WLAN, Wi-Fi, hotspots a community networks ….
Jedním z báječných aspektů moderních ICT technologií je, že nikdy dopředu nevíte jaké najdou využití. Stále častěji totiž tyto technologie vznikají s určitým záměrem, jako řešení určité potřeby či přímo konkrétního problému, ale praxe pro ně později najde ještě mnoho dalších možností využití - včetně takových, o kterých se autorům původně ani nesnilo, které jsou zcela nové a vznikly právě díky tomu, že daná technologie něčemu novému "otevřela vrátka". Velmi hezky to lze dokumentovat právě na příkladu bezdrátových technologií pro sítě LAN (technologie WLAN, Wireless LAN). Ty původně vznikly jako řešení pro potřebu omezené mobility uvnitř objektů (např. kanceláří). Později se začaly prosazovat jako náhrada klasických "drátových" sítí LAN, a dnes dokonce dávají vzniknout zcela novému fenoménu - veřejným bezdrátovým sítím typu "community networks". Dnes se o bezdrátových sítích WLAN, mezitím překřtěných na Wi-Fi, mluví již jako o konkurenci k mobilním sítím 3G (UMTS). Dokonce se ozývají i takové hlasy, které předpovídají jednoznačné vítězství laciného a pružného Wi-Fi nad extrémně drahými a těžkopádnými sítěmi 3G alias UMTS.Chceme-li správně pochopit roli, kterou dnes hrají bezdrátové technologie, je dobré začít krátkou úvahou o jejich vývoji. Zdaleka nejvíce pozornosti se až dosud věnovalo využití bezdrátových technologií v oblasti tradičních telekomunikací, zejména pro poskytování mobilních hlasových služeb. Výsledkem této "hlavní vývojové větve" jsou dnešní mobilní sítě 2. generace (u nás GSM). Je ale dobré si uvědomit, že tyto sítě vznikaly skutečně jako řešení pro poskytování hlasových služeb, a že schopnosti přenosu dat jim byly "vnuceny" až později. Sítí 1. generace (u nás např. systému NMT) se datové služby prakticky ještě netýkaly, ale nejmarkantnější je to právě u sítí 2. generace (GSM). Ty byly navrženy pro potřeby přenosu hlasu (podle toho mají např. dimenzovány své přenosové kanály, sloty atd.), a dodatečné "napasování" datových přenosů se projevilo značným omezením v kapacitě datových přenosů. Konkrétním důsledkem je standardní přenosová rychlost 9,6 kbps pro přenos dat (resp. 14,4 kbps, kterou u nás nabízí pouze Eurotel), připadající na 1 "hovorový kanál" (na tolik prostředků mobilní sítě, které by jinak postačily pro přenos jednoho hlasového hovoru). Cesta k vyšším rychlostem vede přes spojování "hovorových kanálů" (sdružování prostředků, které by jinak dokázaly obsloužit více hovorů současně). To je cesta, kterou se ubírají současné technologie GPRS a HSCSD v mobilních sítích - ale nutně naráží na omezenou kapacitu mobilních sítí 2. generace, danou jednak hustotou základnových stanic a pokrytím, ale především velikostí přidělených frekvenčních pásem.
V případě projektovaných mobilních sítí 3. generace (sítí 3G, alias UMTS) se již dopředu počítá hlavně s datovými službami (ale samozřejmě i s hlasovými), a tak se zde od začátku předpokládá využití širších frekvenčních pásem, s většími přenosovými rychlostmi atd. Jak se ale v praxi ukazuje, praktické prosazení těchto mobilních sítí 3. generace začíná narážet na nepříjemné problémy. Jedním z nich byla přemrštěná cena za licence pro tyto sítě (v rámci nich se přidělovaly hlavně příslušné frekvence). Nákup těchto licencí za nebývale vysoké částky způsobil mnoha telekomunikačním společnostem nemalé ekonomické problémy. Dalším problematickým aspektem je to, zda uživatelé vůbec stojí o služby mobilních sítí 3. generace - zda opravdu chtějí celoplošnou mobilitu, s tak vysokými přenosovými kapacitami (přenosovými rychlostmi), a zda budou ochotni za ni také adekvátně platit.
První sítě WLAN byly spíše výjimkou
Spíše ve stínu mobilních hlasových sítí ze "světa telekomunikací" se bezdrátové technologie pomalu prosazovaly i ve "světě počítačů". Hlavně v oblasti rozlehlých sítí, pro potřeby propojení dvou bodů bezdrátovým způsobem, bez požadavků na mobilitu (což ale opět spadá spíše do oblasti telekomunikací, neboť jde o řešení které supluje neexistující, nevyhovující nebo nedostupnou "drátovou" přenosovou cestu). Nás ale bude nejvíce zajímat situace v oblasti lokálních sítí (sítí LAN).
Prostředí lokálních sítí je charakteristické tím, že se zde obvykle jedná o privátní prostředí, které je "plně v moci" toho, kdo si chce nějakou lokální síť zřídit . To je zásadní rozdíl oproti rozlehlým sítím (sítím WAN), které jednak musí dosáhnout na větší vzdálenost, ale hlavně přitom musí překlenout různá veřejná prostranství, kde je instalace (pokládka) nových telekomunikační vedení různě omezena (již ze zákona). Zřizovatelé lokálních sítí si naopak mohou ve svých objektech instalovat kabelové rozvody zcela podle svého (samozřejmě až na výjimky typu památkových objektů, dodržování bezpečnostních a jiných předpisů atd.). Navíc zde již dlouho platí, že samotná cena kabelů pro "vnitřní" použití je únosně nízká a jejich instalace po technické stránce relativně snadná. Tradiční lokální sítě (sítě LAN) jsou proto tradičně "drátové".
"Drátové" technologie, používané v sítích LAN, dokonce nabízely i určitou podporu mobility uživatelů. Jde například o systém tzv. EAD zásuvek (Ethernet Attachment Device) pro použití s tzv. tenkým koaxiálním Ethernetem (dle standardu 10 Base 2). Jednotlivé počítače byly k těmto EAD zásuvkám připojeny prostřednictvím tzv. drop kabelů, které bylo možné zasunout do kterékoli EAD zásuvky (a samozřejmě zase vytáhnout), bez přerušení celistvosti kabelového segmentu (a tím bez omezení funkčnosti celé sítě). Uživatel, který chtěl se svým počítačem změnit pracoviště, pak jednoduše vytáhnul drop kabel z jedné EAD zásuvky, přenesl svůj počítač jinam a zastrčil drop kabel do jiné EAD zásuvky v dosahu. Bylo to jednoduché, vcelku laciné a pro běžné kancelářské prostředí i dostatečně spolehlivé.
První bezdrátové technologie, které připouštěly nasazení v prostředí lokálních sítí, mohly svým "drátovým" protějškům konkurovat jen velmi omezeně. Určitě ne cenou, protože byly mnohonásobně dražší. Určitě ne rychlostí, protože alespoň zpočátku byly několikanásobně pomalejší (nabízely např. přenosové rychlost 1 Mbps, max. 2 Mbps, zatímco "obyčejný" drátový Ethernet nabízel 10 Mbps). Jediné, čím dokázaly konkurovat, byl jejich samotný princip - bezdrátový charakter. Ten byl přínosem například tam, kde se uživatel skutečně potřeboval častěji přemisťovat a z nějakého důvodu mu nevyhovovalo řešení typu EAD zásuvek. Nebo tam, kde nějaký závažný důvod bránil instalaci klasické kabeláže (například v přísně chráněných památkových objektech). Případně v situaci, kdy bylo třeba zřídit lokální síť jen na velmi dočasnou dobu (třeba jen na několik hodin) a pak vše rychle uvést do původního stavu. Celkový efekt pak byl takový, že bezdrátové lokální sítě byly spíše výjimkou než častěji používaným řešením.