Pevní proti mobilním?

Celý spor se týká vzájemného proúčtovávání poplatků za takové hovory, které začínají v síti jednoho telekomunikačního operátora ale končí v síti jiného operátora. Za každý takový hovor vybere operátor první sítě určité hovorné od volajícího, ale protože část hovoru je vedena i druhou sítí (je v ní tzv. zakončena), musí část z vybraných peněz přenechat provozovateli druhé sítě. Zde konkrétně jde o hovory mezi pevnou sítí a sítí mobilní, kde existuje opravdu významná asymetrie: za hovor začínající v pevné síti a končící v síti mobilní zaplatí operátor pevné sítě operátorovi mobilní sítě mezi 6 až 7 korunami za minutu hovoru (resp. právě tolik dnes požadují mobilní operátoři). U hovoru vedeného opačným směrem, tedy ze sítě mobilní do sítě pevné, platí operátor mobilní sítě operátorovi pevné sítě jen něco mezi 1,75 a 2 korunami za minutu hovoru (alespoň podle údajů, které v lednu t.r. zveřejnil Mobil server).

Efekt, který tato asymetrie přináší, je vcelku zřejmý: koncové tarify pro volání z pevné sítě na mobilní jsou horentně vysoké a nutí telefonující veřejnost, aby se jim snažila vyhnout. Typickým řešením bývá pořídit si mobilní telefon, ze kterého pak zákazník volá i v situacích, kde by jinak využil pevnou síť (například ze svého domova či z kanceláře, kde má pevný telefon doslova po ruce). Přispívá to samozřejmě ke zvyšování objemu provozu v mobilních sítích, čemuž dále napomáhají relativně nízké tarify pro volání opačným směrem (z mobilní sítě do sítě pevné). Pokud si totiž někdo již jednou pořídí mobilní telefon a volání do pevné sítě pro něj není zase až tak drahé, není tolik motivován rozhodovat se pro každý jednotlivý hovor zda volat z pevného či mobilního telefonu a volí opět mobilní. Celkově se pak svět mobilních komunikací uzavírá do sebe, alespoň v tom smyslu že se snaží pokrýt co největší část poptávky po mezilidské hlasové komunikaci (nemluvě již o té psané, na bázi SMS). Lze to dokumentovat i na růstových trendech: penetrace mobilních telefonů stále prudce roste, zatímco počet pevných telefonů neroste ale spíše klesá.

Právě popsaný jev rozhodně není nový. Vznikl ještě v době tuhého monopolu v oblasti pevných sítí a dosti specifické situace v oblasti sítí mobilních, a dlouhou dobu příslušným operátorům spíše vyhovoval než vadil. Teprve v nepříliš dávné době se Český Telecom pokusil otevřít jednání s mobilními operátory o cenách za vzájemné propojení, ale ani on neuspěl. Navíc byl v poněkud specifickém postavení, díky svému majoritnímu vlastnictví společnosti EuroTel, coby významného mobilního operátora.

S nástupem roku 2001 a postupným otevíráním trhu začaly vstupovat na trh nové subjekty, které dostaly šanci budovat a provozovat pevné telekomunikační sítě a nabízet jejich služby (zatímco u mobilních sítí se situace v zásadě nezměnila, kvůli přirozenému omezení frekvencí a jejich udělování v rámci výběrových řízení). Operátoři pevných sítí následně museli projít bolestnou procedurou dohadování o vzájemném propojení, která ještě zdaleka neskončila, ale přesto již přinesla cosi velmi hmatatelného: povinnost odvozovat ceny od skutečných nákladů. Do tohoto procesu navíc musel vstoupit nezávislý regulátor, který pro letošní rok v zásadě sám určil úroveň cen odvozených od nákladů.

Operátoři pevných sítí, kteří tímto procesem museli projít, nyní cítí že jejich mobilní protějšky se takto nechovají - konkrétně že své ceny, přesněji: ceny za propojení s pevnou sítí, stanovili jinak než v závislosti na nákladech. Operátoři pevných sítí si dokonce udělali vlastní rozbor, ze kterého jim vyšlo že stávající ceny jsou až šestinásobně nadsazeny. Jejich vlastní výpočet, opírající se o analýzu mobilních tarifů a odhad náročnosti zakončení hovoru vedoucího z pevné sítě do sítě mobilní, zní tak že cena odvozená od nákladů by měla být v rozmezí od 1,21 až 1,58 Kč za minutu hovoru. To je skutečně dost podstatný rozdíl oproti ceně 6 až 7 korun, kterou požadují mobilní operátoři.

Dalším významným argumentem pevných operátorů je tvrzení, že mobilní operátoři používají vysoké výnosy ze zakončování hovorů z pevné sítě ke křížovému financování (dotování) jiných svých služeb, zejména volání v rámci vlastní sítě, čímž vlastně diskriminují uživatele pevné sítě. Proto nyní operátoři pevných sítí žádají nezávislého regulátora o zásah, kterým by přinutil mobilní operátory odvodit ceny za propojení od skutečných nákladů - tak jak to regulátorovi dokonce ukládá zákon v situaci, kdy se operátoři sami nedokáží dohodnout.

Jaké ale jsou argumenty druhé strany, tedy mobilních operátorů? Následující: podle nich prý jsou ceny za propojení srovnatelné či dokonce menší než evropský průměr (který činí cca 7,30 Kč), a jsou prý stanoveny tak, aby pokrývaly vysoké náklady, které mobilní operátoři se svými sítěmi mají. Dokázat jim opak nebude pro regulátora snadné, zvláště když srovnání s cenami v zahraničí stávající výši cen potvrzuje. Jiným významným argumentem by mohlo být to, že sami mobilní operátoři dokáží ve své vlastní síti poskytovat "celé" hovory např. za 3 koruny za minutu či dokonce ještě levněji, a tedy vlastně za polovinu toho, co požadují za ukončení hovoru. Přitom podle operátorů pevných sítí jsou náklady na zakončení hovoru z pevné sítě zhruba poloviční oproti hovoru který probíhá celý v mobilní síti. To je skutečně zajímavý paradox, který se bude mobilním operátorům těžko vysvětlovat. Buďto jsou skutečné náklady na úrovni těchto cen (tj. někde kolem 3 korun za minutu "celého" hovoru), a pak jsou propojovací poplatky skutečně hodně nadsazené nad skutečnými náklady, nebo jsou náklady na úrovni požadovaných 6 až 7 korun a hovory za 3 koruny jsou křížově financovány s jiných služeb.

Ať už je tomu ale jakkoli, nyní je řada na nezávislém regulátorovi (kterým je Český telekomunikační úřad), aby v tomto sporu rozhodl. Držme mu palce, ať rozhodne především ku prospěchu uživatelů telekomunikačních služeb.