Úvod
V předchozích dvou modulech jsme se podrobněji zabývali dvěma význačnými přenosovými technologiemi - Ethernetem a technologií ATM. Svět počítačových sítí však není obydlen pouze těmito dvěma význačnými technologiemi, vedle nich se zde vyskytují četné další technologie. V právě začínajícím modulu, v pořadí již jedenáctém, si některých z nich povšimneme podrobněji.
Ujasněme si hned na začátku, co budeme rozumět pod pojmem "přenosová technologie" - takové řešení, které v rámci sedmivrstvého modelu pokrývá jak fyzickou vrstvu, tak i vrstvu linkovou, či alespoň její část. Tedy takové technologie, které pokrývají jak přenos celých bloků dat (na úrovni linkové vrstvy, tj. přenos rámců, buněk atd.), a současně zasahují i do fyzické vrstvy a mají své představy o tom, jak konkrétně by měly být využívány jednotlivé druhy přenosových cest, a jak by po nich měly být přenášeny jednotlivé bity. Pikantní na tom je, že kdybychom tuto definici vzali skutečně striktně, nevyhověla by jí například technologie ATM (protože pod ní je nutné nejprve "podstrčit" vhodnou fyzickou přenosovou technologii, zajišťující přenos jednotlivých bitů - nejčastěji to bývá technologie SONET).
Pojďme si nyní, na úvod celého modulu, udělat malý přehled o repertoáru "dalších" přenosových technologií (kromě Ethernetu a ATM), a zkusme je stručně porovnat z hlediska jejich filosofie, perspektivnosti a celkové koncepce. Podrobněji se pak jimi budeme zabývat v dalších samostatných dílech tohoto modulu.
Přenosové technologie na vymření
Začněme takovými technologiemi, které již z dnešního pohledu jsou víceméně zcela "odepsány", nebo alespoň nejsou příliš perspektivní.
Hezkým příkladem může být technologie ARCNET (Attached Resource Computing Network), vyvinutá firmou Datapoint ještě v pionýrských dobách vzniku prvních lokálních sítí (v roce 1977) - tedy v době, kdy koncepce Ethernetu sice již existovala, ale do skutečného nástupu Ethernetu ještě několik let zbývalo. Startovací pozice ARCNETu byla dokonce ještě výhodnější než u Ethernetu - ARCNET byl jednoduchý, robustní, poměrně laciný, měl řízený charakter - ale ke skutečnému úspěchu mu chybělo něco nesmírně důležitého: prozíravost jeho tvůrců. Ti, na rozdíl od autorů Ethernetu, drželi ARCNET tak dlouho jen ve svých rukou - tj. dělali z něj ryze proprietární řešení - až jej maximálně otevřený a "uvolněný" Ethernet předběhl a odsoudil k záhubě. Ještě před několika málo lety byly ARCNET-ové síťové karty k dostání, a bývaly dokonce ještě lacinější než Ethernetové. Dnes už ale o ně prakticky nezavadíte.
Zcela jinak se zachovali tvůrci jiné typické přenosové technologie pro lokální sítě, autoři Token Ringu. Na jeho vzniku se rozhodující měrou podíleli lidé z firmy IBM, ale stalo se tak na půdě standardizační instituce IEEE (Institute of Electrical and Electronic Engineers), takže se od začátku jednalo o plně "veřejné" řešení, ve formě všeobecně uznávaného standardu, ke kterému mohl kdokoli přistoupit a přizpůsobit se mu. Pravdou ale je, že technologie Token Ring se nerozšířila zdaleka tak, jako Ethernet (a byla stále chápána více jako proprietární řešení firmy IBM, než jako skutečně otevřený standard, kterým fakticky je). Důvodem pro menší úspěšnost Token Ringu je i odlišnost jeho celkové koncepce od Ethernetu - Token Ring má řízenou přístupovou metodu (Token Passing, neboli "předávání peška", podobně jako třeba ARCNET), a je výrazně složitější a komplikovanější než Ethernet. V poslední době se dokonce zdálo, že směřuje do faktické záhuby, protože pro něj neexistovala žádná další vývojová verze, umožňující dosahovat vyšší přenosové rychlosti (nepočítáme-li technologii 100VG-AnyLAN, která alespoň něco z klasického Token Ringu přebírá). Teprve velmi nedávno se v odborném tisku objevily zprávy o chystaných plánech Velké modré na novou verzi 100 megabitového Token Ringu, pod názvem HSTR (High-Speed Token Ring).
Technologie, která nezlevnila
Nejstarší přenosovou technologií, kterou je možné zařadit do kategorie "vysokorychlostních" (typicky od 100 Mbps výše), je technologie FDDI (Fiber Distributed Data Interface). Je více než deset let stará, a byla prvním pokusem jak využít báječné přenosové schopnosti optických vláken - FDDI za dobu své existence stačila dostatečně vyzrát, stát se dostatečně zvládnutou (a také dostatečně robustní) technologií, a z obchodního hlediska se stala běžnou komoditou (a je bez problémů k dostání prakticky od všech významnějších výrobců).
Navzdory faktu, že měla dost času "vyzrát" a patřičně se prosadit na trhu, technologie FDDI se nikdy nestala dostatečně lacinou, aby to umožnilo její skutečně masové nasazení. Dalším jejím minusem je pak skutečnost, že má v sobě napevno zabudované rychlostní omezení (na zmíněných 100 Mbps), a její bezbolestný přechod na vyšší rychlosti nepřipadá téměř v úvahu - ačkoli se s postupem času objevilo několik pokusů o "zmodernizování" FDDI, žádný z nich příliš neuspěl-. Dnes je FDDI stále ještě rozumně využitelnou přenosovou technologií, ale perspektivy jejího dalšího vývoje jsou prakticky nulové.
Technologie, která potvrdila pravidlo
Ne nadarmo se říká, a to i ve zcela odlišných kontextech, že o faktickém úspěchu nějakého řešení nemusí rozhodovat až tak jeho skutečné kvality, jako spíše jiné faktory. Nejinak je tomu i v případě technologie 100VG-AnyLAN, která se zpočátku snažila prezentovat jako další vývojové stádium Ethernetu. Souběžně s touto technologií se ale objevila i jiná verze, která se také prohlásila za 100-megabitovou verzi Ethernetu (a dnes je známá jako Fast Ethernet, či 100BaseX, viz předminulý modul), a nejpodstatnějším rozdílem mezi nimi bylo to, zda se poučily z chyb klasického desetimegabitového Ethernetu a snažily se je napravit, nebo nikoli.
Autoři technologie 100VG-AnyLAN dospěli k závěru, že je třeba změnit to, co se ukázalo jako nevýhodné a v novém kontextu již není vůbec nutné - tj. především neřízený charakter Ethernetu, zatímco autoři konkurenčního řešení zachovali úplně všechno, tj. i dosavadní neřízený charakter Ethernetu. Neviditelná ruka trhu nakonec dala přednost technicky horšímu řešení, které ale důsledněji navázalo na dobře známou a dobře zažitou technologii Ethernetu.
Technologie, které prodloužily svůj dosah
Zajímavou historii mají technologie Fibre Channel a její předchůdkyně HPPI (High Performance Parallel Interface). Pochází totiž ze světa superpočítačů, kde bylo nutné najít vhodné způsoby jak k nim připojovat výkonné a rychlé periferie - na velmi malé vzdálenosti, ale jinak s podobnými požadavky, jaké panují i v běžných lokálních sítích. Výsledkem bylo řešení, které se posléze podařilo "protáhnout" i na poněkud větší vzdálenosti (desítky až stovky metrů), a dnes jde o všeobecně použitelné vysokorychlostní technologie, na kterých lze budovat výkonné sítě LAN.
Technologie ze světa spojů
Zajímavé a nové přenosové technologie samozřejmě vznikají i mimo prostředí lokálních sítí, tedy zejména v prostředí spojů a s určením spíše pro sítě rozlehlé.
Určitým mezistupněm mezi starou technologií X.25 a novější ATM je technologie Frame Relay - pracuje "o patro níže" než X.25, tedy zhruba na linkové vrstvě, a na rozdíl od X.25 nemá v sobě zabudovány silné opravné mechanismy, které tolik zpomalovaly X.25 (lze ji tedy chápat jako výrazně odlehčenou variantu X.25). Na rozdíl od ATM však stále ještě pracuje s rámci proměnné velikosti. Dnes se Frame Relay používá zejména jako náhrada dedikovaných přenosových okruhů - díky svému fungování dokáže velmi dobře emulovat chování samostatné přenosové cesty (vyhrazeného přenosového okruhu), byť ve skutečnosti pracuje nad sdílenou přenosovou infrastrukturou.