V Ženevě se rozhoduje o vládě nad Internetem

Informační a komunikační technologie, a především pak fenomén tzv. informační společnosti, se stále více stávají předmětem zájmu oficiálních "mocenských" struktur. Svědčí o tom i včera zahájený celosvětový summit o informační společnosti (WSIS, World Summit on Information Society). Svolala jej Mezinárodní telekomunikační unie (ITU, International Telecommunication Union), koná se "pod křídly" Organizace spojených národů, a aby to nebylo až tak jednoduché, je celá akce rozdělena do dvou fází:

• první fáze probíhá od 10.12.2003 v Ženevě
• druhá fáze proběhne 16. až 18.11.2005 v Tunisu,

Na včera zahájené první fázi je zastoupeno na 50 států. Zejména rozvojové země jsou zastoupeny na nejvyšší úrovni, zatímco např. prezident Bush zůstal doma. ČR je zastoupena delegací vedenou místopředsedou vlády Petrem Marešem. Údaje o počtu účastníků se liší, horní odhady některých médií hovoří o 16 tisících, konzervativnější o 12 až 13 tisících.

Co je na programu?

Zajímavé je, že mnohá média prezentují tento summit jako "technický" (Tech Summit). To ale není pravda, protože o technologické otázky zde vůbec nejde. Vše se naopak točí kolem otázek "moci" a "peněz" - kdo bude mít právo rozhodovat, určovat a diktovat, v jakém rozsahu a komu, kde se vezmou peníze atd.

Původní oficiální záměr byl zabývat se překlenutím propasti "digital divide" mezi bohatými a chudými státy, ale později se agenda poněkud posunula směrem k řešení největších rozporů, které existují mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Jde zejména o dva hlavní rozpory:

• kdo a jak by měl "vládnout" Internetu, řídit jej a rozhodovat o zásadních věcech, které se jej týkají
• kdo (a jak) by měl financovat rozšiřování informačních a komunikačních technologií do rozvojových částí světa

Vedle toho se summit chce zabývat také záležitostmi jako je zachování svobody slova, ochrana duševního vlastnictví či boj proti internetové kriminalitě. Poměrně zajímavým bodem je i pokus definovat, co vlastně je "informační společnost" (tedy pokus najít nějakou univerzální definici).

Formálním výstupem summitu, resp. jeho první fáze, by měly být dva koncepční dokumenty:

• politickou deklaraci ("jasné a zřetelné vyjádření politické vůle rozvíjet informační společnost")
• akční plán (s výčtem konkrétních úkolů, kroků, opatření, cílů atd.).

K těmto výstupům se vrátím později, až bude dostupné jejich výsledné znění. Podívejme se spíše na aktuální otázky, které se na summitu skutečně řeší.

Kdo bude vládnout Internetu?

Jedním ze dvou nejvíce kontroverzních bodů je otázka "vlády" nad celosvětovým Internetem. O jakou "vládu" se ale jedná?

Jde o celou škálu vzájemně souvisejících kompetencí, mezi které patří relativně málo konfliktní věci jako zastřešení technické standardizace či dohled nad přidělováním IP adres. Podstatně kontroverznější pak jsou kompetence v oblasti domén nejvyšší úrovně (TLD, Top Level Domain) a přidělování jejich správy (resp. možnosti registrací). Ještě "otevřenější" pak jsou otázky typu vztahu mezi doménami a ochrannými známkami, působnosti národních legislativ v prostředí nadnárodního Internetu, otázky ochrany duševního vlastnictví, boje proti kriminalitě, svoboda slova atd.

Historicky měla "vládu" nad Internetem ve svých rukou (v rozhodující míře) vláda Spojených států. Dokud byl Internet ryze akademický a z velké části financovaný vládou USA, mělo to svou logiku.

Když se počátkem devadesátých let minulého století Internet začal otevírat komerčnímu využití, zrodila se tzv. společnost pro Internet (Internet Society) jako první pokus převzít příslušné kompetence od vlády USA. Tento první pokus, iniciovaný samotnými uživateli Internetu, se ale příliš nezdařil. Důvodem bylo zejména to, že samotná Internet Society byla hodně akademická, což pro nástup komerčního Internetu skutečně nebylo ideální.

Další pokus přišel ve druhé polovině devadesátých let, přímo od vlády USA, která sama cítila potřebu předat své kompetence někomu vhodnějšímu. Problém byl ale v tom, že nikdo takový nebyl po ruce. Nakonec vláda USA vyzvala celosvětovou veřejnost, aby se nějak "dala dohromady", zformovala subjekt, který by ji reprezentoval, a tomu mohla příslušné kompetence předat. Výsledkem bylo založení sdružení ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers), v říjnu 1998, coby nevýdělečné privátní společnosti, založené podle zákonů státu Kalifornie, a zastupující zájmy podnikatelských, technických, akademických i uživatelských kruhů. Následně ICANN skutečně převzal příslušné kompetence od vlády USA, a byl také "uznán" (formálně či alespoň neformálně) mnoha státy a organizacemi jako "entita globálního konsensu" v oblastech TLD domén, správy kořenových serverů, distribuce IP adres a technické standardizace.

Ačkoli v těchto oblastech se ICANNu zdaleka nedařilo fungovat optimálně, největší problém se nyní zdá být jinde: v "netechnických" otázkách, které se stále více dostávají do popředí a stále více hýbou Internetem. Jde například o již zmiňovaný vztah národních legislativ k Internetu, o svobodu slova, duševní vlastnictví atd. Významné je jistě i to, že v ICANNu je zastoupen především privátní sektor, a podstatně méně již sektor veřejný, resp. přímo státní. Konečně velkou starostí mnoha zemí je to, že ačkoli ICANN je nezávislým soukromým subjektem, velký vliv v něm stále mají subjekty z USA, případně z dalších vyspělých zemí, zatímco rozvojové země na něj mají vliv jen minimální.

Proto není asi až tak velkým překvapením, že právě před světovým summitem o informační společnosti se objevily tendence odejmout ICANNu "vládu nad Internetem" a svěřit ji do rukou někomu jinému, kdo by byl více "reprezentativní" (co do "zastoupení" všech států světa), a také více a bezprostředněji "odpovědný" (povinný dodržovat "pravidla hry" stanovená někým jiným).

Ještě v září, na jednom z přípravných jednání k nynějšímu summitu, se objevil návrh aby některé stávající kompetence ICANNU převzala přímo Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). Tento návrh ihned podpořily některé země, mj. Čína, Indie, Jižní Afrika, Brazílie či Saudská Arábie, mj. i s argumentem, že ITU, coby agentura spojených národů, má již vytvořené své "rozhodovací procesy", které definují kdo a co může, jaké je zapojení členských zemí atd. Naproti tomu ICANN se jako soukromý subjekt musí řídit zákony státu Kalifornie, kde má sídlo.

Protiargumentem odpůrců tohoto návrhu je poukaz na zvýšenou byrokratičnost a těžkopádnost rozhodování, kterou by takovýto přesun kompetencí na ITU přinesl. Možná ještě závažnější je ale varování před tím, že ITU je v zásadě mezivládní organizací, a podřízením Internetu této organizaci by se dostal do područí států a jejich vládních garnitur, a naopak "mimo dosah" občanské společnosti a soukromého sektoru.

Podle dostupných signálů se v rámci summitu vytvořily tři názorové bloky k této problematice:

• rozvojové země jsou za přechod vybraných kompetencí ICANNu pod ITU, případně pod jinou agenturu podřízenou Spojeným národů
• EU zastává názor, že fungování ICANNu není ideální, ale lze jej zlepšit
• USA jsou se současným stavem spokojeny a nemají důvod jej měnit.

Podle posledních informací ze summitu vše vypadá tak, že žádné definitivní rozhodnutí zde nepadne. Místo toho bude zřízena pracovní skupina, podléhající přímo generálnímu tajemníkovi OSN. V té by měly být zastoupeny všechny zainteresované strany, a tato skupina by měla hledat kompromis mezi rozdílnými stanovisky a připravit konkrétní doporučení pro druhou fázi summitu, v listopadu 2005 v Tunisu.

Není to hezká ukázka toho, jakým způsobem a jak rychle by se rozhodovalo v případě, že by otěže Internetu převzala nějaká mezivládní organizace?