pro návrat na domovskou stránku klikni
tiráž článku
Vyšlo na Lupě, 12.7.2002
v rámci seriálu Neslavné výroky slavných
díl/část č.: 1

další část
Rok: 2002
Měsíc: 07
Den: 12
sdílení a tisk
související články

Klasické výroky o počítačích

Je léto, doba dovolených, a tak snad ani zde na Lupě nezaškodí menší seriál na poněkud oddechové téma. Seznámíme se v něm s výroky známých osobností, které časem ztratily na své razantnosti - ba co více, z dnešního pohledu vypadají jako opravdu pořádné úlety. Začneme rovnou slavnými výroky o počítačích.

Mnoho významných osobností, bez ohledu na historickou epochu, mělo neodbytný pocit že právě v jejich době již bylo dosaženo limitních hranic lidského poznání, a že již nemůže být vynalezeno nic nového, případně zkonstruováno cokoli převratně nového atd. Někteří tomuto dojmu zcela propadli a pronesli výroky ve stylu "nic nového už nemůže přijít". Dnes, s odstupem mnoha let a s povědomím o všem zásadně novém, co mezitím skutečně přišlo, tyto jejich výroky působí přinejmenším komicky.

John von Neumann, 1903-1957
I v oblasti počítačů se našla přinejmenším jedna známá osobnost, která sice také podlehla "finálnímu pocitu", ale naštěstí u toho nepřestala myslet. Jde o amerického matematika maďarského původu, Johna von Neumanna (autora koncepce, ze které vychází drtivá většina dnešních počítačů). Ten již v roce 1949 pronesl následující zajímavý výrok, který jakoby předznamenává celý tento seriál:

Vypadá to že jsme narazili na hranici toho, čeho je možné dosáhnout s počítačovými technologiemi. Člověk by si ale měl dávat pozor na takováto tvrzení, protože do 5 let se obvykle ukáží jako pěkná pitomost." (John von Neumann, 1949)

ENIAC
Jak velké budou počítače?

Zůstaňme ještě v roce 1949, kdy John von Neumann pronesl svůj citovaný výrok. V té době byly počítače obrovskými monstry, které zabíraly celé budovy či alespoň celá jejich patra. Vrcholem technologického řešení bylo použití elektronek, a například tehdejší počítač ENIAC (Electronic Numerical Integrator and Computer) jich používal na 18 000 (jenom na jejich žhavení potřeboval menší elektrárnu), a vážil na 30 tun.

Když se ve zmíněném roce 1949 redaktoři časopisu "Popular Mechanics" zamysleli nad budoucím možným vývojem, vyšla jim následující perspektiva:

"Počítače by v budoucnu mohly vážit i méně než 1,5 tuny" (Popular Mechanics, 1949).

Ve své době to asi byla dost odvážná věšťba (ze 30 tun rovnou na 1,5 tuny). Nejspíše přitom počítali s tím, že základními stavebními kameny počítačů budou i do budoucna elektronky. Polovodičový tranzistor byl sice vynalezen o dva roky dříve, ale kdo tehdy tušil že vývoj se bude ubírat právě touto cestou (přes samostatné tranzistory k integrovaným obvodům, mikroprocesorům atd.).

Ostatně, k historii mikroprocesorů se vztahuje i následující výrok, hojně citovaný v odborné literatuře. Je připisován dnes již neznámému inženýrovi ve středisku Advanced Computing Systems Division firmy IBM. Ten měl v roce 1968 komentovat první mikroprocesory takto:

"Ale … k čemu by to mohlo být dobré?" (IBM, 1968)
Thomas J. Watson, 1874 až 1956

Kolik počítačů bude zapotřebí?

Zůstaňme ještě ve čtyřicátých létech a u Velké modré, alias u firmy IBM. Jeho tehdejšímu řediteli, Thomasi J. Watsonovi (šéfem IBM byl od roku 1915 až do roku 1956), jsou připisovány následující dva vskutku "globální" výroky:

1943: "Nemyslím si, že by na světovém trhu byla poptávka po více než pěti počítačích" (Thomas J. Watson, IBM)
1946: "Pro pokrytí celosvětových potřeb by mělo stačit asi deset počítačů" (Thomas J. Watson, IBM)

Snad netřeba dodávat, že právě firma IBM se v pozdějších letech stala zřejmě největším výrobcem střediskových počítačů (tzv. mainframů), kterých rozhodně prodala více jak 5, resp. 10.

Ken Olsen, 1926- 1996

Osobní počítače?

Vývoj výpočetní techniky se v dalších letech ubíral od mamutích mainframů směrem k menším minipočítačům, a s jejich postupným zmenšováním a zlevňováním se časem objevila perspektivní možnost dát jeden takový počítač každému uživateli k jeho výhradnímu použití. Názory na smysluplnost tohoto značně revolučního kroku se ale lišily.

Například zakladatel a šéf jiné velké počítačové firmy oné doby (firmy DEC, Digital Equipment Corporation), pan Kenneth Olsen, se v roce 1977 na prestižní "vizionářské" konferenci World Future Society Convention vyjádřil takto:

Není žádný důvod proč by lidé měli mít počítače doma (Ken Olsen, 1977)

Donald E. Knuth
Poněkud odlišný názor na osobní (a domácí) měl o rok později pan Donald E. Knuth, jeden z nejznámějších počítačových vědců a mj. i autor TeXu. Ten se o rok později (14. března 1978, v článku "The errors of TeX) vyjádřil k perspektivě osobních počítačů takto:

"Jednoho dne budeme mít osobní počítače a budeme žít normálněji …." (Donald E. Knuth, 1978)

K čemu jsou počítače?

O tom, zda počítače lidem pomáhají či spíše škodí a zdržují, se dnes vedou různé debaty. Poměrně rázně se s názory na užitečnost počítačů vypořádal slavný malíř Pablo Picasso (1881-1973), když na jejich adresu řekl:

Počítače jsou k ničemu. Dokáží pouze poskytovat odpovědi. (Pablo Picasso)

Pouze 640 KB?

Snad nejznámější "neslavný výrok" týkající se počítačů je připisován samotnému Billu Gatesovi, zakladateli firmy Microsoft. Ten měl v roce 1981 říci:

"Nikdo nebude nikdy potřebovat více než 640k RAM!" (Bill Gates, 1981)

Bill Gates
To se týkalo limitu 640 KB operační paměti, která byl v systému MS DOS k dispozici pro samotný operační systém a pro aplikace. Opravdu se ale Bill Gates, dnes považovaný za velkého vizionáře, dopustil v dobách začátku svého impéria takovéhoto úletu? Že by si již tehdy zavřel vrátka k pozdějším systémům Windows, doslova hltajícím paměť po celých megabytech?

Sám Gates dnes autorství tohoto výroku popírá a tvrdí o něm, že je mu připisován neprávem. Například v jednom ze svých článků z roku 1996 (pro New York Times) napsal:

"řekl jsem některé hlouposti a některé věci které byly chybné, ale tohle jsem neřekl. Nikdo z počítačové branže by nikdy neřekl, že nějaký objem paměti bude navždy stačit"

Dále zdůrazňuje, že zmíněný limit 640 KB "způsobil" nikoli Microsoft, ale firma IBM. První PCčka totiž používala procesor i8086/8088, který měl pouze 20-bitovou adresovou sběrnici, a dokázal tedy adresovat pouze 1 megabyte paměti. Firma IBM pak rozhodla o tom, že prostor od 0 do 640 KB bude využit pro operační paměť, a zbývajících 384 KB bude využito pro jiné účely (např. pro videoRAM, pro připojení periferií v režimu mapování do paměti atd.).

V příštím pokračování tohoto seriálu zůstaneme ještě u počítačů a připomeneme si některé neslavné výroky týkající se problému Y2K.


 
© Jiří Peterka, 2011, profil na Google+