POP
POP je hudební žánr, který má dokonce i své krále - například již v září se jeden král POP-u (Michael Jackson) chystá přijet přímo do Prahy a uspořádat zde koncert. Nicméně ve světě počítačů a počítačových sítí má termín POP zcela jiný význam, ba dokonce hned významy dva.
První z nich je přejímán ze světa obchodu, kde je POP často používanou zkratkou od Point Of Presence (což v doslovném překladu znamená „bod přítomnosti"). Tou se pak označují nejrůznější druhy obchodních zastoupení, prodejních míst, míst poskytování služeb atd. - obecně místa, kde je určitý podnikatelský subjekt jistou formou „přítomen". V dnešní době, kdy předmětem podnikání je i poskytování přístupu k Internetu, je zkratkou POP označováno i místo, kde určitý provider (poskytovatel přístupu) nabízí své služby - tedy vlastně přístupové místo, ke kterému se zájemce může připojit. Zvláště pro mimopražské zájemce o Internet (vztáhneme-li to na naše domácí poměry) je velmi důležité vědět, zda má ten který internetový provider svůj POP v jejich blízkosti.
Další význam termínu POP je již značně specifický pro počítačové sítě obecně, a pro elektronickou poštu konkrétně. Je sice stále zkratkou, ale nyní již od Post Office Protocol, což je jméno jednoho z protokolů používaných v rámci TCP/IP pro práci s elektronickou poštou. Přesněji jde o jméno celé série protokolů, z nichž nejznámější a nejpoužívanější je třetí v řadě, protokol POP3. Možná jste se s ním již setkali, ve specifikacích klientských programů pro elektronickou poštu - každý slušnější poštovní klient pro internetovou poštu se dnes pyšní tím, že dokáže s tímto protokolem pracovat. Ale k čemu je POP3 vlastně dobrý? A proč se bez něj neobejdete, když si budete chtít svou poštu číst z domova, kde máte jen komutované připojení k Internetu, po běžném telefonním modemu?
Důvod je ten, že původní řešení elektronické pošty v Internetu nepočítalo s možností, že by příjemci elektronické pošty neměli trvalé spojení s přenosovým systémem, resp. trvalou konektivitu do Internetu. Naopak se předpokládalo, že každou jednotlivou zprávu je možné doručit víceméně okamžitě, a to přímo na počítač, na kterém si pak příslušný příjemce bude svou poštu skutečně číst. Přenosový subsystém (realizovaný protokolem SMTP, Simple Mail Transfer Protocol), pak také nepočítal s tím, že by sám musel nějak ověřovat identitu příjemců pošty - zprávu pouze doručil na cílový počítač, a již se nezajímal o to, zda se dostane právě a pouze do povolaných rukou. Zde očekával, že než cílový počítač zpřístupní došlou poštu konkrétnímu uživateli, ověří si jeho identitu v rámci obvyklých přihlašovacích postupů (tj. již v okamžiku, kdy se uživatel přihlašuje do systému). V praxi to tedy znamenalo, že poštovní schránka jednotlivého uživatele byla vždy na tom počítači, na kterém uživatel skutečně pracoval.
Dnes je ale situace poněkud odlišná - dnes se uživatelům hromadí jejich elektronická pošta v poštovních schránkách, které se mohou nacházet i na jiných počítačích, než na kterých tito uživatelé skutečně pracují. Například proto, že tento jejich počítač není z Internetu trvale dostupný (zatímco počítač s poštovní schránkou ano). Svou poštovní schránku si pak tito uživatelé musí explicitně „vybírat", a to na základě konkrétní potřeby (resp. na základě svého vlastního popudu, v době kdy mají navázáno potřebné spojení). Přitom je jistě žádoucí zařídit věci tak, aby právo vybrat určitou schránku měl jen její skutečný majitel, a ne úplně kdokoli - příslušný mechanismus proto musí obsahovat takové prostředky a techniky, kterými zájemce o vybrání poštovní schránky prokáže svou identitu a svou oprávněnost k výběru došlých zpráv. No a jedním z takovýchto mechanismů, dnes nejpoužívanější, je právě protokol POP verze 3.