Čím jsi a co tě trápí, český Internete?

Internet má v českých zemích již poměrně dlouhou tradici - i když jeho skutečný rozmach nastal teprve před rokem, kdy došlo k uvolnění našeho trhu datových služeb. Tento příspěvek je malým ohlédnutím zpět, a zamyšlením nad některými současnými problémy tuzemského Internetu.

Přelomovou událostí v historii českého Internetu byl dosti neočekávaný přechod divize veřejných datových sítí společnosti EuroTel pod mamutí SPT Telecom, v polovině roku 1995. Tento akt, který na první pohled neměl s Internetem nic společného, však doprovázel zajímavý vedlejší efekt - odstranění legislativní překážky, která až do té doby bránila existenci skutečných „internetových providerů". Háček byl totiž v tom, že společnost Eurotel dostala ještě v dávných federálních dobách od tehdejšího ministerstva spojů monopol na provozování veškerých služeb přenosu dat, poskytovaných nejširší veřejnosti - zřejmě proto, aby se ve své činnosti nemusela obávat nějaké konkurence. Do škatulky "poskytování veřejných služeb přenosu dat" však bohužel spadalo i poskytování přístupu k Internetu (které skutečně spočívá v přenosu dat), a tak došlo k zajímavě paradoxní situaci: Eurotel sám přístup k Internetu neposkytoval. Jeho monopol však bránil v tom, aby tuto službu poskytovali jiní. Proto když se na našem internetovém trhu objevili první poskytovatelé přístupu k Internetu, fungující na komerčním přístupu, museli bariéru legislativního monopolu všelijak obcházet. Pravdou je, že za tiché tolerance EuroTelu, kvůli kterému byla ona bariéra vztyčena - na druhé straně proč by měl Internet EuroTelu překážet, když sám se v této oblasti očividně nehodlal angažovat.

K prvnímu červenci 1995 však monopol Eurotelu padnul, kvůli tomu že původní licence udělená firmě Eurotel nepřešla s odkoupenou divizí veřejných datových sítí automaticky na SPT Telecom. Ten si musel zažádat o licenci novou, a tu dostal již jako neexkluzivní (tj. takovou, která nevede k existenci monopolu). Vše se přitom odehrálo jako příslovečný blesk z čistého nebe, a tak ještě chvíli trvalo, než se naše podnikatelská veřejnost skutečně probudila z hrůzného monopolního snu a rozeběhla se obsadit náhle otevřený segment trhu.

Vstup nových providerů na trh internetových služeb posléze zapůsobil jako osvěžující nový vítr, který pročistil a provětral poněkud zatuchlé prostředí v tuzemském Internetu. Nyní, kdy licenci na skutečně veřejné poskytování internetových služeb mohl získat v zásadě kdokoli (kdo splnit běžné zákonné podmínky), již bylo možné nazývat věci pravými jmény, a nebylo nutné se skrývat za členstvím v nějaké zájmové organizaci či za spoluprací s akademickou sférou. Záhy se díky existující konkurenci vyrovnala i cenová hladina za poskytování internetových služeb, když neviditelná ruka volného trhu srovnala míru zisku, dosahovaného při stejné cenové úrovni vstupů pro všechny poskytovatele.

Přibližné vyrovnání cen jednotlivých providerů pak kromě celkového poklesu cen přineslo i některé další důsledky - definitivně například ukončilo trapné diskuse o tom, zda některý provider dotuje své ceny z kapsy někoho jiného, či nedotuje. Dřívější dosti výrazné cenové rozdíly mezi jednotlivými providery se znatelně zmenšily, a ceny původních providerů se přibližně vyrovnaly s cenami nově příchozích.

Otázka peeringu

Příchod celé řady nových providerů však způsobil i určité komplikace technického rázu, které dříve neexistovaly. Různí poskytovatelé přístupu (provideři) totiž mohou připojovat své zákazníky k Internetu prostřednictvím různých přípojek, vedoucích z naší malé země do zahraničí, směrem do jádra Internetu. Když pak spolu chtějí komunikovat například dva uživatelé z Prahy, může dojít k tomu, že veškerá jejich komunikace „z Prahy do Prahy" prochází přes zahraničí, například přes New York. Řešení se jmenuje peering a spočívá v tom, že jednotliví poskytovatelé se mezi sebou propojí a takovýto provoz si vyměňují přímo, aniž jej „pouští do světa".

Praktická realizace peeringu však má kromě čistě technických aspektů i významné aspekty ekonomické a „obchodně-politické" - při výraznější nerovnováze jednotlivých poskytovatelů (například co do objemu provozu, atraktivnosti poskytovaných služeb atd.) by na vzájemném propojení mohl jeden dosti prodělávat, a druhý naopak dosti vydělávat. Případné negativní efekty je samozřejmě možné různě kompenzovat (třeba i finančně), ale předtím je nutné je co nejlépe odhadnout, změřit či jinak zmapovat, pak najít potřebný oboustranný konsensus o řešení rozdílů, a smluvně jej podchytit. Když se pak začne jednat hned o více providerů najednou, je nutné utkat mezi nimi celé jemné předivo bilaterálních smluv.

Naši koncoví uživatelé, kteří neexistencí peeringu trpí nejvíce, již vyvíjejí silný tlak na své poskytovatele, aby se dohodli a zmíněné předivo vzájemných smluv utkali. Tlak na providery byl již dostatečně silný na to, aby je přivedl prakticky všechny k jednacímu stolu a přiměl je deklarovat společný zájem na všeobecném peeringu. Výsledkem bylo oznámení o záměru založit „neutrální peeringový orgán" (NIX CZ), který by peering zajišťoval po technické stránce. Praktické realizaci ovšem musí předcházet celá série bilaterálních dohod mezi jednotlivými providery (která by vytvořila ono „jemné předivo vzájemných smluv", které pak neutrální peeringový orgán jen prakticky naplní). Zde se ale zdá, že se zatím nic neděje - zřejmě tlak uživatelů sice byl dost silný, že přiměl providery k deklarování společného záměru, ale nebyl ještě dost silný na to, aby je přiměl tento záměr také skutečně naplnit. Místo toho se objevují spíše individuální dvoustranné dohody, jako například nedávno oznámené přímé propojení sítí firem Video On Line (resp. Czech On Line) a Datac. Možná že jde i o určitou spontánní reakci na komplikovanost „předení" celé soustavy smluv v rámci skupiny NIX.CZ.

Kdo bude mít v rukou národní doménu

Založení nezávislého (a hlavně neutrálního) peeringového orgánu by mohlo pomoci i s jedním dalším potenciálním problémem. Jde o správu naší národní domény, neboli domény .cz. Starat se o ni obnáší mnoho časově i jinak náročných povinností, ale současně s tím to příslušnému správci svěřuje i výhradní právo fakticky zřizovat domény druhé úrovně pod doménou cz. No a to je v dnešní době komerčního využití Internetu, v prostředí kde existuje celá řada vzájemně si konkurujících providerů, dosti citlivá otázka.

O naši národní doménu se od jejího založení stará pořád jeden a tentýž člověk - i když původně pod hlavičkou výpočetního střediska pražské Vysoké školy chemicko-technologické, a posléze jako představitel soukromé firmy (původně se jmenující Conet, pak Internet CZ a dnes Eunet Czechia). Vysoce strategický zdroj, jakým naše národní doména bezesporu je, je tedy v rukou jednoho z providerů, ale sloužit musí providerům a uživatelům všem. To jistě není optimální stav, a ostatní provideři na to zcela zákonitě nemohou pohlížet s nadšením. Nejpřijatelnějším řešením by jistě bylo svěřit správu naší národní domény do rukou kvalifikovaného neutrálního správce, placeného na základě dohody všemi providery - například v rámci neutrálního orgánu NIX.CZ.

Ekologické chování v Internetu?

Mnozí uživatelé si dnes oprávněně stěžují na nepříjemnou zahlcenost linek do Internetu. Zjišťují přitom, že úzkým místem již zdaleka nemusí být jejich „pomalá" přípojka, ale přetížené linky jejich poskytovatele, sdílené všemi uživateli. Jednoduché řešení, po kterém se dá kdykoli volat, je rozšíření příslušné přenosové kapacity. Ne vždy je to však ekonomicky i technicky únosné. Zamyslel se ale někdo nad tím, co tento stav způsobuje, a zda k jednoduchému extenzivnímu řešení neexistuje také nějaká jednodušší a lacinější varianta?

Dnešní Internet v mnohém připomíná pověstný Klondike, na kterém se každý zlatokop snaží urvat pro sebe co možná nejvíce přenosové kapacity, a moc se neohlíží na ty ostatní (kteří se bohužel chovají podobně). Platí to přitom jak pro běžné koncové uživatele, tak i pro správce sítí a serverů, i pro autory WWW stránek. Například správcové nejrůznějších serverů dnes s oblibou monitorují (tzv. mirrorují) všelijaké zajímavé zahraniční servery, a pravidelně si stahují jejich obsah (resp. jeho změny). Nikoli ale tak, aby se vzájemně dohodli, do republiky příslušná data stáhnul jeden z nich a pak se s ostatními podělil. Místo toho si obvykle každý „stahuje" vše potřebné přímo z originálu, nejlépe každou noc, a tím spotřebovává nemalou část dostupné přenosové kapacity. Přitom například způsob šíření tzv. síťových news (USENET) ukazuje, že při troše disciplíny a dobré vůle je možné distribuovat i velmi velké objemy dat relativně úsporně.

Autoři WWW stránek zase podle mého názoru mnohdy zbytečně přehánějí „grafičnost" svým výtvorů. Dokonce mám často neblahý dojem, že čím menší celková přenosová kapacita je k dispozici, tím „objemnější" WWW stránky se na příslušném místě vystavují („objemnější" v tom smyslu, kolik dat je třeba přenést pro jejich načtení). Přitom mezi atraktivností obsahu, která je jistě žádoucí, a „objemem" WWW stránky rozhodně nemusí platit přímá úměra - hezká a líbivá může být třeba i čistě textová stránka, která se přenese velmi rychle, zatímco stránka plná barev a grafiky, na jejíž načtení čekáte dlouhé minuty, může být do nebe volající kýč. Zafungují alespoň do budoucna určité samoregulační tendence, které by ukončily honbu za co největší „naplácaností" WWW stránek, a nahradili ji honbou za skutečně kvalitním obsahem? Tak jako se třeba nový majitel barevné televize časem nasytí náhlé barevnosti, přestane koukat na cokoli co je vysíláno v barvě, a opět si bude vybírat pořady podle toho o čem a jaké jsou.

Hodně na vině jsou podle mého názoru i samotní uživatelé. Mnohdy totiž zbytečně „chodí do světa" pro něco, co mohou snáze a hlavně rychleji získat „doma". Například když shání nějaký konkrétní soubor, nemusí jej vždy stahovat třeba až ze zámoří. Velmi často jej najdou i na některém tuzemském serveru (pokud možno v síti stejného poskytovatele) - pokud ale vědí kde a jak jej nalézt. Zde je tedy prapůvodní příčinou zbytečného přetěžování přenosových linek nedostatečná informovanost uživatelů.

Cache servery jako účinný lék?

Dalším zdrojem zátěže přenosových linek, který by bylo možné výrazněji snížit, je zbytečné opakování některých přenosů. Ve světě Internetu a Web-u existuje velmi šikovný mechanimus tzv. cache-ování, neboli uchovávání již jednou načtených dat takovým způsobem, aby se při příštím požadavku mohly použít znovu, a nemusely se opakovaně načítat. Přitom zmíněné cache-ování může probíhat na několika úrovních: přímo u uživatele, jehož browser si vytváří svou vlastní cache paměť (vyrovnávací paměť) v operační paměti a na lokálním disku. Další úroveň může vytvářet tzv. cache server v místní síti, který si pamatuje a uchovává stránky, které si přes něj stahují různí místní uživatelé (funkci cache serveru obvykle plní i většina tzv. firewallů). Další v řadě pak může být velký cache server přímo u providera, který slouží všem jeho zákazníkům. Sám jsem si nedávno na vlastní kůži vyzkoušel, jaký propastný rozdíl může být mezi použitím a nepoužitím cache serveru. Potřeboval jsem rychle stáhnout jeden velký soubor až ze zámoří. Po desítkách minut beznadějného „ploužení" mne napadlo zkusit se připojit na velký cache server CESNETu (na adrese http://cache.cesnet.cz), jsa připojen k tomuto poskytovateli. Pak už jsem čekat nemusel, pak mi onen soubor doslova „přitekl proudem". Kdybych se ke zmíněnému cache serveru připojil dříve, mohl jsem ušetřit spoustu času sám sobě, a nepřímo (díky menšímu vytížení linek do zahraničí) i ostatním uživatelům.

Využití cache serverů má ale jeden nepříjemný háček, bohužel aktuální právě v našich českých podmínkách. Spočívá v tom, že některé WWW stránky jsou tímto mechanismem záměrně ignorovány - protože o nich lze předpokládat, že mají jen velmi časově omezenou platnost, a nemá smysl je někde uchovávat pro opakované použití. Jde například o výsledky různých dotazů, které by skutečně nemělo smysl vracet jako odpověď na nový dotaz. Konkrétně to vypadá například tak, že pokud je stránka generována s využitím tzv. CGI rozhraní (což signalizuje řetězec cgi-bin v jejím URL), není cache-ována. Nepříjemné je ovšem to, že většina systémů pro podporu české diakritiky využívá právě toto rozhraní CGI k průběžnému (dynamickému) generování požadované české diakritiky. Takže výsledný efekt je ten, že stránky s takto řešenou češtinou nejsou cache-ovány, ale musí být pokaždé načítány až ze svého původního zdroje. Čeština na WWW a „ekologické chování" tak bohužel nejdou moc dohromady.