Bezdrátové přenosové cesty

Radio transmissions (rádiové přenosy)

pro přenosy dat lze využít i šíření elektromagnetických vln v rádiové části spektra - díky svému šíření prostorem tyto vlny nevyžadují žádnou "pokládku" přenosových cest jako "drátová" přenosová média, což je jejich obrovskou předností. Na druhou stranu se vlastnosti rádiových vln mění v závislosti na použité frekvenci - při nižších frekvencích tyto vlny sice dokáží "obcházet" všelijaké terénní překážky, ale jejich "síla" rychle klesá se vzdáleností od vysílajícího zdroje. Vlny vyšších frekvencí zase mají tendenci šířit se více přímočaře, a lze je tudíž mnohem lépe směrovat, resp. přesněji zacílit na určitý konkrétní cíl. Na druhou stranu s rostoucí frekvencí jsou rádiové přenosy citlivější na atmosférické podmínky, například na déšť či mlhu, smog apod.

 

Microwave transmissions (mikrovlnné přenosy)

jako "mikrovlnné" se obvykle označují rádiové přenosy na frekvencích nad 100 Mhz. Při těchto frekvencích již je možné soustředit energii rádiových vln do poměrně úzkého svazku a ten cíleně nasměrovat (pomocí vhodné parabolické antény) na konkrétní cíl. Ten ale musí být v dosahu přímé viditelnosti, protože takovýto svazek jen velmi těžko či vůbec nedokáže obcházet ani procházet terénní ani jiné překážky, například budovy. Jelikož se takovýto svazek šíří po ideální přímce, vadí mu i zaoblení zemského povrchu. Proto se v praxi umisťují vysílače i přijímače na vhodně vyvýšená místa, například na anténní stožáry či věže. Kvůli zakřivení zemského povrchu a terénním překážkám se pak musí budovat mikrovlnné přenosové trasy na větší vzdálenosti jako řetězce přijímačů a vysílačů, které fungují jako retranslační stanice.

 

Infrared transmissions (infračervené přenosy)

přenosy pomocí vln v infračervené části spektra jsou dnes oblíbeným řešením na velmi krátkou vzdálenost, například pro komunikaci mezi notebooky, tiskárnami, mobilními telefony, osobními organizéry atd. Infračervené vlny neprostupují skrz překážky, a tudíž přenosy v jedné místnosti nemohou ohrozit eventuelní souběžný přenos v jiné místnosti (a ze stejného důvodu jsou i relativně odolné vůči vnějšímu odposlechu). Na otevřeném prostranství, mimo budovy, však infračervené přenosy nejsou použitelné, protože naše slunce svítí v infračervené části spektra stejně intenzivně, jako v jeho viditelné části.

 

Lightwave transmissions (světelné přenosy, přenosy ve viditelné části spektra)

použití optických vláken představuje "vedenou" variantu přenosů ve viditelné části spektra, kdy světelný paprsek je veden optickým vláknem až na místo svého určení. Stejně tak je ale možné nasměrovat úzký paprsek světla ve viditelné části spektra (typicky pomocí vhodného laseru) a nechat jej šířit vzduchem. Takovéto laserové přenosové systémy jsou již ze své podstaty jednosměrné, a v praxi se proto používají dvojice "protisměrných" paprsků. Nevýhodou je relativně velká závislost na atmosferických podmínkách, které mohou změnit cílené nasměrování úzkého laserového paprsku tak, že mine svůj cíl.

 

Wireless transmissions (bezdrátové přenosy)

jako "bezdrátové" (wireless) se obvykle označují takové přenosy, které využívají některou z technik přenosu bez použití drátových přenosových cest, a při které vysílač i přijímač jsou pevné a nepohybují se.

 

Wireless Local Loop (bezdrátová místní smyčka, bezdrátová účastnická přípojka)

tímto termínem se obvykle označuje bezdrátová náhrada metalického vedení mezi telefonní ústřednou a účastnickým přístrojem v domácnosti, kanceláři apod. Obecněji se takto označuje bezdrátový spoj, který zakončuje určité vedení (například dálkové) tím, že vytváří jeho poslední část vedoucí až ke koncovému uživateli. Příkladem použití bezdrátové místní smyčky mohou být telefony Hughes, které u nás instalovat SPT Telecom v místech nedostatku telefonních linek.

 

Cordless (bezešňůrový)

tímto přívlastkem se označuje takové provedení různých domácích spotřebičů, které nahrazuje klasickou "šňůru" pomocí bezdrátových přenosů - jde například o bezešňůrové telefony, jejihž sluchátka komunikují se svou základnovou stanicí bezdrátovým způsobem. Mobilita je zde možná, ale jen ve velmi malém dosahu (např. sluchátko bezešňůrového telefonu lze použít do vzdálenosti kolem stovky metrů od vlastní základnové stanice).

 

Narrow-band transmissions (přenosy v úzkém frekvenčním pásmu)

bezdrátové vysílání může být prováděno pomocí signálu soustředěného do velmi úzkého frekvenčního pásma. To na jedné straně šetří frekvencemi, kterých rozhodně není nadbytek, ale na druhé straně to vyžaduje dosti přesné naladění obou komunikujících stran na stejnou frekvenci, a je to také více citlivé na různá rušení.

 

Spread spectrum transmissions (přenosy v rozprostřeném spektru)

alternativou k vysílání v úzkém frekvenčním pásmu je vysílání v širším frekvenčním pásmu než by bylo nezbytně nutné. Výhodou je větší odolnost proti rušení na jednotlivých frekvencích i menší nároky na naladění přijímače a vysílače.

 

Mobile transmission (mobilní přenos)

takto se označuje přenos, při kterém se alespoň jeden z účastníků bezdrátového přenosu pohybuje. Základním problémem takovýchto komunikací je kromě dosahu a kvality přenosy také problém s použitím frekvencí, tak aby každá komunikující dvojice mohla používat samostatnou frekvenci a jednotlivé přenosy se neovlivňovaly navzájem. Pokud se totiž počet vzájemně komunikujících dvojic může dynamicky měnit, není možné jim potřebné frekvence přidělit (alokovat) staticky.

 

Cellular transmission (buňkový přenos)

dnes nejčastěji používané řešení problému s alokací frekvencí u mobilních bezdrátových komunikací spočívá v rozdělení teritória pohybu na dílčí oblasti (tzv. buňky), do kterých jsou umístěny tzv. základnové stanice. V rámci každé buňky pak pohybující se stanice komunikuje se základnovou stanicí buňky na některé z frekvencí, které jsou pro danou buňku vyhrazeny. Přitom všechny okolní buňky používají odlišné frekvence, tak aby nedocházelo k interferenci (a stejné frekvence mohou být znovu využity až v nesousedních buňkách). Při přechodu pohybující se stanice z jedné buňky do jiné dochází k tzv. předání spojení (handover) ze základnové stanice opouštěné buňky na základnovou stanici nové buňky.

 

Packet-radio communications (paketové radiové přenosy)

klasické rádiové přenosy, používané pro potřeby přenosu dat, odpovídají svým způsobem fungování přenosům na principu přepojování okruhů - což znamená, že celá přenosová cesta se chová jako "souvislý kus drátu" s určitou přenosovou kapacitou, skrz kterou je možné přenášet data charakteru bitového či bytového proudu (tzv. stream). Existují však i takové rádiové přenosy, které jsou uzpůsobeny přenosu malých digitálních bloků, obsahujících mimo jiné i adresu svého odesilatele a příjemce. Při jejich použití je možné využít sdílených přenosových tras (například i satelitních), a naopak odpadají problémy s přidělováním frekvencí, které jsou nepříjemné hlavně u mobilních rádiových komunikací.