Frame

Anglický termín „frame" (i jeho český ekvivalent, „rámec"), se ve výpočetní technice používá ve více různých souvislostech. Například v terminologii počítačových sítí se takto označuje blok dat, přenášený na úrovni linkové vrstvy (kde pracuje třeba oblíbený Ethernet, který tudíž přenáší „Ethernet frames", neboli „Ethernetové rámce"). S pojmem „frame", mnohdy nepřekládaným, se ale dnes setkáme například i u tolik oblíbených WWW prohlížečů. Mimochodem, jak je na tom ten váš - už podporuje „frejmy", nebo snad ještě ne?

Služba World Wide Web je v poslední době stále více a stále rychleji obohacována o nové a nové možnosti a schopnosti. Ty z nich, které se týkají prezentačních schopností (a ne třeba schopnosti provádět zabezpečené transakce), se nejčastěji zaměřují na další zvýšení již beztak vysoké uživatelské atraktivnosti dnešního Web-u. Tedy na to, aby se na uživatele usmívaly ještě hezčí, barevnější a živější obrázky, ikony, fotky či malůvky, aby vše nestálo „na místě" ale bylo naopak plné pohybu, aby to mohlo být doprovázeno zvukovým, či spíše hudebním doprovodem, a kdoví jakými dalšími multimediálními prvky. Již méně se ale myslí na samotného uživatele - je vůbec schopen takovouto valící se lavinu vjemů absorbovat? Je schopen se dostatečně rychle orientovat v čím dál tím více komplikovanějších WWW stránkách a najít v nich to, co skutečně hledá či potřebuje? A jak dopadá uživatel ve změti vzájemně provázaných stránek, které tvoří určitou ucelenou „WWW expozici"? Jak dobře jimi dokáže „navigovat", a jak často zde naopak ztrácí orientaci a musí doslova tápat?

Pravdou je, že míra srozumitelnosti a přehlednosti každé WWW stránky, i intuitivnost navigace v soustavách vzájemně provázaných stránek, je z největší míry v rukou jejího tvůrce (návrháře) - neboť především on rozhoduje o tom, zda a jak své stránky přizpůsobí pohodlí a snadné orientaci uživatelů, a samozřejmě také i jejich estetickému cítění.

Jednou z překážek, které až do nepříliš dávné doby stály v cestě dostatečně snadné orientaci uživatelů v rozsáhlejších soustavách WWW stránek, byla nemožnost hospodařit dostatečně „jemně" s aktivní zobrazovací plochou WWW prohlížeče - v tom smyslu, aby tuto původně jednolitou aktivní plochu bylo možné rozdělit na několik částí, a ty zaplňovat nezávisle na sobě. Takováto možnost by například umožnila trvale ponechat v jedné části aktivní plochy určité základní ovládací prvky, potřebné pro jednoduchou a intuitivní navigaci, a vše ostatní „promítat" do zbývající části aktivní plochy. Tím by se pro uživatele mnoho věcí značně zjednodušilo - vždy by měl „čeho se chytnout".

Představme si to na názorném příkladu - nechť jde třeba o dotazovací systém, ve kterém uživatel jednak zadává své dotazy, a jednak mu jsou zobrazovány výsledky jeho dotazů. Bez možnosti rozdělit aktivní plochu na samostatně ovladatelné části (samostatná „okna") by se uživateli zobrazila nejprve jedna „dotazovací" stránka, a po jejím vyplnění a odeslání by mu byla zobrazena stránka s výsledky. Pokud by uživatel chtěl zadat nový dotaz, musel by se buď vrátit na předchozí „dotazovací" stránku, nebo přejít „dopředu" na jinou dotazovací stránku (ev. využít možnosti zadat nový dotaz přímo z „výsledkové" stránky). O co koncepčně jednoduší a intuitivnější je rozdělit aktivní plochu na dvě části, v jedné z nich trvale nabízet „dotazovací" formulář, a ve druhé zobrazovat výsledky dotazů?

Nebo jiný příklad: představme si soustavu WWW stránek, které jsou vzájemně provázány do značně spletité a nepřehledné struktury. Pokud se ale uživatelům promítají tak, že v samostatném „okně" na aktivní zobrazovací ploše WWW prohlížeče je vždy k dispozici například abecední seznam všech jednotlivých stránek, bude orientace uživatele značně usnadněna. Případná analogie s obsahem či rejstříkem knihy by zde vůbec nebyla náhodná.

Právě naznačenou možnost rozdělit aktivní zobrazovací plochu WWW browseru na samostatně ovladatelné části poprvé zavedla firma Netscape, a to ve svém Navigatoru verze 2. Ačkoli se původně jednalo o vysloveně proprietární (a tedy nestandardní) rozšíření, uživatelé i autoři WWW stránek mu brzy přišli na chuť, a tak se toto řešení rychle ujalo a bylo akceptováno a převzato i dalšími producenty softwaru pro WWW. Dnes tzv. frames (rámce, rámečky), jak se samostatně ovladatelným částem zobrazovací plochy browseru říká, podporují například i browsery Internet Explorer firmy Microsoft i většina dalších novějších browserů.