Jak k nám přišel LRIC
K nejvýznamnějším událostem roku 2002 v oblasti telekomunikací je nutné připočítat i dění, které se sice odehrávalo spíše v pozadí a mimo bezprostřední záběr uživatelské veřejnosti, ale přesto má a bude mít významné důsledky i pro koncové uživatele telekomunikačních služeb. Jde o způsob stanovení tzv. propojovacích poplatků. Proč je to tak důležité i pro koncové zákazníky?
Odpověď je jednoduchá: propojovací poplatky jsou pro telekomunikační operátory nákladem, který musí zahrnout do koncové ceny, účtované svým vlastním zákazníkům. Proto obecně platí: čím nižší jsou propojovací poplatky, tím větší je prostor pro pokles koncových cen. Co ale vůbec je onen "propojovací poplatek" a jak se stanovuje?
Propojovací poplatek platí jeden operátor druhému za to, že hovor začíná v jeho síti a on za něj inkasuje plnou výši hovorného, ale následně hovor přechází do sítě druhého operátora a zde je tzv. zakončen (spojen až k volanému účastníkovi). Za takovéto zakončení pak operátor první sítě platí operátorovi druhé sítě zmíněný propojovací poplatek (za zakončení hovoru, alias jeho terminaci). Existuje ale i opačný případ, kdy celé hovorné operátor druhé sítě, a operátorovi první sítě, kde hovor začíná (tzv. "originuje") platí propojovací poplatek za originaci hovoru. Tato situace nastává například u volby operátora.
Ještě v roce 2001 přitom byly propojovací poplatky stanoveny v určité výši (konkrétně 66 haléřů za zakončení 1 minuty místního hovoru ve špičce, a 33 haléřů mimo špičku), ale nikoli vzájemnou dohodou operátorů - což by bylo rozumnějším řešením - ale verdiktem nezávislého regulátora. Ukázalo se totiž, že jednající operátoři se nedokázali sami dohodnout, a tak přesně podle ustanovení telekomunikačního zákona musel nastoupit nezávislý regulátor (Český telekomunikační úřad) a rozhodnout sám. Spor ovšem nebyl pouze o výši poplatků, ale také o způsob jejich stanovení. Telecom prosazoval variantu tzv. plně alokovaných nákladů, která již podle svého názvu počítá s následujícím postupem: sečtou se všechny náklady daného operátora, včetně historických, podělí očekávaným počtem minut, a z toho vyjde cena za 1 minutu hovoru. Vadou na kráse této metody je skutečnost, že veškeré neefektivnosti daného operátora přenáší i na ostatní operátory, skrze výši propojovacích poplatků, a nutí je nést následky. Naopak alternativní operátoři prosazovali metodu zprůměrňování nejnižších cen dosahovaných na trhu (tzv. metoda best practice), která ale zase příliš nepasovala do požadavků telekomunikačního zákona. Proto regulátor dal za pravdu metodě výpočtu, prosazované Českým Telecomem.
Nakonec se ale kupodivu všichni shodli na tom, že do budoucna je nejrozumnější zcela jiná metoda výpočtu propojovacích poplatků, se zajímavým názvem LRIC (někdy též LRAIC). Jde o zkratku z anglického "Long Run Incremental Costs", případně "Long Run Incremental Average Costs", a je založena na tom, že se nejprve vytvoří model efektivně fungujícího operátora. Na tomto modelu se pak studuje, jaké má takovýto efektivně fungující operátor náklady na to, aby zajistil potřebné propojení s jinými operátory. Důležité je, že jde jen o náklady navíc (tzv. inkrementální, neboli přírůstkové), jdoucí pouze na vrub onoho propojení, a nikoli na zajištění ostatních služeb daného operátora. Navíc se tyto "inkrementální" náklady vyhodnocují v delším časovém období (proto: Long Run), aby se vyloučil efekt jednorázových investic, a navíc se ještě průměrují (proto: Average).
Vytvoření takovéhoto LRIC modelu rozhodně není jednoduché, a v ČR to zabralo hned několik měsíců vzájemné spolupráce expertů z Telecomu i od alternativních operátorů, pod záštitou regulátora a na půdě Asociace provozovatelů pevných telekomunikačních sítí. Ještě koncem roku 2001 však byl model hotov a byl předán regulátorovi, který již dříve slíbil jej použít pro stanovení nové výše propojovacích poplatků pro rok 2002. Podle optimistických předpovědí, zejména z tábora alternativních operátorů, to mělo výrazně srazit propojovací poplatky a tím umožnit i výraznější pokles koncových cen za hovorné.
Počátkem roku 2002 se tak ale nestalo. Regulátor nový model dlouho studoval, a teprve v březnu 2002 jej formálně posvětil a vydal jako oficiální model - ovšem prakticky souběžně s tím určil novou výši propojovacích poplatků pro rok 2002 ještě podle staré metody. Tato výše poklesla jen velmi málo (z 66 haléřů za zakončení 1 minuty místního hovoru ve špičce na 60 haléřů), a to výraznější pokles koncových cen neumožnilo.
Důvodem, proč regulátor tak dlouho otálel s určením nové výše propojovacích poplatků na bázi modelu LRIC, bylo to že neměl k dispozici potřebná data od Českého Telecomu, kterými by model "naplnil" a dopočítal se konkrétních výsledků. Tato data získával od Telecomu až dodatečně a podle vlastního vyjádření postupně.
Teprve v září 2002 pak regulátor stanovuje novou výši propojovacích poplatků, již na bázi modelu LRIC. Na první pohled vypadají tyto nové ceny výrazně nižší: u místního hovoru ve špičce poklesla cena za 1 minutu z 60 haléřů na 41 haléřů. Při druhém čtení to ale již tak optimisticky nevychází, protože regulátor současně změnil definici "místního hovoru": po přečíslování celé telefonní sítě v září 2002 to vychází, vzhledem ke konkrétnímu způsobu propojení sítě Telecomu a sítí alternativních hovorů, tak že každý hovor spadne do kategorie "1 tranzit", kde propojovací poplatek činí 50 haléřů ve špičce. Reálně tak došlo k poklesu pouze z 60 haléřů za minutu na 50 haléřů - ale i to vytvořilo určitý prostor pro pokles koncových cen, zejména v nabídkách alternativních operátorů.
Nová výše propojovacích poplatků, stanovených již na základě metody LRIC (resp. LRAIC), se moc nelíbí Českému Telecomu, který argumentuje tím že regulátor vše "špatně spočítal" a výsledek proto Telecom rozporuje. Na druhé straně právě pokles propojovacích poplatků umožnil alternativním operátorům přijít i s nabídkou místních hovorů vedených skrze volbu operátora (protože to bylo sice technicky možné, ale ekonomicky nereálné, neboť koncová cena by musela být vyšší než jakou si účtuje sám Telecom).
Zařazení místních hovorů do portfolia služeb nabízených skrze volbu operátora (spolu s meziměstskými a mezinárodními hovory a hovory do mobilních sítí) mělo pro alternativní operátory velký význam. Většina jejich nabídek totiž vyžaduje od zákazníků určitou "minimální konzumaci", neboli provolání určité minimální (měsíční) částky, nejčastěji ve výši 500 či 1000 korun. V případě, že by alternativní operátoři nenabízeli místní hovory skrze volbu operátora, musel by jejich zákazník provolat zmíněnou částku jen na "dálkových" hovorech (meziměstsky a mezistátně), případně v hovorech na mobilní telefony. Takových zákazníků by určitě bylo méně než těch, kteří zmíněnou "minimální konzumaci" bez problémů provolají i se započítání místních hovorů.
Příkladem nabídky alternativního operátora, která neobsahuje žádnou povinnou "minimální konzumaci", je nabídka společnosti Tele2. Právě tato firma se svou viditelnou kampaní v médiích a na billboardech asi nejvíce zasloužila o popularizaci celého mechanismu volby operátora. Díky absenci "minimální konzumace" si Tele2, na rozdíl od ostatních alternativních operátorů, mohla dovolit nezařadit do své nabídky místní hovory.