Historie naší liberalizace, díl XIV.: První cenové rozhodnutí regulátora

Alternativní operátoři začali vyjednávat s Českým Telecomem o uzavření propojovacích dohod téměř ihned poté, co získali nezbytné licence. První z nich tak učinili na samém počátku října 2000, a od toho dne jim začala běžet zákonná 90-denní lhůta na uzavření dohody. Zpočátku byl významný problém v tom, že nebylo od čeho se odrazit - Český Telecom, coby dominantní operátor, sice byl ze zákona povinen zveřejnit tzv. referenční nabídku propojení (RIO), ve které by specifikoval své výchozí požadavky, ale této své povinnosti dostál až měsíc a půl poté, konkrétně 20. listopadu 2000 (podrobněji viz minulý díl). Dnes je již obtížně posuzovat, do jaké míry to zpomalilo první fáze jednání o odsunulo okamžik uzavření prvních dohod.

Alternativní operátoři žádají regulátora o zásah

Krátce po zveřejnění Referenční nabídky se ukázalo, že stanoviska obou táborů (Telecomu na straně jedné a alternativních operátorů na straně druhé) jsou tak daleko od sebe, že není naděje na jejich sblížení. Jen pro dokreslení a připomenutí z minulého dílu: Telecom si za tzv. zakončení hovoru ve své síti chtěl účtovat částku, která mnohdy převyšovala koncovou cenu účtovanou zákazníkovi v jeho síti za celý hovor! Například pro jednominutový hovor to vycházelo na 1,606 Kč ve špičce, zatímco koncový zákazník platil v té době 1,30 Kč za minutu (resp. 2,60 Kč za dvouminutový impuls). Ve srovnání s doporučenými pro země EU to bylo cca 5x až 9x více. Naproti tomu alternativní operátoři se mezi sebou dohodli na průměrné ceně 31 haléřů za minutu (39 haléřů za minutu ve špičce a 17 haléřů mimo špičku, průměr je vypočítán s váhou 60% připadajících na hovory ve špičce a 40% mimo špičku).

Počátkem prosince 2000 proto alternativní operátoři ohlásili nezávislému regulátorovi nedohodu s Telecomem a vyzvali regulátora k tomu, aby rozhodl. Dokonce k tomu 5.12.2000 uspořádali tiskovku, na které své stanovisko prezentovali veřejnosti. Oč konkrétně jim ale šlo?

Šlo jim o to, aby regulátor nečekal nečinně na skončení celé 90-denní zákonné lhůty a zasáhnul okamžitě. Zmíněná lhůta měla vypršet až v roce 2001 (konkrétně např. Aliatelu 2.1.2001, Contactelu 7.1.2001, dalším operátorům 23. ledna) a alternativní operátoři poukazovali na to, že při zablokovaném stavu jednání nemá smysl čekat (a naopak se tím zhoršuje situace na trhu, kde konkurence nemá bez propojovacích dohod šanci nastoupit).

Jaká je pozice regulátora?

Než si řekneme, jak na žádost alternativních operátorů zareagoval regulátor, je vhodné se seznámit s tím co mu v tomto ohledu ukládá telekomunikační zákon (zákon č. 151/2000 Sb.). Ten dává přednost vzájemné dohodě jednajících stran a teprve následně, v případě jejich nedohody, dává právo (i povinnost) regulátorovi k zásahu.

Konkrétně v případě propojovacích dohod, kde kamenem úrazu bývají propojovací poplatky, telekomunikační zákon říká:

Ceny za propojení sjednávají smluvní strany tak, aby nediskriminovaly žádnou ze smluvních stran ani ostatní provozovatele propojených veřejných telekomunikačních sítí a aby umožňovaly ověření způsobu jejich výpočtu ….

Tím vlastně zákon říká, že "v první instanci" se obě strany mohou dohodnout na takových cenách, jaké uznají za vhodné (ne nutně odvozených od nákladů). Jediné, co zákon požaduje, je transparentnost výpočtu cen (požadavek na ověřitelnost výpočtu) a nediskriminační charakter - to například zakazuje dominantnímu operátorovi, aby skrze ceny za propojení prováděl určitou selekci mezi svými konkurenty.

Zajímavým důsledkem, který je vhodné si zdůraznit, je skutečnost že alternativní operátoři si mezi sebou mohli dohodnout ceny stanovené na takovém principu, který jim vyhovoval. Zřejmě šlo o princip tzv. benchmarkingu, neboli odvození propojovacích poplatků od cen reálně dosahovaných na trhu skutečnými (zahraničními) operátory. Výsledkem byla ona průměrná cena 31 haléřů.

Teprve pokud "v první instanci" nedojde ke vzájemné dohodě, nastupuje regulátor. Tomu zákon ukládá postupovat následovně:

Nedohodnou-li se smluvní strany o ceně za propojení, použijí způsob výpočtu cen stanovený Úřadem. Úřad stanoví způsob výpočtu cen za propojení cenovým rozhodnutím. Ve stanovených případech musí cena za propojení vycházet z nákladů na propojení včetně přiměřeného zisku.

Zdůrazněme si, že pro tuto "druhou instanci" zákon požaduje, aby regulátor sestavil metodiku výpočtu cen, založenou na nákladech (a s uvážením přiměřeného zisku). Metod výpočtu cen v závislosti na nákladech je ale více a zákon v tomto ohledu nedává žádnému z nich přednost před druhým.

Zákon však pamatuje i na situaci, kdy ani regulátorem předepsaná metodika nepostačuje k dohodě mezi operátory. V takovém případě zákon regulátorovi ukládá, aby propojovací poplatky oběma stranám doslova nadiktoval. Ani regulátor však nemůže tyto poplatky určit jakkoli jej napadne, či jakkoli uzná za vhodné - sám je striktně vázán zákonem a musí použít svou vlastní metodiku, neboli tu kterou předepsal operátorům pro jejich jednání "ve druhé instanci":

Úřad použije způsob výpočtu cen stanovený cenovým rozhodnutím Úřadu vždy, obrátí-li se na něj některá ze smluvních stran s návrhem na řešení sporu.

První verdikt regulátora

Připomeňme si znovu, že alternativní operátoři ohlásili regulátorovi nedohodu s dominantním operátorem "v první instanci" (na bázi vzájemné cenové dohody) již počátkem prosince.

Regulátor na to zareagoval tak jak mu zákon přikazuje - vydáním závazné metodiky. Stalo se tak na samém sklonku roku 2000, mezi vánočními svátky, konkrétně 27. prosince 2000. Příslušná metodika má podobu rozhodnutí s názvem "Cenové rozhodnutí 01/PROP/2000, kterým se stanoví způsob výpočtu cen za propojení veřejných telekomunikačních sítí".

Pro správné pochopení významu tohoto cenového rozhodnutí je vhodné si zdůraznit, že nejde o žádné rozhodnutí o konkrétní ceně, ale pouze o metodiku pro stanovení příslušné ceny. Tuto metodiku je možné si představit jako tabulku spreadsheetu, do které operátoři sami vyplní vstupní údaje a vyjde jim výsledná cena. Pokud jde o způsob, jakým je metodika zkonstruována (tj. jakým konkrétním způsobem je ze vstupů vypočítávána výsledná cena), pak zde je nutné říci že jde o poměrně komplikovaný výpočet, který ale v zásadě vychází z principu tzv. plně aplikovaných nákladů (FAC, Fully Allocated Costs).

Metoda FAC je jen jednou z více možných metod výpočtu cen za propojení, založených na skutečných nákladech (další metodou je například metoda LRIC, Long Run Incremental Costs). Tím, že regulátor vybral tuto metodu, dal v jistém ohledu za pravdu Českému Telecomu, který prosazoval právě tuto metodu a sám ji také použil (v nepříliš odlišné mutaci tzv. plně distribuovaných nákladů, FDC, Fully Distributed Costs) - s již citovaným výsledkem oněch 1,606 za minutu zakončení hovoru.

Na druhou stranu ale regulátor ve své metodice provedl určitou selekci nákladů na "oprávněné" a "neoprávněné" - nepochybně důslednější než jakou udělal Telecom, který zákonitě musel mít tendenci zahrnout do "plně alokovaných nákladů" co nejvíce svých nákladů.

Zdůrazněme si ale znovu, že výstupem prvního cenového rozhodnutí regulátora nebyla konkrétní koncová cena, ale pouze metodika jejího výpočtu! Následovat mělo další kolo jednání mezi operátory (jednání "ve druhé instanci"), s použitím této metodiky.

Problém tohoto druhého kola ale byl v tom, že operátoři si navzájem "nevidí do karet" - žádný z nich neví, jaké jsou přesné náklady toho druhého (pro každého z nich to jsou citlivé obchodní údaje, které má snahu utajovat). Takže například alternativní operátor neví, jaká data dosadil dominantní operátor do tabulky (metodiky) stanovené regulátorem. Teprve další vývoj ukázal, že si tam zřejmě dosadil nepříliš odlišná čísla od těch, která použil již dříve - výsledek byl stále hodně vysoký a doslovnou propast mezi požadavky a představami jednajících stran se opět nepodařilo překlenout. Ale o tom až příště.