Liberalizace jen pro firmy?

Snad nejtěžším úkolem, který stojí před každým telekomunikačním operátorem, je to jak "dopravit" své služby až ke svým zákazníkům. Sítě, které si jednotliví operátoři budují za účelem poskytování svých služeb, totiž mají charakter páteřních sítí, a v každé lokalitě (např. v každém městě) mají jen jedno či několik málo vyústění, označovaných jako "body POP" (Point of Presence). Z těchto bodů pak musí být vybudováno vhodné propojení se všemi zákazníky v dané lokalitě, kterým operátor hodlá poskytovat své služby. Fakticky to znamená, že páteřní síť operátora musí být "rozvedena" do všech míst, kde se nachází jeho aktuální (a vlastně i potenciální) zákazníci. V případě "větších" zákazníků, typicky z řad firem, je možné takovéto propojení řešit víceméně ad-hoc způsobem, pomocí dvoubodových spojů mezi bodem POP v síti operátora a pobočkovou telefonní ústřednou ve vlastnictví firmy. Ale u jednotlivých koncových zákazníků, například u domácností, je nutné postupovat systematicky a budovat celé tzv. přístupové sítě (pojmenované jako "přístupové" proto, že celý problém řeší z pohledu zákazníka, který potřebuje získat přístup ke službám operátora).

Měl by si ale každý telekomunikační operátor, který hodlá vstoupit na trh, budovat své vlastní přístupové sítě? Pravdou je, že jejich budování je nesmírně nákladné a také náročné například na získávání nejrůznějších stavebních povolení (nutných mj. pro rozkopání veřejných prostranství a následnou pokládku kabelů). Především jsou ale vzájemně duplicitní přístupové sítě zcela zbytečné. To by si snad každý měl pořídit na stůl několik telefonů, každý z nich připojený na samostatnou přístupovou síť, a pak volit telefonní přístroj podle toho který operátor mu nabídne momentálně nejvýhodnější tarif? Hlavně by ale měl takovýto zákazník nést náklady na vybudování všech těchto přístupových sítí, rozpočítané do tarifů které bude platit? To určitě ne. Smysluplným řešením, které se všude ve světě prosazuje, je to aby různí operátoři mohli sdílet již existující přístupovou síť. Aby ji někdo konkrétní vlastnil (nejspíše jeden z operátorů), ale její využití umožňoval i dalším operátorům, za vhodně nastavených podmínek (aby se to vyplatilo jemu i dalším operátorům).

Zpřístupnění místních smyček

Řešení, naznačené v předchozím odstavci, je obvykle označováno jako tzv. zpřístupnění místních smyček (anglicky: local loop unbundling). Místní smyčkou (někdy též: účastnickou přípojkou) se totiž rozumí základní stavební prvek již existující "drátové" přístupové sítě, propojující snad každou domácnost, kancelář či jiný objekt s nejbližší telefonní ústřednou. Historicky tyto místní smyčky, resp. celá tato přístupová síť, vznikly v době existence telekomunikačního monopolu, za jiných podmínek než tržních. Dnes tyto místní smyčky představují určitou formu národního bohatství a patří dominantnímu operátorovi (tj. Českému Telecomu), k jehož ústřednám také vedou. Čestnými výjimkami jsou pouze experimenty typu pražského Dattelu či spíše formální pokusy zavést konkurenci ve vymezených místních sítích (např. Telecom 21, FactCom a další).

Požadavkem na "zpřístupnění" (unbundling) se pak míní to, aby vlastník místních smyček umožnil ostatním operátorům jejich využití - samozřejmě ne zadarmo, ale na druhou stranu bez povinnosti odebírat spolu s tím i další služby od vlastníka přenosových smyček, jako například vedení místních hovorů (proto anglické "unbundling" jako negace tzv. bundlu, neboli souboru služeb nabízených jako celek a nikoli jednotlivě).

Pokud by u nás existovalo "zpřístupnění místních smyček", pak by si zákazník mohl vybrat, který telekomunikační operátor bude obsluhovat onen "kus drátu", kterým je k okolnímu světu připojen jeho telefon - tomuto operátorovi by pak platil za jednotlivé hovory, včetně místních. Jelikož ale u nás místní smyčky dosud zpřístupněné nejsou, jsou všichni individuální účastníci odkázáni na služby vlastníka smyček, tedy Českého Telecomu.

Dominantní operátor, který je vlastníkem místních smyček, obvykle sám nemá motivaci zpřístupnit je svým vlastním konkurentům. Proto bývá otázka zpřístupnění místních smyček řešena v zákoně, tak aby se vytvořily nezbytné předpoklady pro vznik dohody mezi operátory (např. v takovém smyslu, že dominantní operátor je ze zákona povinen zpřístupnit místní smyčky za podmínek stanovených v zákoně či určených nezávislým regulátorem). Náš platný telekomunikační zákon ale přistupuje k celé problematice zpřístupnění místních smyček spíše obráceně: vychází z předpokladu, že operátoři by si měli budovat vlastní přenosové kapacity, a teprve tam kde to není možné by mělo docházet k jejich sdílení. Tím samozřejmě není apriorně bráněno dohodě operátorů na sdílení, ale jejímu vzniku to také nijak nepomáhá. Dosud také u nás k žádné dohodě o zpřístupnění místních smyček nedošlo.

Volba operátora

Dalším možným řešením, které by alternativním operátorům umožnilo "dosáhnout" s jejich službami až k individuálním koncovým zákazníkům, je tzv. volba operátora. Od zpřístupnění místních smyček se liší v tom, že místní smyčky jsou zde využívány výhradně jejich vlastníkem, a to včetně všech služeb které jsou s tím spojeny (tj. nedošlo zde k "oddělení", alias "unbundlingu" těchto služeb). To v praxi znamená, že všechny místní části hovorů, konkrétně mezi koncovým účastníkem a nejbližší telefonní ústřednou, jsou obsluhovány vlastníkem místní smyčky (tj. dominantním operátorem, Českým Telecomem), ale všechno ostatní by již mohl realizovat jiný operátor, podle výběru volajícího. Například u meziměstského hovoru by to znamenalo, že místní část hovoru bude vedena po sítí Českého Telecomu (kterému také bude volající za tuto část hovoru platit), ale meziměstská část hovoru by již mohla být vedena po síti jiného operátora, kterého si vybral volající podle toho, jaké mu nabídne tarifní podmínky. Analogicky by to šlo použít pro zahraniční hovory, ale již to není příliš smysluplné pro místní hovory, kde je prostor pro uplatnění služeb jiného operátora minimální.

S možností volby operátora počítali snad všichni alternativní operátoři, protože tato možnost byla dlouho dopředu avizována jako součást otevření našeho telekomunikačního trhu k 1.1.2001 - například podle základního koncepčního dokumentu "Národní telekomunikační politika" z roku 1999 i podle první verze nového telekomunikačního zákona měl být Český Telecom povinen umožnit volbu operátora právě k 1.1.2001. Definitivní verze telekomunikačního zákona (zákona č. 151/2000 Sb.) však posunula povinnost zavedení volby operátora až na počátek roku 2003 (resp. polovinu roku 2002 pro tzv. jednorázovou volbu, kdy volající musí pro každý hovor vždy explicitně zadat prefix určující který operátor má obsluhovat dálkovou část jeho hovoru).

Co zbývá?

Neexistuje-li u nás v současné době dohoda o zpřístupnění místních smyček ani možnost volby operátora, jaké další možnosti zbývají alternativním operátorům, aby se svými službami "dosáhli" ke koncovým zákazníkům? Zbývají jim v zásadě dvě možnosti.

První z nich je vybudovat zcela nové propojení mezi zákazníkem a svou sítí. To připadá v úvahu pro větší firemní zákazníky, a propojením je pak typicky dvoumegabitový digitální trakt mezi operátorem a pobočkovou telefonní ústřednou firemního zákazníka. Právě toto je postata služeb, které alternativní operátoři označují přívlastkem "direct" (u Aliatelu je to Business Call Direct, u Contactelu Voice Direct a u eTelu Corporate Call Direct).

Druhou možností je doslova se provolat skrz síť dominantního operátora, na telefonní číslo na kterém je umístěno zařízení fungující jako brána do sítě alternativního operátora, který pak zajistí další vedení hovoru (jeho dálkovou část). Jde v zásadě o technickou alternativu k neexistující volbě operátora, lišící se v tom, že zde není zapotřebí součinnost dominantního operátora, který by dálkovou část hovoru sám přesměroval do sítě alternativního operátora podle přání volajícího. Místo toho se musí o vše postarat alternativní operátor sám. Musí jednak vybudovat příslušné brány (vstupní doby do své sítě), a každého svého zákazníka musí vybavit speciálním zařízením (obvykle označovaným jako dial-up router či dialer), který zajistí potřebné "provolání" skrz síť dominantního operátora a následný přestup hovoru do sítě alternativního operátora (mj. přihlášení a autorizaci do této sítě, účtování atd.). Toto řešení je podstatou druhé z variant služeb, které dnes alternativní operátoři nabízí (Aliatel jako Business Call Smart, Contactel jako Voice Plus, eTel jako Corporate Call ve variantě s dialerem). Problém je ale v tom, že i toto řešení má své nemalé náklady (vyšší o to, že není možné počítat se součinností dominantního operátora, skrz jehož síť prochází místní část hovorů). Proto je i toto řešení kvůli svým nákladům únosné jen pro firmy.

Dosud ale nic nenasvědčuje tomu, že by pro alternativní operátory bylo ekonomicky únosné jakýmkoli způsobem "dosáhnout" se svými službami až ke koncovým uživatelům z řad soukromých osob (např. domácností), a to ani při použití technických alternativ v podobě různých bezdrátových řešení. Soukromé osoby si na možnost výběru zřejmě budou muset počkat až na možnost volby operátora či na zpřístupnění místních smyček. Už chápete, proč a v jakém smyslu se u nás liberalizace telekomunikačního trhu dosud týká jen firem?