Rozvoj sítí LAN

Důvodů pro hledání určité rovnovážné polohy mezi oběma extrémy bylo více, než jen pouhé snižování nákladů na údržbu a správu (nákladů TCO). Šlo i o důvody zásadnějšího charakteru, mezi které patří potřeba sdílení dat - potřebuje-li více uživatelů sdílet společná data, jak to mají udělat? Má si každý vytvořit jejich vlastní exemplář a s tím pak pracovat? To možná jde u takových dat, která jsou určena pouze ke čtení, ale už to není příliš praktické u takových dat, která uživatelé mohou měnit. A co teprve nejrůznější aplikace pro vzájemnou spolupráci uživatelů, která se dnes řadí do kategorie groupwaru? A co takové zdroje, které se stále ještě nevyplácí (z ekonomických důvodů) dávat každému uživateli do jeho výhradního použití? Třeba kvalitní laserové tiskárny?

I po nástupu osobních počítačů se tedy ukázala potřeba některé zdroje uchovávat centrálně a umožnit jejich sdílení více uživateli. To byla voda na mlýn lokálních sítí (sítí LAN, Local Area Network), které v době nástupu osobních počítačů již existovaly, mj. v provedení Ethernetu a Token Ringu. Následně došlo k velkému rozmachu lokálních sítí, ve dvou různých koncepčních provedeních: jako sítě serverového typu, neboli se soustředěním sdílených zdrojů na jedno místo (na síťový server, nejčastěji vyhrazený pro roli serveru), a na sítě typu peer-to-peer, které umožňují to aby jednotlivé zdroje zůstaly na tom místě kde se nachází, resp. u toho uživatele, který je vlastní, ale přístup k nim měli i ostatní uživatelé.

Nové služby

Lokální počítačové sítě pomohly řešit mnohé problémy, které zavedení osobních počítačů přineslo. Díky lokálním sítím je například možné vytvářet síťové instalace aplikací, které pak lze spravovat na jednom místě (na serveru, kde jsou nainstalovány). Stejně tak lokální sítě umožnily snadné sdílení nejrůznějších dat, které uživatelé sdílet potřebují.

Počítačové sítě také umožnily zavedení takových služeb, které by na vzájemně izolovaných osobních počítačích neměly vůbec smysl - jde mj. o celou škálu služeb komunikačního charakteru, zahrnující elektronickou poštu a různé druhy tzv. chat-u, či o aplikace z kategorie groupwaru, umožňující vzájemnou spolupráci uživatelů. Připojování lokálních sítí k rozlehlým sítím, zejména pak k Internetu, ještě dále zvýšilo užitnou hodnotu těchto služeb (například elektronické pošty), a osobní počítač zapojený do lokální sítě mohl začít fungovat i jako internetový terminál, zpřístupňující svým uživatelům nejrůznější služby Internetu. Ty ostatně začaly záhy "prosakovat" i do samotných lokálních sítí, a zde se dočkaly i vysloveně "místního" využití. Jde zejména o řešení tzv. intranetů, kdy se služby používané v celosvětovém veřejném Internetu (hlavně služba World Wide Web) použily i pro čistě interní účely, například pro potřeby fungování firemního informačního systému.

PC vs. NC

Ani čím dál tím častější propojování osobních počítačů pomocí lokálních sítí však nevyřešilo všechny existující problémy a požadavky uživatelů, správců i vlastníků. Nezměnil se totiž jeden zásadní koncepční rys, který počítače PC získaly již při svém zrodu a který stále způsobuje komplikace, zejména pokud jde o složitost a náročnost správy (a následně i nákladů na ně, neboli nákladů na TCO). Počítače PC totiž vychází z premisy, že musí být dopředu připraveny a náležitě dimenzovány a vybaveny na všechny způsoby svého využití, které mohou připadat v úvahu. Prakticky to znamená, že na počítačích PC jsou dopředu nainstalovány různé součásti operačního systému i aplikace, které jsou připraveny k použití jakmile o to bude mít uživatel osobního počítače zájem. Jakkoli to může vypadat velmi rozumně, má to i své velké háčky. Znamená to mimo jiné, že operační systém musí být velmi "nadupaný", a s ním i nezbytné technické vybavení, které by jeho požadavkům dokázalo vyhovět. Stejně tak aplikace - i když si uživatel může volit, které aplikace mají být na jeho počítači nainstalovány a které nikoli (případně které mají být pro něj dostupné prostřednictvím různých síťových instalací), vždy s nimi musí pracovat jako s celkem. Dnes používané aplikace jsou totiž vesměs monolitické (jednolité) a uživatel má jen minimální možnost zvolit si, které jejich části chce používat a které nikoli. To pak vede k tomu, že na svůj počítač musí instalovat takové programy a jejich části, které nikdy fakticky nepoužije, nebo je použije jen zcela výjimečně, ale přesto tyto programy zabírají místo na jeho pevném disku, hladově konzumují operační paměť a volají také po čím dál tím rychlejším procesoru, který by zvládnul jejich čím dál tím vyšší požadavky.

S určitou nadsázkou lze říci, že osobní počítač PC od svého vzniku neustále "bobtná" a stává se čím dál tím složitějším a komplikovanějším - možná ne co do způsobu používání jednotlivých aplikací, ale určitě co do své systémové správy. To opět působí na zvyšování nákladů TCO.

Radikálním řešením, které se v určitém momentě objevilo, byl pokus nahradit "nadupaný" a dopředu "na všechno připravený" počítač PC podstatně jednodušším a téměř "holým" počítačem, který by se naopak na nic dopředu nepřipravoval, a teprve v okamžiku konkrétní potřeby čehokoli si vše potřebné stáhnul ze sítě, ke které nutně musí být připojen. Je to myšlenka tzv. síťových počítačů, označovaných také jako počítače NC (Network Computer), které byly skutečně míněny jako určitý protipól počítačů PC (Personal Computer) či alespoň jako alternativa k nim. Jejich výhodou byla maximální jednoduchost síťových počítačů, které v zásadě nevyžadovaly žádnou systémovou údržbu - stačilo je připojit k síti a začít používat.

Síťové počítače představovaly v jistém smyslu návrat s původnímu centralizovanému řešení, typickému pro střediskové počítače, kdy všechny zdroje byly na jednom místě (resp. na několika málo místech v síti). To znovu značně usnadnilo jejich správu a dalo šanci významně zredukovat náklady na tuto správu. Přesto se ale síťové počítače příliš neujaly.