Nové přístupové sítě

Pro budování nových přístupových sítí se nabízí celá řada technologií technologických řešení. Je například možné budovat nové rozvody na bázi metalických kabelů (kroucené dvoulinky či koaxiálního kabelu), či na bázi optických vláken. Obecně optická vlákna skýtají podstatně větší přenosový potenciál, avšak jejich pořízení a pokládka jsou stále dražší. Proto se optická vlákna stále kombinují s lacinější metalikou, obvykle s koaxiálními kabely, čímž vznikají hybridní opticko-koaxiální sítě (HFC, Hybrid Fiber-Coax).

Důležité ale je, že budování takovýchto nových "drátových" sítí (ať již metalických či optických) je nesmírně náročné ekonomicky i organizačně, a vyžaduje "fyzickou" instalaci - typicky zábor a rozkopání veřejných i privátních prostor. Proto se s takovýmto budováním nových "drátových" sítí můžeme v praxi setkat jen v poměrně omezeném měřítku, typicky v konkrétních lokalitách s vysokou hustotou potenciálních klientů, či u nově budovaných objektů (novostaveb). Nejčastěji přitom jde o sítě, které si budují a provozují kabeloví operátoři, pro poskytování svých služeb.

Vedle "drátových" přístupových sítí samozřejmě mohou existovat i přístupové sítě bezdrátové. Jejich zřejmou výhodou je absence nutnosti rozkopávat různá prostranství, pokládat kabely atd. Výhodou je i potenciální možnost mobility koncového uživatele. Na druhou stranu základním omezením každého bezdrátového řešené je dostatek vhodných frekvencí, resp. celých frekvenčních pásem. Ty se dnes rozdělují na tzv. licenční a bezlicenční. V případě bezlicenčního pásma provozovatel nepotřebuje licenci k provozování příslušných přenosů, ale na druhé straně nemá zajištěno, že kromě něj nebude ve stejné pásmu provozovat své přenosy i někdo jiný, a že nebude docházet ke vzájemnému ovlivňování přenosů, či dokonce k jejich vzájemnému rušení.

V případě použití licenčního pásma by k rušením jiným provozovatelem nemělo docházet - ale počet licencí je striktně omezen (a s nimi i rozsah frekvencí, které držitel licence může využít).

Účelem tohoto článku však není podrobněji rozebírat vhodnost jednotlivých technologií pro bezdrátové přístupové sítě. Proto si jen pro úplnost naznačme několik praktických příkladů:

• sítě FWA (Fixed Wireless Access): jde o bezdrátové sítě provozované v licenčním pásmu (u nás 3,5 GHz a 26 GHz), na buňkovém principu, s přenosy Point-to Multipoint (z jednoho bodu do více bodů), bez mobility koncových uživatelů. Lze si je představit jako bezdrátovou náhradu "drátových" přístupových sítí (nabízí vysokou rychlost, vysokou kvalitu i spolehlivost).
• WLL (Wireless Local Loop) - spíše generické označení pro různé druhy dvoubodového bezdrátového propojení koncového účastníka s přístupovým bodem, bez mobility a mnohdy i bez systematického pokrytí (tj. jde spíše o individuální řešení, nikoli o celou přístupovou síť)
• GSM - v případě využití stávajících sítí GSM pro přenos dat. Nabízí plošné pokrytí a mobilitu koncového uživatele
• UMTS (mobilní sítě 3. generace) - nabídnou systematické pokrytí (v lokalitách s větší koncentrací uživatelů, např. ve městech), možnost mobility a výrazně vyšší přenosové rychlosti.

Využití existujících přístupových sítí

Vedle nově budovaných přístupových sítí, uzpůsobených potřebám přenosu dat, zde existuje také několik celoplošných sítí, budovaných pro jiné účely. Také tyto sítě přitom lze označit jako "přístupové", neboť vedou z určitého počtu přístupových bodů do velkého počtu koncových míst, kde se vyskytují potenciální či aktuální zákazníci. Jde konkrétně o:

• elektrorozvodné sítě, rozvádějící napájecí napětí (230 V) do jednotlivých zásuvek
• vodovodní sítě
• plynárenské sítě
• kanalizační sítě
• telefonní sítě.

Pro potřeby datových přenosů jsou nejméně vhodné sítě vodovodní, kanalizační a plynárenské. Jejich potenciální využití pro datové přenosy je zatím ve stádiu různých úvah, maximálně pilotních projektů omezeného dosahu. Podstatně více nadějí se vkládá do využití elektrorozvodných sítí. V této oblasti již proběhlo několik pilotních projektů, a některé z nich byly i úspěšné a vyústili v komerční využití (např. v Německu).

Zdaleka největší potenciál přenosu dat však skýtají stávající telefonní sítě. Jejich přístupové části jsou totiž dostatečně "husté", v tom smyslu že vedou prakticky do všech míst kde se vyskytují potenciální zákazníci. Lze si je představit jako soustavy jednotlivých párů metalických vodičů (z tzv. kroucené dvoulinky, telefonního typu), vedoucích paprskovitým způsobem od místa výskytu zákazníka (od jeho telefonní zásuvky) k nejbližší telefonní ústředně (či tzv. předsunuté telefonní ústředně, resp. bloku RSU, Remote Subscriber Unit, viz obrázek).

"Představa telefonní sítě"

Právě těmto paprskovitě vedeným metalickým vodičům se říká "místní smyčky" (anglicky "Local Loop").