Podstata problému - problém místních smyček

V současné době jsou prakticky všichni uživatelé pevných (tj. ne mobilních) telefonů zákazníky Českého Telecomu. Pokud je alternativní operátoři chtějí oslovit se svou nabídkou služeb, mají několik možností jak tak učinit.

Jednou z možností je vybudovat nové místní smyčky, neboli položit nové vedení mezi telefonní ústřednou a místem kde se nachází zákazník. V praxi to obnáší velký objem stavebních prací (rozkopání ulic, stavební povolení atd.) a s tím spojenou vysokou finanční i časovou náročnost. V případě větších firemních zákazníků to snad je ekonomicky i jinak únosné, ale v případě domácností již obvykle nikoli. Velká masa domácích uživatelů nepotřebuje nové přípojné vedení (novou místní smyčku), které by zřejmě ani nedokázala využít. Pro domácí uživatele telefonů by řešením bylo to, aby se operátoři dohodli a existující vedení (místní smyčku) obsluhoval ten, koho si koncový zákazník vybere. Právě této možnosti ale brání způsob, jakým je v našem telekomunikačním zákoně řešen přístup k otázce "zpřístupnění místních smyček" (anglicky: unbundling the local loop). Evropská unie například velmi tlačí na to, aby dominantní operátoři, kterým místní smyčky vesměs patří, umožňovali jejich využití ostatním operátorům za nediskriminujících podmínek. V zásadě tedy vychází z předpokladu, že existující prostředky a zdroje by měly být sdíleny, a teprve když to nejde, měly by se budovat nové. Náš zákon však vychází z opačného předpokladu - že nově nastupující operátoři by si měli budovat své vlastní prostředky a zdroje, a teprve tam kde to není možné, by mělo nastoupit jejich sdílení.

U nás tedy sdílení místních smyček není příliš reálné. Proto musí noví operátoři hledat jiné způsoby, jak "dosáhnout" ke svým potenciálním zákazníkům. V úvahu samozřejmě připadají různá technická řešení, včetně využití rozvodů kabelových televizí či bezdrátového řešení (tzv. bezdrátových místních smyček, zkratkou WLL od Wireless Local Loop). Obecně ale platí, že všechny tyto způsoby jsou poměrně nákladné a noví operátoři musí náklady na ně pokrývat ze svých výnosů na otevřeném trhu - tj. musí se svými cenami konkurovat dominantnímu operátorovi, kterému vlastnictví existujících místních smyček doslova spadlo z nebe (náklady na jejich pořízení již nemusí zakalkulovávat do svých cen). Tím dále vzrůstá bariéra, kterou musí noví operátoři překonávat, aby vůbec měli šance se na trhu uchytit.

Problém propojovacích dohod

Když pak nový operátor nějakým způsobem přeci jen "dosáhne" na zákazníka a připojí jej ke své telefonní síti, musí mu nabídnout možnost telefonování ke všem ostatním účastníkům telefonní sítě, včetně telefonování do sítě Českého Telecomu (samozřejmě i opačným směrem). Vždyť kdo by si jinak pořídil telefon, ze kterého by nešlo volat na cca 4 miliony již existujících telefonů? K něčemu takovému ale musí alternativní operátor propojit svou síť se sítí dalších operátorů a domluvit se s nimi i na ekonomických podmínkách vzájemného předávání hovorů. Zejména pak na tom, kolik si budou vzájemně účtovat za hovory, které začínají v jedné síti a končí v síti druhé. Takováto vzájemná domluva je pak zakotvena do tzv. propojovací dohody.

Sjednávání propojovacích dohod mezi telekomunikačními operátory nebývá příslovečnou "procházkou růžovým sadem". Jde totiž o dohodu vzájemně si konkurujících subjektů, která je o to těžší v případě kdy mezi nimi existuje silná asymetrie - kdy jeden je již silně zabydlen na trhu, zatímco druhý na něj teprve vstupuje. Koncem minulého roku se čtveřice držitelů nových licencí (Aliatel, Contactel, GTS a Globix) pokusila takovouto propojovací dohodu s Českým Telecomem sjednat, ale marně. Všichni shodně konstatovali, že jim Český Telecom nasadil takové podmínky, které jsou pro ně zcela nepřijatelné. Jelikož tyto podmínky byly povinně zveřejněny (ve formě tzv. Referenční nabídky propojení), může si každý udělat o jejich konkrétní podobě vlastní představu. Český Telecom si za tzv. zakončení hovoru ve své síti (v rámci hovoru ze sítě alternativního operátora do sítě ČTc) chce účtovat v přepočtu na minuty dokonce více, než kolik účtuje svým vlastním zákazníkům za celý hovor ve své síti (tj. nejen za zakončení hovoru, ale za celý hovor)! Ve srovnání se zahraničním vychází takovéto propojovací poplatky přibližně 4x až 5x vyšší než ve vyspělých zemích Evropy! Pro alternativní operátory to znamená, že pokud by na takovéto podmínky přistoupili, museli by se stejnou službou být vždy dražší než Český Telecom, nebo své zákazníky dotovat.

Telekomunikační zákon samozřejmě musí pamatovat na možnost nedohody mezi operátory ohledně uzavření propojovacích dohod a vzniklou situaci řešit. Náš zákon dává v tomto případě právo a povinnost nezávislému regulátorovi nadiktovat oběma stranám podmínky propojovací dohody vlastním rozhodnutím. V době psaní tohoto článku, koncem roku 2000, bylo jasné že na tuto eventuality dojde - protože alternativní operátoři již oficiálně konstatovali nedohodu. Otázkou ale je, jak budou podmínky stanovené nezávislým regulátorem konkrétně vypadat. Podle toho buď mohou posílit nástup konkurence, nebo jej naopak dále zbrzdit.