Problém volby operátora

Nejrychlejším způsobem, jak může alternativní operátor vstoupit na trh, je využít možnosti tzv. volby operátora. Tu si můžeme představit jako situaci, kdy místní smyčky zůstávají ve vlastnictví dominantního operátora, který také obsluhuje koncového zákazníka a "místní část" všech jeho hovorů - jejich další část ale již mohou poskytovat další operátoři, podle volby koncového zákazníka. V praxi by to pak vypadalo například tak, že když někdo volá z Prahy do Brna, třeba ze sítě Českého Telecomu opět do sítě Českého Telecomu, může si svobodně vybrat, zda dálkovou část jeho hovoru bude zajišťovat operátor X za tarif A, nebo operátor Y za tarif B atd.

Není příliš těžké uhádnout, že takováto možnost "volby operátora" je pro alternativní operátory nejschůdnějším řešením jak rychle vstoupit na trh. Na druhou stranu dominantnímu operátorovi se nebude líbit, proto mu povinnost umožnit takovéto řešení musí být uložena zákonem. U nás to původně mělo být k 1.1.2001, tak by zákazníci Českého Telecomu (což jsou prakticky všichni vlastníci pevných telefonů) měli možnost volby již od data liberalizace, a noví operátoři mohli začít působit na trhu alespoň tímto způsobem. Nakonec ale vše dopadlo jinak a zákon odložil Českému Telecomu i tuto povinnost o dva roky.

Jaké jsou důsledky?

Pokud shrnu všechny výše naznačené problémy, tedy odklad volby operátora, otázku propojovacích dohod i řešení problému s místními smyčkami, dovolím si vyslovit názor že u nás sice došlo k formální liberalizace, ale nepodařilo se otevřít telekomunikační trh konkurenci. Podařilo se vytvořit nový legislativní rámec a na jeho základě udělit potřebné licence, ale a druhé straně se nepodařilo nastavit další podmínky tak, aby stimulovaly rozvoj konkurence. Spíše došlo k tomu, že Český Telecom dokázal využít situace k tomu aby ještě dále zvýšil bariéru stojící před nově příchozími alternativními operátory, a tak efektivně brání nástupu konkurence. Důsledkem je to, že Český Telecom není vystaven efektivnímu konkurenčnímu tlaku, a ten jej tudíž nenutí snižovat ceny. Místo toho si naopak Český Telecom prosadil další zvýšení cen. Například nejkratší místní hovor, který je u domácností také zdaleka nejčastější, podražil z 2,60 Kč na 2,90 Kč.

Místo konkurence, která by přinutila Český Telecom ke snižování cen, tak musel nastoupit alespoň regulátor, který povolil jen určité maximální zvýšení cen. To je zřejmě ve srovnání se zahraničím naprostý unikát - kde jinde došlo v souvislosti s liberalizací nikoli k poklesu cen, ale naopak k dalšímu zdražování? Bude jistě zajímavé sledovat, jak to naši politici budou vysvětlovat například v EU, která velmi tlačí na faktickou liberalizaci telekomunikací a zastává názor, že snižování jejich cen je alfou a omegou dalšího rozvoje.

Pokud někdo vkládal naděje alespoň do zlevnění přístupu k Internetu, musí být i on zklamán. Speciální telefonní tarif pro komutovaný přístup k Internetu totiž zůstane v roce 2001 nezměněn oproti roku 2000. Nedochází tedy k žádnému zlevnění, ale vzhledem k okolnostem a realitě našeho telekomunikačního trhu můžeme být spíše rádi, že alespoň nedochází k dalšímu zdražení ….

Jeden problém, nebo problémy dva?

Jedním z dalších důvodů, proč to u nás dopadlo jinak než v zahraničí, je náš přístup k rozvoji telekomunikací a informačních technologií. V zahraničí si uvědomují, že jde o dvě velmi úzce provázané věci, a proto je řeší jako jeden problém. Například iniciativa eEurope i její Akční plán řeší otázky informační společnosti společně s rozvojem telekomunikací. Zlevnění telekomunikačních služeb, zejména pak přístupu k Internetu, přitom chápou doslova jako klíčový předpoklad k úspěchu.

U nás tyto dva problémy řešíme odděleně od sebe a bez vzájemné provázanosti. Máme samostatnou Národní telekomunikační politiku (řešící rozvoj telekomunikací na koncepční úrovni, bez návaznosti na problematiku informační společnosti), a dále samostatnou Státní informační politiku, která zase řeší problematiku informační společnosti bez návaznosti na telekomunikace. Na rozdíl od evropské koncepce a jejího realizačního plánu naše Státní informační politika neřadí větší dostupnost Internetu mezi své priority, a nedělá to ani její Akční plán. Pak se skutečně nesmíme divit, že u nás nedochází k žádnému zlevnění ….