".
Skutečný regulátor se totiž stal obětí útoku, který je v odborné literatuře označován jako útok typu "man in the middle". Spočívá v tom, že mezi dvě komunikující entity (zde mezi skutečného regulátora na straně jedné, a veřejnost včetně uživatelů, operátorů atd. na straně druhé) se bez jejich vědomí zařadí prostředník. Ten se pak vůči jedné straně vydává za stranu druhou, a naopak vůči druhé straně za stranu první. To mu umožňuje zachytávat vzájemnou komunikaci obou stran, libovolně ji ovlivňovat či měnit, a současně s tím udržovat obě strany v domnění, že skutečně komunikují se sebou navzájem. Bystřejší čtenář nyní již určitě tuší, jak vše fungovalo: skutečný regulátor vydal nějaké rozhodnutí, ale nastrčený prostředník (falešný regulátor) jej pozdržel, pozměnil, či třeba úplně zahodil. Nebo naopak sám připravil nějaké vlastní regulační opatření, a to pak veřejnosti podstrčil jménem skutečného regulátora.
V současné době stále ještě pokračuje pátrání po totožnosti falešného regulátora, neboť tu se dosud nepodařilo odhalit. Mezitím se totiž objevila podezření na existenci dalších "falešných regulátorů", v souvislosti s jinými nelogickými, až přímo nesmyslnými rozhodnutími. Třeba v souvislosti se zatížením telekomunikačních služeb vyšší sazbou DPH, které tak ostře kontrastuje s deklarovanou podporou rozvoje ICT technologií u nás, a ostatně i v celé Evropě. Neřádí u nás nakonec falešný parlament? Nebo je celý problém ještě výše, a my jsme naletěli falešným představám o tom, co je a co chce Evropská unie?