Senát USA legalizuje spamming!

V úterý 12. května Senát USA schválil jeden z návrhů na řešení problému hromadně rozesílaných nevyžádaných zpráv, neboli tzv. spammingu (konkrétně šlo o návrh senátora Murkowského). Tento návrh spamming nezakazuje, ale požaduje po jeho provozovatelích aby splnili určité konkrétní podmínky. Názory na přínos tohoto zákona jsou velmi rozdílné - zastánci on-line marketingu po Internetu si libují, bojovníci proti spammingu jsou doslova v šoku. Podle jejich názoru jde o faktickou legalizaci tohoto novodobého nešvaru, a přinese to jen celkové zhoršení dnešních nepříjemností se spammingem.

Začněme nejprve malým “zmapováním terénu”: hromadné rozesílání nevyžádaných zpráv elektronickou poštu (ale i jinými způsoby, např. v síti USENET, prostřednictvím SMS apod.) je nejčastěji využíváno k rozesílání materiálů reklamního a marketingového charakteru. Pro inzerenta je to snadné, rychlé a hlavně účinné proto, že tímto způsobem může oslovit opravdu velmi mnoho lidí najednou a za velmi malé náklady, a nemusí se tudíž příliš starat o přesnější “zacílení” své nabídky. Naproti tomu pro příjemce takovéto nevyžádané reklamy je podstatné nejen to, že obvykle jde o věci které ho vůbec nezajímají, které si nevyžádal, a které jej tudíž jen otravují a nezbytná manipulace s nimi jej pouze zbytečně zdržuje. Nesmírně důležitý je i fakt, že náklady na takovýto způsob reklamy nese z větší části právě příjemce – vzhledem ke způsobu financování Internetu určitou část nákladů na odeslání zaplatí rozesilatel, a přibližně srovnatelnou část nákladů zaplatí každý z nevyžádaných příjemců!!! Lze to tedy přirovnat k situaci, kdy někdo hromadně rozesílá nikým nevyžádané letáky běžnou listovní poštou, a to nevyplaceně – s tím že poštovné si povinně zaplatí každý příjemce sám. Lze se pak divit, že mezi zájemci o rychlé zbohatnutí je o spamming nesmírný zájem, zatímco jejich oběti se na celý jev dívají přesně opačně?

Snahy vyrovnat se nějak s fenoménem spammingu se ubírají dvěma základními směry: zastánci liberálnější přístupu jsou v zásadě srozuměni s jeho existencí, považují spamming za nevyhnutelný, a požadují jeho podřízení určitým konkrétním pravidlům, tak aby se minimalizovaly jeho negativní dopady. Argumentují především tím, že jde o jev který zde bude tak jako tak, a tudíž nemá smysl snažit se jej úplně vymýtit (ale chtějí jej spíše regulovat). Naproti tomu zastánci konzervativnějšího přístupu argumentují tím, že jakákoli regulace není možná, už jen proto že nelze regulovat souběh apriorně neomezeného počtu provozovatelů spammingu. Pokud by se každému povolilo byť “jen málo” (tedy aby vás kdokoli konkrétní směl otravovat “jen málo”, tak aby vás to zase až tak moc neobtěžovalo), pak neexistuje způsob jak zabránit “nasčítání” mnoha dílčích negativních dopadů do libovolně velkého měřítka (nelze zabránit tomu, aby vás současně otravovalo tolik lidí, že vás to opravdu přestane bavit).

[Obr: spam_1_top_story.gif (4685 Bytes)]

Stejné dva základní přístupy se objevily i v návrzích, které pro řešení spammingu předkládali zákonodarci v USA. Sešlo se hned několik návrhů, z nichž nejvýznamnější byly dva: návrh senátora Murkowského (předložen Senátu jako návrh S.771, neformálně tzv. “Murkowski Bill”), odpovídající spíše liberálnímu přístupu, a návrh poslance Smithe (předložen Sněmovně jako návrh H.R.1748, neformálně tzv. “Netizens Protection Act of 1997”).
Tzv. Smithův zákon vychází z pravidel, která v USA již delší dobu platí pro hromadné rozesílání nevyžádaných faxů a telefonních hovorů, a snaží se aplikovat stejná pravidla i na elektronickou poštu a on-line média. Výsledkem je faktický zákaz spammingu, s tím že při jeho porušení se postižený může v každém případě domáhat odškodnění až 500 USD za každou nevyžádanou zprávu. I přes velkou podporu mnoha zájmových organizací (na straně zastánců konzervativnějšího přístupu) se ale tento návrh nepodařilo “protlačit”. Odpůrci tohoto zákona argumentují tím, že je v rozporu s ústavouy USA, konkrétně s jejím požadavkem na svobodu projevu – stejná pravidla, jaká návrh předpokládá, však již dnes platí pro oblast faxů a komerčních telefonních hovorů, a „přežila“ všechna svá dosavadní napadnutí z titulu neústavnosti.

Senátor Murkowski

Senát USA však přijal liberálnější návrh senátora Murkowského, který jej původně předložil jako návrh S 771. Ten ale v později doznal významnějších změn, byly do něj promítnuty myšlenky a teze i z jiných liberálněji orientovaných návrhů, a výsledná úprava byla doslova “vpašována” jako vsuvka do zcela jiného zákona – do návrhu zákona, který telekomunikačním operátorům zakazuje přepojovat dálkové telefonní hovory způsobem, který jejich zákazníky poškozuje (jde o tzv. slamming). Opatření proti spammingu se tak dostalo do návrhu zákona S.1618, tzv. Consumer Antislamming Act.

Konkrétní podmínky Senátem schválené úpravy spammingu požadují po rozesilatelích nevyžádaných komerčních zpráv (UCE, Unsolicited Commercial Email) jen velmi málo:

Musí obsahovat plné jméno, fyzickou adresu, emailovou adresu a telefonní číslo rozesilatele zprávy
Musí obsahovat totéž pro toho, kdo je autorem obsahu (je-li odlišný od rozesilatele)
Musí obsahovat poučení o tom, že příjemce si může vyžádat, aby mu rozesilatel již nic dalšího neposílal, přičemž toto vyžádání musí být bezplatné
Směrovací informace (hlavičky zprávy) musí být v pořádku a odpovídat realitě (nesmí být podvrženy)

Dále přijatá úprava říká, že žádosti o ukončení zasílání musí být akceptovány a plněny. Kromě toho ale stanoví, že konkrétní osoby mohou udělit své svolení k zasílání nevyžádaných zpráv, a explicitně stanoví, že za takovéto svolení se považuje jakýkoli nákup zboží či služby od inzerenta, nebo jakýkoli způsob elektronické odpovědi na nevyžádanou zprávu (s explicitní výjimkou, že za takovéto svolení nelze považovat žádost o zastavení zasílání). Dalším důležitým momentem je skutečnost, že zákon přisuzuje postiženým odvolávat se k orgánu FTC (Federal Trade Commission), který je také kompetentní k řešení případů porušení zákona, a je oprávněn uložit pokutu až 15 000 USD.

Do Senátem schválené úpravy se tedy nedostaly některé významné prvky z původního návrhu senátora Murkowského, zejména požadavek na to, aby každý spam byl zřetelně označen (ve svém Subjectu) slůvkem “Advertisement”, a aby jednotliví poskytovatelé připojení k Internetu (ISP, Internet Service Providers) byli povinni implementovat filtry nevyžádané pošty pro ty své zákazníky, kteří by o filtrování požádali. Tento absurdní požadavek v podstatě dával úplnou volnost spammerům k podnikání jejich útoků, ale přikazoval ISP investovat nemalé prostředky do obrany proti tomu, a dokonce je ještě sankcionoval v případě, že se odmítali bránit!

Výsledná úprava přijatého návrhu žádné požadavky na poskytovatele připojení k Internetu neklade, ani je nečiní odpovědnými za spamming jejich zákazníků. Bohužel ale nečiní odpovědnými za spamming ani samotné spammery. V zásadě legalizuje “právo první rány” – kdokoli může libovolně velkému okruhu příjemců rozeslat libovolně velkou zprávu, přičemž není nijak omezena ani její velikost (mohou to klidně být celé megabyty), není nijak omezen ani obsah (může to být třeba i inzerce pornografických služeb), a nijak omezen není ani předmět (subject) zprávy – je tedy plně v souladu se zákonem, když někdo nadepíše svou irrelevantní nabídku třeba jako “Nalehave – jde o život vaseho ditete!!!”, se zjevným úmyslem přinutit příjemce, aby si jeho nevyžádanou zásilku skutečně přečetl. Není tedy nijak pamatováno ani na možnost automatické filtrace nevyžádaných zpráv alespoň na straně koncového příjemce (která by byla možná například tehdy, pokud by předmět zprávy musel povinně obsahovat nějaký předem daný text).

Přijatý návrh také fakticky legalizuje princip, označovaný jako OPT-OUT: kdokoli má právo zařadit si kohokoli jiného na svůj distribuční seznam, a pak mu své nevyžádané nabídky posílat opakovaně (a nikoli třeba jen jednorázově). Postiženému je dána pouze možnost následně se “odhlásit”, neboli požádat o zastavení zasílání, přičemž těmto žádostem musí být vyhověno. Zde ale návrh zákona stanoví, že vyhovět jim musí rozesilatel, neboli ten kdo odeslal původní zprávu, a nic neříká o autorovi obsahu zprávy. To nutně povede k tomu, že rozesilately budou nejrůznější „jednorázové subjekty“ (účelově zřízené firmy, či jednotlivci apod.), kteří provedou jednorázové masové rozeslání, a poté mohou klidně přestat existovat – zatímco faktický inzerent nebude ve své činnosti nijak omezen.

Zkusme se nyní zamyslet nad důsledky tohoto zákona. Mnoho subjektů dosud váhalo s nasazením spammingu pro své marketingové účely, protože si nebyli jisté zda je vše v souladu se zákonem a etikou Internetu. Nyní, alespoň pokud jde o zákon, budou mít “krytá záda” – požehnání zákona, který explicitně povoluje rozesílání spammů. Pro „slušný“ subjekt, který chce vůči svým potenciálním zákazníkům vystupovat korektně, není nejmenším problémem dodržet všechny požadavky navrhovaného zákona, a pro „méně slušné“ subjekty není nejmenším problémem je fakticky obejít (např. najímat si pro faktické rozesílání „jednorázové subjekty“, a tím se fakticky vyhnout povinnosti přestat někoho otravovat). Dále už jim nebude stát nic v cestě, žádné omezení na velikost nevyžádaných zpráv, na jejich frekvenci, na jejich obsah či bombastičnost předmětů zpráv. Lze si představit lepší povzbuzení pro aktuální i potenciální spammery? Lze si představit horší signál pro uživatele Internetu, kteří již dnes v důsledku spammingu přichází o svůj drahocenný čas a peníze, jsou celkově znechuceni a cítí se otravováni, a nyní mohou očekávat ještě výraznější nárůst spammingu?

Jistě, existují i argumenty ve prospěch liberální úpravy, povzbuzující spamming po Internetu. Kromě argumentu, že jde o jev který se stejně nikdy nepodaří vymýtit, je nejčastějším dalším argumentem tvrzení, že tímto způsobem dojde k nebývalému rozvoji Internetu, do kterého potečou další investice, dojde k dalšímu rozvoji přenosové infrastruktury Internetu atd. Možná že ano, ale pak bude třeba úplně změnit celý způsob financování Internetu! Až dosud byl spamming doménou firem, které neměly dostatek prostředků na klasické marketingové kampaně, a tak se snažily právě prostřednictvím spammingu přenášet náklady na svůj marketing na někoho jiného (na uživatele Internetu, kteří platí za příjem nevyžádaných zpráv). Takže šlo spíše o faktické odčerpávání financí z Internetu. Pokud by možnosti spammingu využily korektně se chovající a „majetnější“ subjekty, ochotné investovat část vydělaných peněz a obrátit směr tohoto toku, jakým způsobem to udělají? Mohou dotovat různé služby poskytované na Internetu, které budou moci být kvalitní a být zdarma. To ano. Ale budou moci ovlivnit náklady, které platí konkrétní uživatelé za svůj přístup k Internetu? Při dnešním způsobu fungování Internetu a jeho decentralizaci by to znamenalo subvencovat telekomunikační operátory a všechny Internet providery, což asi není dost dobře možné. Takže to nakonec dopadne tak, že koncoví uživatelé nadále ponesou prostřednictvím svých nákladů na připojení i náklady na spamming, neboli na marketingové reklamní kampaně nejrůznějších komerčních subjektů (a ty pak mohou část z výnosů svých reklamních kampaní investovat zpět formou financování různých služeb na Internetu). Sečteno a podtrženo to nakonec stejně zaplatíme my všichni, uživatelé Internetu - pokud ale mezitím neusoudíme, že Internet se už kvůli samému spammingu nedá rozumně používat.