QUO VADIS, DNS - III.

Otěže celého systému DNS stále ještě drží ve svých rukou organizace IANA (Internet Assigned Numbers Authority). Její šéf, Jon Postel, byl také prvním kdo přišel s návrhem na změnu současného stavu - ale jeho návrh byl spíše jen prvním nástřelem, a posloužil více jako katalyzátor dalších aktivit, než jako seriózně diskutovaný návrh. Dalším v řadě, kdo hozenou rukavici zvednul, byla samotná organizace ISOC (Internet Society).

Zopakujme si nejprve, co je vlastně organizace IANA, alespoň z pohledu systému DNS. Je tím, kdo zastřešuje všechny domény nejvyšší úrovně, v tom smyslu že přiděluje právo jejich správy konkrétním subjektům, a vede evidenci odkazů na příslušné name servery domén nejvyšší úrovně (provozuje tzv. A server, viz minule, který "zná" všechny name servery domén nejvyšší úrovně). Pokud jde o správu "nejproblematičtější" domény, a to domény .com, tu organizace IANA svěřila firmě NSI (Network Solutions Inc.) - ale nikoli sama o své vlastní újmě, resp. ze svého vlastního rozhodnutí, ale pouze jako faktický technický vykonavatel rozhodnutí, které ve skutečnosti přijala vláda USA (a NSI má kontrakt s vládou USA, který by i přes různá prodloužení měl vypršet na podzim letošního roku). Přitom právě firma NSI a jí spravovaná doména .com se staly terčem nejostřejší kritiky, a to jak z pohledu monopolního chování, resp. monopolního přístupu k registracím v doméně .com, tak i pokud jde o konflikty mezi chráněnými známkami, značkami a jmény mimo Internet a doménovými jmény v doméně .com. Jediná doména, určená ještě v době čistě akademického Internetu pro čistě komerční subjekty, skutečně nemůže stačit v současné době nesmírného rozmachu komerčního využití Internetu. Snahy o zvětšení počtu generických domén nejvyšší úrovně, otevřených komerčním subjektům, jsou pak asi zákonitým vývojem - ale je skutečně důležité uvědomit si, že není na první pohled úplně zřejmé, kdo by měl mít právo přijít a říci: zavedeme tolik a tolik nových domén, a jejich správa bude řešena podle takových a takových pravidel.

Po Jonu Postelovi, který se coby šéf IANA pokusil jako první navrhnout nějaké řešení, se ke slovu dostala i organizace ISOC (Internet Society). Svým způsobem k tomu byla původním Postelovým návrhem dotlačena, protože v tomto návrhu měla hrát klíčovou roli zastřešovatele všech významnějších aktivit. To přitom není nijak nelogické, protože Internet Society vznikla právě za takovýmto účelem - aby zastřešovala různé aktivity kolem Internetu. Důkladné pochopení toho, co přesně Internet Society (ISOC) je a proč vlastně vznikla, je sice trochu komplikovanější, ale dobrou aproximací je tato představa: dokud byl Internet ještě ryze akademický, držela nad ním zaštiťující ochrannou ruku (a v určitém smyslu jej i nepřímo řídila) státní sféra USA. Když pak počátkem devadesátých let Internet začal přecházet do rukou komerčního světa, státní sféra USA se ze své zaštiťující role začala vcelku přirozeně stahovat, ovšem bez toho že by za ni vznikla adekvátní náhrada. Lidé, kterým Internet ležel na srdci, a kteří se do značné míry rekrutovali ještě z dob jeho akademické minulosti, se proto rozhodli založit "společnost pro Internet" - jako organizaci, která si v žádném případě nečiní nárok na nějaké vlastnictví Internetu či právo jej řídit, ale která na druhé straně vytváří potřebný "deštník". Internet Society přijala pod svá ochranná křídla celou standardizační mašinérii Internetu, která vydává technické standardy, shání peníze pro financování standardizačních aktivit, šíří osvětu o Internetu a vykonává mnoho dalších potřebných věcí.

Právě tato Internet Society sama cítila, že první návrh Jona Postela není zdaleka optimální, byť by jí samotné přisuzoval velmi významnou roli. K návrhu nějakého vlastního řešení se ale Internet Society také necítila - s odůvodněním, že na tak významné rozhodnutí, jakým je změna systému DNS, nemá dostatečný mandát (strikně vzato, Internet Society nemá žádný formální mandát, a opírá se spíše o morální autoritu svých členů). S vědomím tohoto faktu proto Internet society vyzvala ke spolupráci na společném hledání nějakého rozumného řešení i další subjekty, včetně takových, které až dosud stály spíše mimo veškerá dění kolem Internetu a patří spíše do světa politiky, obchodu, zákonodárství atd. Osloveno bylo a spolupráci přijalo mnoho dalších subjektů, mezi nimi například Mezinárodní telekomunikační unie (ITU, International Telecommunications Union, Ženeva), WIPO (World Intellectual Property Organization), INTA (International Trademark Association), právníci, lidé z akademické sféry, zástupci NSF (jako zástupci státní sféry) a další. Teprve takovéto širší uskupení zainteresovaných subjektů mohlo cítit určitý mandát, byť stále ještě dosti neformální, ke stanovení "nových pravidel hry", týkajících se vzniku a způsobu provozování nových generických domén nejvyšší úrovně. Utvořilo proto pracovní orgán, který dostal přiléhavý název IAHC (Internet Ad Hoc Committee). Toto IAHC pak bylo pověřeno hledáním nového řešení, neboli nových "pravidel hry" kolem dalšího rozšiřování systému DNS. Výsledek práce IAHC dostal formu tzv. memoranda o porozumění (gTLD-MOU, global TLD Memorandum of Understanding), které bylo samozřejmě zveřejněno a otevřeno i dalším subjektům, které se mohly k němu připojit. Zřejmě nejdůležitějším závěrem tohoto memoranda je konstatování, že jmenný prostor, vznikající fungováním systému DNS, je veřejným statkem, a jako s takovým by s ním mělo být nakládáno - nikoli tak, aby si jej mohl kdokoli monopolizovat, ale na základě rovných a otevřených podmínek, umožňujících maximálně spravedlivé nakládání s tímto společným zdrojem.

Memorandum o porozumění předpokládalo postupné zavádění nových generických domén nejvyšší úrovně, s tím že v prvním kroku by jich mělo přibýt 7:

Rozpracována byla dokonce i konkrétní forma fungování těchto nových domén: staral by se o ně určitý počet registračních subjektů (registračních autorit, neboli subjektů provádějících registraci nových subdomén pod novými doménami nejvyšší úrovně), s tím že žádná z nich by neměla žádné monopolní postavení vůči žádné z nových domén - v zásadě si lze představit, že zřizování subdomén se řeší prostřednictvím jediné distribuované databáze, do které mají přístup všechny registrační autority (tj. fungovalo by to podobně, jako třeba dnešní systému rezervace letenek, které také umožňují zaregistrovat si letenku prakticky odkudkoli). Představa o počtu registračním autorit se s postupem času vyvíjela: nejprve se uvažovalo o 28 subjektech, které by byly vybírány formou loterie. Od toho se ale nakonec upustilo, a vybráno bylo 88 subjektů z 23 zemí. Tyto subjekty utvořily organizaci CORE (Council of Registrars), která si objednala realizaci technického řešení, nazvaného SRS (Shared Registry System, vlastně celé distribuované databáze, skrz kterou by se registrace prováděly). Promyšlena byla i otázka dohledu nad dodržováním stanovených "pravidel hry" z Memoranda, a postup řešení nových situací a problémů, na které Memorandum nepamatuje: na činnost CORE byl měl dohlížet orgán POC (Policy Oversight Committee), se složením definovaným v Memorandu, a nad ním by nejzásadnější koncepční otázky řešil ještě jeden rozhodovací orgán, PAB (Policy Advisory Body).

Vše přitom bylo již řádně "rozjeto", pilně se pracovalo na technickém řešení (systému SRS), a mnohé firmy již začaly avizovat možnost registrace nových subdomén pod sedmi novými generickými doménami nejvyšší úrovně. Vše mělo být spuštěno nejprve k začátku roku 1998, později díky technickému skluzu byl termín posunut na březen 1998.

Ani březnový termín však nakonec nebyl dodržen - protože mezitím, v lednu t.r., se k životu probudila vláda USA, a sama sebe postavila do role toho, kdo rozhodne o nových pravidlech hry a o jejich naplňování. Právě v lednu totiž vláda USA vydala svůj předběžný návrh dalšího osudu systému DNS, tzv. green paper - o něm si ale povíme až příště.