Historie naší liberalizace, díl XIX: První bitva o Internet

První propojovací dohody, které uzavřeli alternativní operátoři s Českým Telecomem počátkem roku 2001 (Contactel 28.2.2001, Aliatel 1.3.2001 atd.), měly jeden specifický rys: nebyly úplné. Týkaly se pouze základních hlasových služeb a nikoli již dalších aspektů, které je také nutné řešit prostřednictvím propojovacích smluv. Tedy například speciálních hlasových služeb (různých "barevných" linek, jako linek 0800 apod.), a také Internetu skrze propojení. Důvodem pro uzavření neúplných propojovacích dohod byla ze strany alternativních operátorů zřejmě velmi jednoduchá kalkulace: pokud by čekali až na dojednání dalších aspektů, neměli by s čím přijít na trh a byli by tedy mimo hru na rodícím se trhu. Takže raději zvolili cestu částečné dohody, která jim umožnila vstoupit na trh alespoň s něčím. Současně jim poskytla více prostoru pro dojednávání zbylých aspektů. Na druhou stranu uzavřením alespoň nějaké propojovací dohody poněkud klesla jejich vyjednávací síla (již nemohli argumentovat tím, že Telecom s nimi nechce uzavřít vůbec žádnou dohodu).

Historie posléze ukázala jeden velmi smutný fakt: prakticky všechna vzájemná vyjednávání byla neúspěšná, v tom smyslu že oboustranně přijatelné dohody nebylo dosaženo. Končilo to rozporem (nedohodou), kterou musel řešit až regulátor, svým direktivním rozhodnutím. Spokojen s tím nebyl asi nikdo - ani Telecom ani alternativní operátoři, a jistě ani sám regulátor.

Internet přes připojení a se sdílením výnosů

Přístup k Internetu tedy byl jednou z oblastí, které nebyly pokryty prvními verzemi propojovacích dohod, ale o kterých se intenzivně jednalo dále. Jak to ale ladí se skutečností, že většina alternativních operátorů (a řada dalších internetových providerů, alias ISP), v dané době (první polovině roku 2001) úspěšně dial-up přístup k Internetu nabízela?

K pochopení důvodů je třeba rozlišit mezi dvěma variantami přístupu k Internetu:

• přístupem s podílem na výnosech
• přístupem přes propojovací bod.

Propojení a propojovací dohody, a s nimi tahanice kolem nich, se totiž týkají pouze druhé z obou variant, nikoli varianty první.

Faktický rozdíl mezi oběma variantami není až tak technický, jako ekonomický: v prvním případě totiž Telecom stanoví a vybere celou koncovou cenu, a z ní pak určitou část (jako tzv. podíl na svém výnosu), přenechá druhému subjektu v roli internetového providera. Jde tedy o dosti asymetrický vztah, v rámci kterého Telecom určuje pravidla hry a ostatní subjekty mají jen omezenou možnost je ovlivnit. Na druhou stranu právě tato varianta s podílem na výnosech funguje již od roku 2000 a umožnila rozšíření tzv. Internetu zdarma - tedy stavu, kdy volající platí pouze telefonní poplatky, zatímco internetovému providerovi neplatí nic a ten kryje (alespoň část) svých nákladů z podílů na výnosech, které dostává od telefonního operátora (Telecomu).

Zajímavý je i samotný vznik varianty s podílem na výnosech. Telecom s ní nepřišel jako první, ale předběhnul jej pražský Dattel. Ten si sice mohl působit pouze ve vymezených částech Prahy, ale i tak dokázal přilákat k sobě významné internetové providery díky tomu, že jim začal vyplácet podíly na svých výnosech z hovorného. Telecom posléze zareagoval obdobně, takovým nastavením poplatků aby internetové providery motivoval k přechodu k jeho síti.

Internet přes propojovací bod

Druhá varianta je řešena jinak. Předpokládá, že k síti Telecomu je připojen alternativní operátor (nikoli internetový provider jako v předchozím případě), a to přes tzv. propojovací bod. Vztahy mezi oběma subjekty jsou více vyvážené a zakotvené právě v propojovací dohodě. Významnou součástí těchto vztahů je i pevně stanovená výše propojovacího poplatku, který platí jeden operátor (v daném případě Telecom, na jehož straně hovor vzniká) druhému operátorovi za to, že hovor tzv. zakončí (též: terminuje) ve své síti. Součástí této "terminace" (zakončení) je samozřejmě i poskytnutí přístupu k Internetu.

V době psaní tohoto článku (v lednu 2003) již existují a jsou nabízeny i jiné modely Internetu přes propojovací bod, charakterizované jako tzv. originační. Jejich podstatou je to, že celou koncovou cenu internetového volání platí volající nikoli Telecomu, ale druhému subjektu v celém řetězci (alternativnímu operátorovi, resp. internetovému providerovi). V první polovině roku 2001, o které se nám zde jedná, se však jednalo pouze o modely tzv. terminační.

Klíčovým bodem vzájemného jednání alternativních operátorů s Českým Telecomem samozřejmě byly příslušné terminační poplatky za internetová volání. Telecom měl celkem pochopitelný zájem na tom, aby byly co nejnižší, tak aby mu z inkasované koncové ceny zůstalo co nejvíce. Naproti tomu pro alternativní operátory zase byla nejzajímavější co nejvyšší cena těchto terminačních poplatků.

Jak jsme si již uvedli výše, k dohodě nedošlo (zatím v žádném jednání, takže ani v tomto). Muselo tudíž dojít na nahlášení nedohody (rozporu) regulátorovi a na jeho rozhodnutí. K tomu došlo v květnu 2001, a tím kdo rozpor podal byl Contactel (resp.: pouze Contactel se k tomu přihlásil formou tiskové zprávy).

Verdikt regulátora

Regulátor rozpor posoudil a vydal svůj verdikt 4. září 2001 (jako rozhodnutí 04/ROP/2001). V něm stanovil pevnou výši propojovacího poplatku za tzv. terminaci internetového hovoru, neboli to co by měl Telecom zaplatit alternativnímu operátorovi za to, že se postará o "zakončení" (terminaci) hovoru.

Zajímavá přitom byla logika, o kterou regulátor své rozhodnutí opřel. Vyšel totiž z toho, že již dříve, při direktivním stanovení propojovacích poplatků za "běžný hlas, rozhodl že oba subjekty se mají rozdělit o koncovou cenu v určitém konkrétním poměru (zhruba 55:45 ve špičce a 59:41 mimo špičku). V případě Internetu pak rozhodl v principu takto: podělte se o koncovou cenu za internetové volání ve stejném poměru! S uvážením určité konkrétní koncové ceny mu pak vyšlo 34 haléřů za minutu ve špičce (a 8 haléřů mimo špičku).

Kritika verdiktu

Alternativní operátoři přivítali zářijové rozhodnutí regulátora, ale současně jej podrobili i ostré kritice. Co mu vyčítali?

Například to, že regulátorem stanovené ceny byly prezentovány jako maximální, a nikoli jako minimální. Takže když Telecom nezaplatí alternativním operátorovi nic (resp. 0,- Kč), verdiktu regulátora to vyhovuje. To byl zřejmý omyl.

Další výhradu měli alternativní operátoři ke způsobu stanovení průměrné koncové ceny, na kterou regulátor aplikoval příslušný poměr 55:45, resp. 59:41. Vyšel totiž z průměrné minutové ceny nekonečně dlouhého hovoru, kterou reálné hovory nikdy nedosahují. Cena internetového hovoru totiž není lineární a s délkou hovoru klesá. Uvážením nekonečně dlouhého hovoru tak regulátor fakticky použil spodní odhad ceny (konkrétně 82 haléřů ve špičce).

Regulátor si určitě byl vědom nelinearity koncové ceny a dokonce se ji snažil kompenzovat, zavedením zvláštního "koeficientu nelineárnosti ceny a délky internetového volání". Aby eliminoval vliv nižší ceny nekonečně dlouhého hovoru, měl tento koeficient správně přičítat (jako kladné číslo). Ve skutečnosti jej bohužel naopak odečítal, čímž disproporci ještě dále zvyšoval.

Oprava verdiktu

Přestože regulátor vydal v září 2001 své rozhodnutí s konkrétními propojovacími (terminačními) poplatky za Internet, faktické řešení přístupu k Internetu se po celý rok 2001 ubíralo jinou cestou - cestou přístupu (nikoli propojení), se sdílením výnosů (ve smyslu první z výše citovaných variant). Pokud je autorovi tohoto článku známo, žádný z alternativních operátorů nedokázal podepsat s Telecomem příslušný dodatek k propojovací dohodě ohledně Internetu přes propojovací bod a uvést jej v život.

Obě strany (Telecom i alternativní operátoři) nejspíše vyjádřily svou nespokojenost s předmětným verdiktem regulátora a požadovali jeho nápravu. Té se dočkali až v květnu 2002, ve formě cenového rozhodnutí 03/PROP/2002.

Toto cenové rozhodnutí vyšlo ze stejného principu (nechť se oba subjekty dělí ve stejném poměru jako u hlasových služeb), avšak napravilo chyby s maximem vs. minimem, a také se znaménkem u vyrovnávacího koeficientu. Především ale toto rozhodnutí vyšlo z jiné (vyšší) koncové ceny, a jejím dělením ve stejném poměru pak zákonitě musely vyjít i vyšší propojovací poplatky (za terminaci internetových hovorů): konkrétně místo 47 haléřů za minutu ve špičce (místo dřívějších 34) a 17 haléřů za minutu mimo špičku (místo původních 8).

Změnu výše propojovacích poplatků velmi silně kritizoval Telecom, argumentující tím že ze zbytku koncové ceny nedokáže pokrýt své náklady. Jeho reakce byla natolik silná, že kromě obvyklých protestů vedla i k pokusu o prosazení zcela nového konceptu komutovaného přístupu k Internetu (známého dnes jako "Internet Plus"). Jednou ze základních myšlenek tohoto konceptu bylo rozdělení ceny na dvě složky a přenesení propojovacího poplatku na koncového uživatele. Nakonec se to Telecomu nepodařilo prosadit - ale strhla se kolem toho pořádná mela, která již byla druhou "bitvou o Internet". Tu si ale necháme na jedno z dalších pokračování, dnes jsme se podrobněji zabývali tou první …..