Propojovací dohody a metoda LRIC

Telekomunikační operátoři, kteří chtějí na otevřeném trhu nabízet hlasové služby (), musí nutně propojit své sítě - aby se jejich zákazníci dovolali k zákazníkům jiných operátorů a sami byli pro ně dosažitelní. Vzájemné propojení telekomunikačních sítí, které takovéto hovory "z jedné sítě do druhé" umožní, není až tak velkým problémem po technické stránce. Podstatně složitější bývá ekonomická stránka, protože operátoři se musí dohodnout na tom, kolik si za propojení budou vzájemně účtovat. Jde přitom hlavně o ceny za tzv. ukončení (terminaci) hovorů, v situaci kdy hovor začíná v síti jednoho operátora ale končí v síti jiného operátora. Za takovýto hovor zaplatí volající svému operátorovi (operátorovi první sítě), ale část služby (ukončení hovoru) poskytl operátor druhé sítě - takže je správné aby mu operátor první sítě, inkasující koncovou cenu za celý hovor, také něco zaplatil.

Ovšem kolik? To je právě to, na čem se telekomunikační operátoři nemohou jen tak snadno dohodnout. Jejich vzájemná jednání v tomto směru bývají nesmírně složitá, protože se do nich promítají snad všechny aspekty jejich vzájemného vztahu - od důsledků jejich velikosti a pozice na trhu až po skutečnost, že jde vesměs o přímé konkurenty, kteří mezi sebou bojují o přízeň zákazníka. Na druhou stranu bez dohody o ceně za propojení (hlavně za ukončení hovorů) nemohou operátoři podepsat svou propojovací dohodu (dohodu o propojení svých sítí)! Pro dominantního operátora (dřívějšího monopolistu), který již je na trhu etablován a má drtivou většinu existujících zákazníků, neexistence propojovací dohody není žádnou významnější překážkou v dalším působení na trhu a poskytování služeb. Naproti tomu pro nově nastupující alternativní operátory je absence propojovací dohody naprosto klíčovým faktorem, který jim znemožňuje fakticky vstoupit na trh - kdo by si od nich pořídil telefonní linku, ze které by nešlo volat do sítě dominantního operátora, a tedy na drtivou většinu existujících telefonních čísel? Z toho vyplývá i diametrálně odlišná vyjednávací pozice obou stran - zatímco alternativní operátoři mají doslova nůž na krku, dominantní operátor nemá významnější ekonomickou motivaci k co nejrychlejšímu uzavření propojovacích dohod (spíše právě naopak).

Proto musí být vhodně pamatováno na případ nedohody telekomunikačních operátorů ohledně propojovacích dohod, a to dokonce přímo v telekomunikačním zákoně (č. 151/2000 Sb.). Ten dává přednost vzájemné dohodě, u které vyžaduje pouze to, aby cena stanovená dohodou nebyla diskriminační vůči jiným operátorům a výpočet ceny byl ověřitelný (a nemusí nutně odrážet skutečné náklady). Pokud ale není dohody přímo jednajících stran dosaženo, počítá zákon s tím, že nastoupí nezávislý regulátor telekomunikačního trhu (kterým je Český telekomunikační úřad, transformovaný z původní součásti Ministerstva dopravy a spojů na samostatný a nezávislý orgán státní správy) a jednajícím stranám předepíše metodiku, podle které mají vypočítat ceny za propojení svých sítí. Takováto metodika ale již musí (podle zákona) vycházet z nákladů, které jsou se zakončením hovorů spojeny. Problém je ale v tom, že zákon neříká nic o tom jak - v jakém smyslu, podle jaké metody, resp. závislosti má metodika vycházet z reálných nákladů? Možností je totiž více.

Zákon pamatuje i na tu eventualitu, že jednající strany se nedohodnou ani nad závaznou metodikou, kterou jim nadiktuje nezávislý regulátor. V takovém případě má regulátor právo (a povinnost) sám vypočítat ceny za propojení, podle jím stanovené metodiky, a výsledek nadiktovat jednajícím stranám jako maximální cenu. Dokonce je pamatováno i na to, že strany se nedohodnou ani nad nadiktovanou cenou za propojení - a v tom případě má regulátor opět právo i povinnost zasáhnout a propojovací dohodu uzavřít za jednající strany sám.

V ČR se přitom všechny tyto eventuality naplnily. Nově nastupující alternativní operátoři zažádali o potřebné licence bezprostředně poté, kdy nabyl účinnosti nový telekomunikační zákon - tj. po 1. červenci 2000. První licence pak dostali koncem září a bezprostředně nato začali jednat s Českým Telecomem o uzavření propojovacích dohod. Český Telecom, coby dominantní operátor, měl ze zákona povinnost zveřejnit své hlavní požadavky na uzavření propojovacích dohod, formou tzv. referenční nabídky propojení. Tu vydal až 20. listopadu 2000. Její obsah však byl pro alternativní operátory zcela nepřijatelný, protože požadovaná cena za zakončení hovoru mnohdy přesahovala cenu celého hovoru, účtovanou koncovému zákazníkovi. Proto ani před ani po vydání referenční nabídky Telecomu nedošlo k uzavření žádné z propojovacích dohod a jednající strany musely nahlásit regulátorovi, že nejsou schopné se dohodnout.

Regulátor pak 27.12.2000 vydal závaznou metodiku výpočtu cen za propojení a jednání operátorů pokračovala nad touto metodikou. Ukázalo se však, že ani závazná metodika nestačila a opět nedošlo k dohodě. Proto regulátor musel rozhodnout ještě jednou a tentokráte již sám vypočítat výsledné ceny za zakončení hovorů.Vyšlo mu 66 haléřů ve špičce a 33 mimo špičku (za ukončení 1 minuty hovoru v tomtéž UTO, ve kterém je propojovací bod), a tuto cenu nadiktoval jako maximální cenu jednajícím stranám. Ty pak stále ještě nedokázaly uzavřít tolik potřebnou propojovací dohodu a potřebovali ještě jedno upřesňující rozhodnutí regulátora (týkající se přenosových cest). Teprve poté již celý proces sjednávání propojovacích dohod mohl dospět ke svému cíli a první dohoda mohla být podepsána - stalo se tak 28.2.2001 mezi Contactelem a Českým Telecomem. Následovalo uzavření propojovacích dohod mezi Českým Telecomem a Aliatelem i e-Telem. Na řadě byl podpis dohody mezi ČTc a společností GTS, ale právě z toho sešlo, protože zde se jednající strany nedohodly na dalších podmínkách, doprovázejících jejich propojení (konkrétně na placení za tzv. propojovací svazky). Proto zde došlo i na poslední eventualitu: regulátor musel za obě strany uzavřít jejich propojovací dohodu (kterou ale později Český Telecom napadnul u soudu, čímž dosáhnul pozastavení její účinnosti).

Jak se ale později ukázalo, první uzavřené propojovací dohody byly pouze částečné, v tom smyslu že se týkaly pouze propojení a ukončování klasických hlasových hovorů a nikoli dalších telekomunikačních služeb - od dalších hlasových služeb (různé speciální linky) až po přístup k Internetu. Nastupující alternativní operátoři původně požadovali uzavření propojovací dohody na všechny služby, ale okolnostmi (a protistranou) byli dotlačeni k tomu, že přistoupili alespoň na dílčí propojovací dohodu - jinak jim hrozilo, že vůbec nebudou moci vstoupit na trh ani se základními hlasovými službami.