Kiosk mode
Také se vám v poslední době začíná zdát, že některé „okenní" programy a aplikace zabírají se svými nabídkovými lištami, ikonami, menu či dalšími ovládacími prvky až příliš velkou část obrazovky, zatímco pro vlastní práci již zbývá jen extrémně málo místa? Například když si pustíte takový MS Word ve standardním rozlišení VGA (tj. 640 x 480 pixelů) a necháte si zobrazit pravítko a dvě tři nástrojové lišty, zabere vám samotný Word větší část obrazovky, a pro zobrazení právě editovaného dokumentu vám zbude jen zcela miniaturní okénko. Pravdou je, že přebujelé nástrojové lišty a obdobné ovládací prvky počítají spíše s použitím vyšších rozlišení (SVGA, tj. 800x600 pixelů, nebo ještě lépe 1024 x 768 pixelů), ale ne každý uživatel má monitor podporující tyto režimy zobrazování (například na noteboocích stále ještě převažují displeje schopné pouze základního režimu VGA).
Tento problém přitom není specifický jen pro všelijaká „okenní" rozhraní, a existoval i v době, kdy o nějakých Windows neměl nikdo ani tušení. Stejně staré je i řešení: skrýt všechny nabídky ovládacích prvků, a celou obrazovku využít jako aktivní pracovní plochu - tedy například u editorů pro zobrazení editovaného dokumentu. Uživatel sice nebude vidět žádné ikony či menu, ale na druhé straně nejrůznější klávesové povely a horké klávesy mohou fungovat i nadále, přičemž zkušenější uživatel (pro kterého je tato možnost určena především) je většinou již zná nazpaměť. Proto se u mnoha různých programů, „okenních" i „ne-okenních", objevuje režim, umožňující takovýmto způsobem využít celou obrazovku - nejčastěji je tento režim označován jako „full-screen". Ve většině případů se do něj uživatel může kdykoli přepnout, prostřednictvím položky menu či prostřednictvím horké klávesy. Podobně je tomu i s návratem zpět - nejčastěji na klávesu Escape, či poklepáním na jedinou „návratovou" ikonku, která se uživateli přeci jen zobrazuje i ve „full-screen" režimu. Chcete-li si to vyzkoušet a používáte-li například počeštěný MS Word 7.0, volte menu „Zobrazit", a pak položku „Celá obrazovka". Nebo klávesovými zkratkami ALT+Z, a pak C. V mnoha dalších programech je tomu obdobně.
Jednou z mála kategorií programů, ve kterých se „full-screen" režimy vyskytují méně často, jsou WWW prohlížeče, alias browsery. Plnohodnotný „full-screen" režim dlouhou dobu měl pouze „zakladatel rodu", známý prohlížeč NCSA Mosaic. Nyní se k němu přidal i Internet Explorer firmy Microsoft. Jeho „full-screen" režim je ale svou filosofií, mechanismem i určením poněkud odlišný od obdobných řešení v rámci jiných produktů.
Hlavní rozdíl je zřejmě v tom, že „full-screen„ režim v Exploreru není určen pro maximální zvětšení pracovní plochy (zde plochy, na které jsou zobrazovány vlastní WWW stránky) - tohoto efektu lze celkem snadno dosáhnout skrytím ovládacích prvků (panelu nástrojů a stavového řádku), které lze zase kdykoli obnovit zpět. Full-screen režim, kterému se v případě Internet Exploreru říká „kiosk mode", je určen naopak k tomu, aby uživatel neměl přístup k ovládacím prvkům browseru, a nemohl sám provádět žádné změny v jeho nastavení ani jiné podobné úkony.
Kdy ale může být něco takového žádoucí? Kdy je zapotřebí zabránit uživateli v tom, aby mohl například ukončit běh browseru a vrátil se zpět do systému? Nebo aby explicitně zadal nějako URL adresu, a vydal se brouzdat Internetem právě přes tuto adresu?
Představte si například počítačový veletrh typu Invexu, a na něm informační službu (například přehled vystavovatelů, vystavovaných exponátů apod.), zpracovanou ve formě WWW stránek. Pokud takovouto službu zpřístupníte veřejnosti, budete mít jistě zájem, aby ji využívali takovým způsobem jaký sami zamýšlíte, a ne například k návštěvě WWW stránek Playboye. Kiosk mode browseru Internet Explorer vychází právě tomuto vstříc - pokud v tomto režimu pustíte Explorer na počítači, který je vybaven pouze myší a nikoli klávesnicí, má uživatel možnost plnohodnotného brouzdání těmi stránkami, které jste pro něj připravili, ale nemá možnost z nich „utéci" někam jinam, ani ukončit práci samotného Exploreru, vrátit se do systému a tam udělat něco nežádoucího.
Pokud by jste si chtěli kiosk mode browseru Internet Explorer sami vyzkoušet, nehledejte zbytečně v jeho nabídkách příkaz pro přechod do tohoto režimu. Cesta vede pouze přes volací řádku, na které musíte za jménem volaného browseru uvést parametr -k (za ním pak může následovat URL adresa stránky, která má být načtena jako úvodní).