 |
 |
Propojovací války na českém telekomunikačním trhu
Náš nedávno otevřený telekomunikační trh je jedním velkým bojištěm. Utkávají se na něm telekomunikační operátoři, v přirozené snaze získat co největší podíl na trhu a prosadit se vůči své konkurenci. Největším kamenem sváru jsou v současné době tzv. propojovací dohody, které definují pravidla spolupráce vzájemně si konkurujících operátorů. Není divu, že zde dochází k problémům - vždyť jde o opravdu velké peníze.Přirovnání telekomunikačního trhu k bojišti je sice určitou formou básnické licence, ale na druhou stranu je vyjádřením stavu, který není nechtěný, ale naopak žádoucí a dokonce i záměrně navozený. Po dlouhé době existence monopolu v oblasti telekomunikací u nás konečně došlo k tolik potřebnému zvratu - k 1.1.2001 byla ukončena exkluzivita (monopol) Českého Telecomu a šanci vstoupit na trh dostaly i další subjekty. Souvisí s tím i přijetí nového telekomunikačního zákona (zákona č. 151/2000 Sb.), který nabyl účinnosti k 1.7.2000 a vytvořil základní předpoklady pro otevření telekomunikačního trhu. Především umožnil udělit nezbytné licence dalším subjektům, které tak dostaly šanci poskytovat veřejné telekomunikační služby a působit jako alternativa (jako tzv. alternativní operátoři) k původnímu monopolnímu operátorovi, ze kterého se mezitím stal operátor dominantní. U nás se to týkalo především pevných sítí:
Otevření telekomunikačního trhu a navození takového stavu, který umožní vzájemnou soutěž telekomunikačních operátorů, ovšem není úplně jednoduchou záležitostí, zvláště má-li být dosažen hlavní cíl. Tím není samotná soutěž operátorů jako taková, ale efekt který vše má pro zákazníky - tedy větší dostupnost a kvalita telekomunikačních služeb za co nejnižší ceny, všeobecný rozvoj telekomunikací, a v neposlední řadě možnost svobodné volby na straně zákazníka. K dosažení tohoto cíle je ale zapotřebí mnoho dalších věcí, a ne pouze udělování licencí novým operátorům. Především je nutné zavést taková "pravidla boje", která budou korektní a dají šanci i nově příchozím, tj. zabrání tomu, aby původní monopolista díky své zděděné pozici fakticky zablokoval vstup na trh svým konkurentům. Nad korektností těchto pravidel i nad jejich dodržováním bdí nezávislý regulátor telekomunikačního trhu, kterým u nás je Český telekomunikační úřad (přetransformovaný ze součásti ministerstva dopravy a spojů do samostatné a hlavně nezávislé instituce).
Mezi další nezbytnosti, podstatné zejména pro možnost volby na straně zákazníků, patří tzv. volba operátora. Tu ale náš telekomunikační zákon odložil o dva roky, čímž dosáhnul zajímavého vedlejšího efektu: faktickou možnost vybrat si mezi službami různých operátorů dnes mají pouze firemní zákazníci, ale nikoli jednotliví (domácí) zákazníci.
Propojovací dohody
K tomu, aby alternativní operátoři mohli poskytovat telekomunikační služby v rozsahu požadovaném zákazníky, je nezbytně nutné aby propojili své sítě se sítěmi ostatních operátorů a nabízeli také volání z jedné sítě do druhé. Vzájemné propojení sítí různých operátorů však není až tak technickým úkolem, jako spíše pořádným oříškem ekonomickým a organizačním. Operátoři se totiž musí dohodnout na tom, jak budou postupovat při zpoplatňování takových služeb, jakými jsou například telefonní hovory začínající v síti jednoho operátora a končící v síti druhého operátora. Volajícího si zde "zkasíruje" operátor první sítě, ze které je hovor iniciován, ale na zajištění tohoto hovoru (na tzv. zakončení) se podílí i operátor druhé sítě - proto mu za to první operátor musí něco zaplatit. Kolik, to je právě na vzájemné dohodě operátorů (tzv. propojovací dohodě), která samozřejmě musí řešit celé široké spektrum otázek souvisejících s propojením.
Právě uzavírání propojovacích dohod se stalo prvním "kamenem úrazu" při otevírání našeho trhu. K magickému datu 1.1.2001, kdy došlo k ukončení exkluzivity Českého Telecomu, sice již měla potřebnou licenci celá řada dalších (alternativních) operátorů, ale žádný z nich neměl tolik potřebnou propojovací dohodu s dominantním operátorem. Bez ní pak nemohl nabízet možnost hovorů z vlastní sítě do sítě Telecomu, ve které se dnes nachází drtivá většina telefonních účastníků.
Hlavním sporným momentem při uzavírání propojovacích dohod byla cena za zakončení hovoru, vztažená k 1 minutě jeho délky. Český Telecom jako dominantní operátor musel povinně zveřejnit tzv. referenční nabídku propojení, ve které stanovil určitou cenu za propojení a zakončení hovoru - ta ale byla téměř stejně vysoká, někdy dokonce ještě vyšší než cena celého hovoru, kterou sám účtuje svým zákazníkům. Pro alternativní operátory to ě bylo nepřijatelné a sami navrhovali ceny podstatně nižší - které ale zase nechtěl přijmout Český Telecom jako příliš nízké.
Zdrojem výrazných odlišností v navrhovaných cenách byl i odlišný princip jejich stanovení. Český Telecom použil metodu tzv. plně alokovaných nákladů (FAC, Fully Allocated Costs), což fakticky znamená že sečetl všechny své náklady, rozpočítal je na předpokládané objemy hovorů a z toho mu vyšla výsledná částka za 1 minutu zakončení hovoru. Při tomto způsobu stanovení ceny však jsou započítávány i všechny historické náklady operátora, které vůbec nemusí souviset s propojením, a naopak mohou odrážet jeho vlastní neefektivnost (což může být zvláště významné u operátora, který působil v monopolním prostředí mimo konkurenční tlaky). Tato neefektivnost se pak skrze propojovací poplatky přenáší i na další operátory.
Alternativní operátoři navrhovali zcela jiný princip stanovení ceny. Navrhovali vyjít z cen, které jsou na evropském telekomunikačním trhu skutečně nabízeny, a udělat určitý průměr z těch nejnižších. Tento princip, označovaný výstižně jako "best practice", umožňuje vyhnout se velmi složitým a ne vždy zcela průhledným výpočtům, které mohou být i všelijak zkresleny svou závislostí na datech, která nejsou veřejná.
S použitím tohoto principu samozřejmě alternativním operátorům vyšly podstatně nižší ceny, než jaké požadoval Český Telecom. Ten ale nechtěl tyto ceny akceptovat jako příliš nízké, a tak je alternativní operátoři využili alespoň pro stanovení ceny vzájemného propojení mezi sebou. Zde se dohodli na průměrné ceně 31 haléřů za 1 minutu hovoru (resp. 39 haléřů za minutu ve špičce a 17 haléřů mimo špičku).
Spor mezi dominantním operátorem a alternativními operátory o cenách za propojení nakonec musel řešit až nezávislý regulátor, a to direktivním rozhodnutím. Aplikoval přitom svou vlastní metodiku výpočtu, tak jak mu to ukládá zákon, a vyšla mu cena 66 haléřů ve špičce a 33 haléřů mimo špičku (za 1 minutu zakončení místního hovoru). Tato cena se stala závaznou maximální cenou pro všechny operátory, a skutečně také byla použita v propojovacích smlouvách, které s dominantním operátorem uzavřeli první alternativní operátoři (Contactel,. Aliatel a eTel) koncem února a počátkem března.
Způsob stanovení ceny, který použil nezávislý regulátor, byl zřejmě určitou variantou metody plně alokovaných nákladů, ovšem "očistěných" od těch které se bezprostředně netýkají vzájemného propojení operátorů. Do budoucna se přitom všechny zúčastněné strany shodují na jiné metodice výpočtu, nazývané LRIC (Long Run Incremental Costs). Tu si lze představit jako metodu, která vypočítává propojovací poplatky z přírůstkových (inkrementálních) nákladů, které má v dlouhodobějším časovém úseku ideální efektivní operátor právě z důvodu propojení s ostatními operátory. Tato metoda ale není jednoduchá a její aplikování vyžaduje rozpracovat ji do místních podmínek. O to se již pokouší odborníci na půdě asociace APVTS (Asociace poskytovatelů veřejných telekomunikačních sítí), ve které jsou zastoupeni všichni operátoři včetně dominantního.
Spor o data a Internet
Oproti předchozím deklaracím alternativních operátorů byly první propojovací dohody uzavřeny pouze v takové podobě, která řeší základní hlasové služby ("běžné telefonování"), ale neřeší další hlasové služby, jako například volání na různé infolinky či auditexové služby apod. Stejně tak tyto dohody neřeší otázku datových služeb a Internetu. Důvodem je skutečnost, že jednání v těchto oblastech dostatečně nepokročila, ani nesměřovala k brzkému výsledku, a tak tři z alternativních operátorů (Contactel, Aliatel a eTel) dali přednost uzavření alespoň částečné propojovací dohody. To jim umožnilo přijít na trh alespoň se základními hlasovými službami, ale na druhou stranu to oslabilo jejich vyjednávací pozice vůči dominantnímu operátorovi při sjednávání propojení v dalších oblastech.
Pokud jde o přístup ke speciálním hlasovým službám, zde se zatím podařilo parafovat dodatek k propojovací smlouvě pouze Contactelu, který následně mohl uvést na trh svou službu Infolinka (volání na bezplatné linky).
Pokud jde o přístup k Internetu, ani zde k žádné dohodě zatím nedošlo. Rozpor mezi dominantním operátorem a alternativními operátory zde není pouze v samotných poplatcích, ale i ve způsobu jejich stanovení. Telecom totiž nabízí tzv. podíl na výnosech (tj. určité procento z toho co sám vybere od svých zákazníků), zatímco alternativní operátoři požadují pevnou cenu. Rozdíl mezi těmito přístupy je mj. i v tom, že podíl na výnosech nemotivuje operátory ke snižování cen a ke vzájemnému soupeření a rozvoji služeb - je to jakési vzájemné "šábnutí se" o to, co zákazník zaplatí. Naproti tomu pevná cena má výrazně motivující účinek a tlačí operátory k vyšší efektivnosti. Podle dostupných signálů se alternativní operátoři pro letošní rok již smířili s principem podílu na výnosech, ale ani poté nedošlo k žádné dohodě, zřejmě kvůli výši podílů na výnosech. Proto nejméně jeden operátor (Contactel) pořádal nezávislého regulátora o direktivní rozhodnutí v oblasti Internetu). K datu psaní tohoto článku nebylo rozhodnutí ČTÚ známo.
Spor o přístupové cesty
Dalším zajímavým sporem při uzavírá prvních propojovacích dohod byla otázka samotného fyzického propojení sítí dvou operátorů - kdo by jej měl hradit? První odpověď by mohla být jednoduchá - oba společně. V praxi je to ale trochu komplikovanější, protože zde existuje tzv. bod propojení, který představuje jakousi pomyslnou hranici mezi oběma operátory. V reálné podobě jde o zařízení (skříň), do které se sbíhají přípojky ze strany obou sítí a zde jsou propojeny.
Pokud by se takovýto bod propojení nacházel někde v půli cesty mezi oběma sítěmi, případně střídavě na jedné či druhé straně, byla by situace relativně jednoduchá. Český Telecom ale přiměl první tři alternativní operátory (Contactel, Aliatel a eTel) přistoupit na to, že všechny body propojení budou na jejich straně, že si plně pokryjí náklady na propojení své sítě s propojovacím bodem, a kromě toho přispějí Telecomu na propojení jeho sítě s tímto propojovacím bodem.
Na takovouto dohodu ale odmítla přistoupit společnost GTS, která se s celým sporem obrátila až na nezávislého regulátora. Ten nakonec rozhodnul způsobem, který obě strany interpretovaly jako akceptování jejich stanoviska.
Zajímavá byla i forma, jakou nezávislý regulátor tento spor rozhodl. Společnosti GTS a Český Telecom totiž kvůli tomuto sporu nedokázaly uzavřít vzájemnou propojovací dohodu v zákonem stanovené lhůtě, a to ani po vydání závazné metodiky regulátorem. Proto musel rozhodnout sám regulátor, který uzavřel propojovací dohodu za tyto dva subjekty sám (resp. stanovil jim tuto dohodu jako závaznou). Ve skutečnosti šlo fakticky o dřívější návrh zmíněných dvou subjektů, který regulátor pouze doplnil o konkrétní rozhodnutí u několika málo sporných bodů.
Pevní vs. mobilní
Propojování a uzavírání propojovacích dohod se samozřejmě netýká pouze operátorů pevných sítí, ale také operátorů sítí mobilních - má-li mít zákazník možnost telefonovat z pevného telefonu na mobilní a naopak. I zde však nově nastupující alternativní operátoři narazili na problém, se kterým si nedokázali poradit a museli se obrátit se žádostí o rozhodnutí na nezávislého regulátora. Jde konkrétně o výši poplatků za propojení u hovorů, které začínají v pevné síti ale směřují do sítě mobilní. Zde mobilní operátoři požadují poplatky ve výši 6 až 7 korun za 1 minutu ukončení příslušného hovoru. To se alternativním operátorům nezdálo jako cena odpovídající nákladům, zvláště když sami mobilní operátoři si u nejvýhodnějších tarifů účtují za celé hovory v rámci své sítě něco kolem 3 korun (a zakončení hovoru z mobilní sítě spotřebovává v zásadě jen polovinu zdrojů oproti hovoru který začíná i končí v mobilní síti). Proč tedy jsou náročnější hovory podstatně lacinější než pouhé zakončení hovoru přicházejícího z jiné sítě?
Praktickým důsledkem jsou vysoké tarify pro volání z pevné sítě na mobilní sítě, které zákazníky motivují k tomu aby tyto druhy "přestupních" hovorů nepoužívali, a místo nich volali do mobilní sítě zase z mobilního telefonu, třeba i z místa kde by mohli použít pevný telefon. I tento faktor výrazně přispívá k nárůstu počtu mobilních telefonů, zatímco počet pevných telefonů u nás stagnuje, ne-li přímo klesá.