Kam směřuje internetová telefonie?

Jedním z výrazných trendů letošního CeBIT-u byl velký důraz na možnosti přenosu hlasu po datových sítích, a jeho zpracování pomocí výpočetní techniky. Samozřejmě největší očekávání v tomto směru skýtá možnost přenášet takovýmto způsobem hlas po největší celosvětové počítačové síti, neboli po Internetu. Tedy to, čemu se stále častěji říká "internetová telefonie", a co se stále více dostává do popředí zájmu jak uživatelů, tak i internetových providerů, a v neposlední řadě i klasických telekomunikačních společností. Každý z nich se ale k internetové telefonii samozřejmě staví poněkud odlišně.

Možnost přenosu lidského hlasu v digitalizované podobě rozhodně není ničím novým pod sluncem - ostatně i klasická veřejná telefonní síť uvnitř sebe sama takto funguje již delší dobu (od nástupu digitálních ústředen). Koncoví účastníci však stále ještě zůstávají v zajetí analogového zpracování přenášeného hlasu, který k nim od nejbližší ústředny putuje v analogovém tvaru, a je zpracováván analogovým telefonním přístrojem (z tohoto pohledu je pak nutné chápat technologii ISDN jako pokus o "dotažení" digitálního způsobu přenosu a celkového fungování až ke koncovému uživateli, který si za tím účelem musí pořídit digitálně fungující ISDN telefon).

Přenos lidského hlasu digitálně fungující telefonní sítí je ale stále něco principiálně jiného, než přenos zdigitalizovaného hlasu skrz datové přenosové cesty - rozdíl je totiž ve způsobu fungování přenosových mechanismů digitální přenosové sítě (která funguje na principu přepojování okruhů) a přenosových mechanismů datových sítí, včetně například Internetu (které fungují na principu přepojování paketů). Podstatné totiž je, že mechanismus přepojování okruhů, používaný v telefonních sítích, je šit na míru stejnoměrným (rovnoměrným) přenosům, a dokáže jim garantovat potřebnou přenosovou kapacitu a další vlastnosti a parametry, včetně rychlosti a pravidelnosti doručování. Nic ale není zadarmo, a tento způsob fungování vychází v praxi výrazně dražší, než princip přepojování paketů, používaný v datových sítích obecně, a v Internetu konkrétně. Ten se totiž snaží využít celkovou dostupnou přenosovou kapacitu co možná nejefektivněji (proto vychází laciněji), ale na druhé straně negarantuje, že konkrétní část dat bude doručena v takové a takové době, či s takovým a takovým maximálním zpožděním. Právě zde je přitom skryt skutečný důvod pro tak velkou popularitu snah o přenos telefonních hovorů nikoli po klasické telefonní síti, ale po síti datové, nejlépe po Internetu: vychází to laciněji. Dokonce to může vycházet i výrazně laciněji: v klasické telefonní síti uživatel platí v závislosti na tom, jak daleko volá i jak dlouho volá. V případě Internetu vzdálenost vůbec nehraje roli, a délka hovoru v zásadě také ne - uživatel zde totiž neplatí vůbec nic navíc za to, že Internet využívá pro potřeby přenosu hlasu (neboli pro telefonování). Místo toho platí za svůj přístup k Internetu přesně stejně, jako když jej používá jakýmkoli jiným způsobem, tedy třeba pro browzdání báječným světem Web-u.

Technické překážky telefonování po Internetu

Možnost telefonování po Internetu ještě v nepříliš dávné době narážela na těžko překonatelné technické překážky - hlavně na samotný princip přepojování paketů, který nezaručuje, že jednotlivé části dat (představující zdigitalizovaný lidský hovor) budou docházet na místo svého určení dostatečně pravidelně, tak aby výsledek "byl k poslouchání". Na principu fungování Internetu se dosud nic nezměnilo, ale přesto se telefonování po Internetu stalo reálnou možností - důvodem je změna statistického chování Internetu. Garantováno není opět nic, ale v průměru (statisticky) vychází pravidelnost doručování jednotlivých částí dat již natolik příznivě, že telefonování po Internetu začalo mít smysl (důvodem je vzrůst disponibilní přenosové kapacity v Internetu, která skýtá dostatečnou "rezervní" kapacitu).

První "čistě internetové" telefony, které se objevily před několika málo lety, jsou ve své podstatě jednoduché aplikační programy, které vyžadují aby na obou komunikujících stranách byly k dispozici vhodné zvukové karty, vybavené mikrofony a sluchátky či reproduktory. Telefonování je pak možné jen mezi dvěma uživateli počítačů, a nikoli mezi uživatelem počítače a uživatelem klasického telefonního přístroje. Dokud tomu bylo pouze takto, internetové telefonie byla spíše zajímavou hříčkou, dostupnou pro určitý počet nadšenců, zatímco velké telekomunikační společnosti, provozující klasické telefonní sítě, ji nepociťovali jako nějakou významnější konkurenci. Počítačovým nadšencům pak ani tolik nevadilo, že většina aplikací umožňujících telefonování po Internetu byla spíše proprietárním řešením, a nebyla schopná vzájemné spolupráce. Stejně tak jim nevadilo, že není rozumně dořešena ani otázka "volání" internetovým telefonem - volající se mohl spojit s volaným pouze tehdy, pokud tento měl svůj počítač zapnutý, připojený k Internetu, a měl na něm spuštěnu příslušnou aplikaci. Kromě toho volající potřeboval znát přesnou síťovou adresu volaného (jeho IP adresu), která je při tzv. komutovaném připojení k Internetu přidělována dynamicky, a je tudíž při každém připojení jiná.

Co se změnilo?

S postupem času došlo k potřebné standardizaci, a s ní i k sjednocení způsobu fungování jednotlivých aplikací pro internetové telefonování - stalo se tak díky všeobecnému nasazení standardu H.323, kterému se většina výrobců telefonních aplikací přizpůsobila. Díky tomu si dnes již dokáží různé programy pro telefonování po Internetu navzájem rozumět.

Mnohem větší význam ale měl příchod různých druhů bran mezi internetovou telefonií a klasickou (veřejnou) telefonní sítí. Takovéto brány, umožňující "přechod" z jednoho systému telefonie do druhého, umožňují dosahovat velmi zajímavých možností. Naznačme si dvě z nich:

• Volání z Internetu do telefonní sítě: volající je uživatele počítače, a svůj hovor iniciuje jako "počítačový" - tj. od něj hovor odchází datovými přenosovými cestami, co možná nejdále (resp. nejblíže k volanému). Teprve pak, prostřednictvím vhodné brány, přestupuje do klasické telefonní sítě a pokračuje směrem k účastníkovi, který již používá běžný telefonní přístroj, a s počítači a Internetem nemusí mít vůbec nic společného. Pokud je použitá telefonní brána vhodně umístěná, je telefonní hovor mezi touto ústřednou a volaným účastníkem místním hovorem, a měl by tudíž být laciný. "Dálkovou" část hovoru zde přitom zajišťuje přenos hovoru datovým způsobem po Internetu, a tudíž ekonomicky velmi efektivně (v zásadě zadarmo, na libovolnou vzdálenost).
• Volání z telefonní sítě do telefonní sítě, s přenosem po Internetu. V rámci této varianty je nejlépe si představit firmu, která má pobočky ve městech A a B. V obou místech si nainstaluje telefonní ústředny vybavené přechodovými branami do Internetu. Když pak telefonní účastník z pobočky ve městě A, připojený k místní ústředně, chce volat účastníka z pobočky ve městě B, vytočí jeho číslo přesně stejně, jako kdyby žádný Internet neexistoval. Ústředny ve městech A a B však rozpoznají, že hovor mezi nimi může být veden po Internetu, prostřednictvím příslušných bran, a tak tuto možnost skutečně využijí - ani volající v městě A, ani volaný v městě B nemusí vůbec tušit, že jejich hovor je z větší části přenášen datovým způsobem po Internetu, a tudíž výrazně laciněji.

Jak zareagovaly telefonní společnosti?

Dostupnost bran pro "přestup" mezi internetovou a klasickou telefonií zákonitě dala vzniknout zcela novému druhu telefonní služby, kterým je právě ono "přestupování" z Internetu do klasické telefonní sítě - dnes již existuje celá řada společností, které si budují a provozují výše popsané telefonní brány v nejrůznějších částech světa, a svým zákazníkům dávají možnost telefonovat mezistátně za velmi atraktivní ceny. Příkladem může být služba Net2Phone společnosti IDT Corporation (viz minulý článek), či firma USA Global Link, která ke konci loňského roku provozovala 25 takovýchto bran, a ke konci letošního roku jich plánuje až 425!

Není divu, že tento nový segment trhu nemohl zůstat stranou pozornosti provozovatelů klasických telefonních služeb, které začal připravovat o jejich zisky v oblasti meziměstských a mezistátních hovorů. Na letošním CeBITu byly prezentovány i některé odhady: například v roce 2001, kdy se očekává skutečně masový "rozjezd" internetové telefonie, by podle odhadů společnosti Phillips Tarrifica měl americký AT&T přijít o 350 milionů USD, a německý Deutsche Telecom o 173 milionů USD za mezinárodní hovory. Podle odhadů konzultační firmy Frost&Sullivan by celkový objem trhu internetových telefonních služeb měl ke stejnému datu (tj. k roku 2001) vzrůst z dnešních 19,8 milionů USD na 1,9 miliardy USD! To jistě jsou čísla, nad kterými se stávající telekomunikační operátoři musí zamýšlet. Jejich reakce přitom však jsou značně rozdílné.

Na jednom konci spektra jsou země (vesměs s monopolními telekomunikačními operátory), které internetovou telefonii jednoduše administrativně zakázaly. V oficiálním veletržním deníku CeBiT News byla v tomto ohledu explicitně jmenována i Česká republika (vedle Portugalska, Maďarska a Islandu). Jde zřejmě o důsledek interpretace internetové telefonie jako varianty veřejné telefonní služby a jako důsledek dobře známého faktu, že na tyto služby má u nás stále monopol SPT Telecom.

V zemích, kde telefonní monopol neexistuje, a stávající oprátoři musí bojovat o své místo pod sluncem, se i největší firmy chovají jinak. Například mamutí Deutsche Telecom již sám nabízí některé služby v rámci internetové telefonie (i když zatím jen zkušebně), a dokonce do tohoto segmentu trhu investuje (právě DT např. zakoupil 21procentní podíl v izraelské firmě Vocaltec, která je známým průkopníkem na poli internetové telefonie). Je docela dobře možné, že právě Deutsche Telecom je tlačen konkurencí ze strany mediálního giganta, společnosti Bertelsman, která také mohutně investuje do internetové telefonie, a zřejmě tím chce atakovat stávající pozice DT bez toho, že by musela budovat oddělené sítě pro datové a telefonní přenosy.

Co na to výrobci?

Zajímavý je samozřejmě také přístup výrobců k internetové telefonii. Kromě výrobců samotných bran mezi internetovou a klasickou telefonií se začínají objevovat i první řešení na úrovni celých "velkých" digitálních telefonních ústředen, do kterých je podpora internetové telefonie zabudovávána. Příkladem může být řešení, které na letošním CeBITu prezentovala společnost Siemens: jde v zásadě o hybrid mezi klasickou telefonní ústřednou a terminálovým serverem takového typu, jaký používají typičtí poskytovatelé připojení k Internetu. Nová ústředna, jménem EWSD, dokáže poskytovat datové i telefonní služby současně (například uživateli, který je právě připojen "počítačově", oznámí zprávou že mu přišel běžný telefonní hovor, a nabídne mu možnost převzít jej na svlůj počítač jako internetový telefonní hovor. Zajímavostí je jistě i to, že ústředna EWSD má v sobě zabudovánu podporu ADSL (tj. komunikace po účastnické přípojce probíhá pomocí ADSL modemů). Produkt tohoto ústředny EWSD přitom dává tušit, že časem nejspíše začne splývat role Internet providera a role poskytovatele telefonních služeb.

Příkladem dalšího zajímavého řešení je tzv. Phone Doubler, který na CeBITu prezentovala firma Ericsson. Jde vlastně o řešení problému uživatelů, kteří mají jen jednu telefonní přípojku, ale chtějí komunikovat púo Internetu a telefonovat současně. Phone Doubler je v zásadě brána mezi klasickou a internetovou telefonií, která je instalována u internetového providera. Jakmile se uživatel připojí k Internetu přes svého providera, brána vyšle signál telefonní ústředně, která pak přesměrová všechny telefonní hovory pro daného účastníka k jeho providerovi a skrz zde existující bránu do internetové telefonie. Koncový účastník pak své telefonní hovory přijímá na svém počítači (za současného plného připojení k Internetu).

Dalším zajímavým trendem jistě bude zabudovávání podpory pro internetovou telefonii i do tzv. internetových telefonů - ačkoli to zní poněkud paradoxně, jsou to přístroje, které v sobě kombinují klasický telefonní přístroj a jednoúčelový browser, umožňující práci v Internetu (a pro použití internetové telefonie potřebují vnější bránu). Dříve či později však zcela zákonitě dojde na to, že podpora internetové telefonie bude zabudovávána přímo do těchto přístrojů - tak aby uživatel vždy stejným způsobem vytáčel číslo volaného a stejným způsobem mluvil do sluchátka, ale hovor mohl z jeho přístroje odcházet buď jako klasický telefonní hovor k nejbližší telefonní ústředně, nebo "datově", jako kdyby uživatel telefonoval z počítače.