Nad návrhem zákona o svobodě informací

Po neúspěšném poslaneckém návrhu na vydání zákona o svobodě informací přichází nyní na řadu další pokus: senátní návrh. S tím již vyjádřila souhlas vláda Miloše Zemana, a nyní schází již jen souhlas Poslanecké sněmovny.

S dostupností nejrůznějších informací, vlastněných státní správou a samosprávou, to v současné době není nijak růžové: pokud o nějakou takovouto informaci žádáte a příslušný úřadník vám ji nechce poskytnout, je na vás, aby jste mu dokázali že právo je na vaší straně, a že na poskytnutí informace máte nárok. To však může vyžadovat dosti přesnou znalost nejrůznějších předpisů a nařízení, protože dnešní praxe je taková, že explicitně kodifikována je právě dostupnost informací, a nikoli jejich nedostupnost. Platí tedy spíše premisa, že všechno je neveřejné, a veřejné je pouze to, co je explicitně prohlášeno za veřejné, nějakým nařízením, vyhláškou, zákonem atd.

Počátkem letošního roku se v Poslanecké sněmovně projednával návrh zákona, který připravil poslanec Oldřich Kužílek (ODA). Tento návrh, označovaný jako návrh "Zákona o svobodě informací", měl výše popsanou praxi obrátit ve prospěch občanů tohoto státu. Zavedl by totiž zásadu, že všechny informace ze státní správy a samosprávy jsou veřejné a veřejně dostupné, a neveřejné jsou pouze takové, u kterých je to explicitně stanoveno (např. osobní údaje, údaje představující obchodní tajemství atd.). Díky této základní premise by se pak rázem změnila pozice občanů, žádajících o informace nejrůznější orgány státní a veřejné správy: kdyby jim nyní nějaký úředník chtěl určitou informaci odmítnout, musel by on prokázat že proč danou informaci není možné poskytnout.

Příslušný návrh zákona (tzv. "Kužílkův návrh") konkrétně stanovoval, že povinné subjekty (v zásadě všechny orgány státní správy a samosprávy) musí zveřejňovat určité základní penzum informací samy od sebe, aniž by je k tomu někdo explicitně vyzýval. Jednalo by se například o popis celkového poslání příslušného subjektu, o výčet základních norem, které definují činnost příslušného subjektu, o popisu pravidel jednání subjektu s občany (například jak se na daný úřad, orgán či instituci obracet, jaké má přitom občan práva a povinnosti atd.).

Další informace, jdoucí nad rámec těchto základních a automaticky zveřejňovaných informací, by pak povinné subjekty poskytovaly na základě explicitních žádostí občanů - s tím, že návrh zákon přesně stanovoval lhůty, formu a další náležitosti, které by odpovědi měly mít. Stejně tak ale návrh zákona specifikoval, které okruhy informací by zůstaly neveřejné - například právě informace charakteru osobních údajů či informace podléhající obchodnímu tajemství. Další povinností, kterou návrh zákona zaváděl, bylo faktické veřejné zpřístupnění obsahu takových rejstříků, jejichž obsah je veřejný. Příkladem může být Obchodní rejstřík vedený Ministerstvem spravedlnosti resp. jednotlivými obchodními soudy, který již dnes je veřejně přístupný prostřednictvím Internetu. Zákon by totéž požadoval i po ostatních rejstřících a jejich provozovatelích.

V souvislosti s Internetem je jistě zajímavé, že původní návrh zákona o svobodě informací šel poměrně daleko i pokud jde o specifikaci konkrétních způsobů zpřístupňování informací, a zahrnoval do nich také Internet: u informací, které mají jednotlivé povinné subjekty zveřejňovat samy od sebe, požadoval jejich zveřejnění mj. i na domovských WWW stránkách. Vlastně tím nepřímo zaváděl pro nejrůznější subjekty povinnost mít své vlastní domovské stránky na Web-u. Dále počítal s tím, že občané by své žádosti o poskytnutí informací mohli klást i prostřednictvím elektronické pošty (samozřejmě vedle dalších způsobů), a stejně tak by jim i odpovědi mohly být poskytovány prostřednictvím elektronické pošty.

Návrh zákona o svobodě informací, který poslanec Kužílek předložil Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, při svém schvalování doznal určitých změn, zejména pak na základě připomínek vzešlých z ústavně právního výboru (a jeho usnesení č. 107 ze dne 29. dubna 1998). Návrh, který sněmovna nakonec odsouhlasila, změnil například konkrétní mechanismus zveřejňování: místo explicitního požadavku na zveřejnění na domovských WWW stránkách a výčtu dalších možností komunikace včetně elektronické pošty, se ve finální verzi objevila pouze obecnější formulace o "vzdáleném přístupu prostřednictvím telekomunikačních zařízení", přičemž jako konkrétní příklad je na jednom místě uváděn právě Internet.

Hlavní odlišností skutečně schváleného návrhu od původní předlohy poslance Kužílka však je odstranění úvodních paragrafů deklarativního charakteru, které se snaží explicitně zakotvit povinnost poskytovat informace každému, kdo o to požádá. V návrhu, který nakonec prošel Poslaneckou sněmovnou, tyto úvodní pasáže zmizely, ale celkové vyznění zákona zůstalo v zásadě stejné - nadále podle něj platí zásada že "všechny informace jsou veřejné, kromě explicitních výjimek". Pouze je tato zásada méně explicitně vyjádřena, často jen jako vedlejší efekt konkrétních paragrafů týkajících se spíše procedurálních otázek.

Návrh zákona o svobodě informací, který Poslanecká sněmovna schválila, samozřejmě ještě musel putovat do Senátu, který jej také musel schválit. A to Senát neudělal, a poslanecký návrh smetl ze stolu. Zřejmě ale nikoli pro zásadní věcný nesouhlas, ale z jiných důvodů - jak jinak si vysvětlit skutečnost, že později Senát sám předložil svou vlastní verzi návrhu zákona o svobodě informací, který jakoby tomu původnímu doslova vypadnul z oka, včetně textace a číslování většiny paragrafů. Na druhé straně ale Senátní návrh přeci jen přináší určité změny, které ale nejsou příliš zásadní a lze je připsat na vrub určitému "dodělání" a "domyšlení". Jde například o otázku úhrad za poskytnuté informace - schválená poslanecká verze předpokládala, že povinný subjekt (vlastník informace) si může za její poskytnutí účtovat náklady spojené se získáním této informace. To šlo interpretovat také tak, že když daný subjekt měl ve svých informacích nepořádek, a někdo po něm něco chtěl, měl subjekt právo naúčtovat žadateli náklady na uvedení jeho vlastních věcí do pořádku. Senátní návrh počítá s tím, že informace jsou poskytovány v zásadě bezplatně, ale že povinný subjekt si může účtovat náklady na nezbytné kopírování či poskytnutí médií atd., nikoliv ale náklady na samotné pořízení informace.

Pokud jde o informační technologie, i zde je senátní verze poněkud přísnější než původní verze z Poslanecké sněmovny. Ta totiž předpokládala například to, že ptát se lidé mohou ústně, písemně či prostřednictvím telekomunikačního zařízení, zatímco senátní návrh připouští jen ústní nebo písemné dotazy. Analogicky s odpovědí, ta smí být jen písemná (a nikoli jen ústní či prostřednictvím telekomunikačního zařízení, jak se umožňovalo dříve).

Z dalších změn je vhodné se zmínit například i o tom, že podle poslanecké verze výsledky se na výsledky řízení podle tohoto zákona neměl vztahovat správní řád, zatímco podle návrhu senátorů ano.

Z hlediska on-line etiky je zajímavý i jeden specifický bod regulující poskytování informací, které povinný subjekt sám získal od třetí, nepovinné strany. Takovéto informace podle původní verze směl zveřejnit tehdy, pokud to skutečný původce explicitně nezakázal. Nyní to může zveřejnit jen v případě, kdy to skutečný původce explicitně povolí. A v tom je velmi podstatný rozdíl!

Se senátním návrhem zákona o svobodě informací již vyjádřila zásadní souhlas i nová sociálně demokratické vláda Miloše Zemana. Nyní je tedy řada na Poslanecké sněmovně, která by novou verzi senátní předlohy měla také schválit. Vzhledem k tomu, že sněmovna již jednou schválila velmi podobný návrh, je její souhlas dosti pravděpodobný.