DNS
Již několikrát jsme si v této rubrice zdůraznili fakt, že v Internetu se používají dva druhy adres - číselné adresy, označované jako IP adresy (v rozsahu 32 bitů), a adresy symbolické, tzv. doménového tvaru. Číselné adresy přitom vyžadují ke svému fungování základní přenosové protokoly TCP/IP, na kterých je Internet vybudován, zatímco symbolické adresy doménového typu jsou zase uzpůsobeny především lidem, pro které jsou lépe srozumitelné a snáze zapamatovatelné.
Aby však oba druhy adres byly vzájemně zastupitelné, aby i symbolické adresy mohly být celosvětově jednoznačné a mohly mít stejnou vypovídací schopnost jako adresy číselné, musí být nalezeny, zavedeny a skutečně dodržovány určité konvence - týkající se jak samotné konstrukce symbolických jmen a jejich přidělování, tak i existence a fungování převodních mechanismů mezi oběma druhy adres. O některých z těchto konvencí jsme si již povídali, zejména pokud jde o samotnou konstrukci těchto, zatímco k dalším aspektům (např. k mechanismům převodu mezi oběma druhy adres) se teprve dostaneme.
Vše přitom musí vycházet z jednotné koncepce, resp. uceleného systému, který dbá na správnou koordinaci jednotlivých složek, prvků, opatření, konvencí, technik i zvyků - je to vlastně jedna složitá mozaika, ve které musí všechno do sebe přesně zapadat. No a takovýto konkrétní systém, používaný v dnešním Internetu, se jmenuje DNS (Domain Name System).
Součástí systému DNS tedy jsou například konvence a pravidla o zřizování domén a o přidělování jmen, pravidla o delegování pravomocí, pravidla o odpovědnosti za jednotlivé domény a subdomény, pravidla o konstrukci symbolických jmen doménového typu, ale také konkrétní převodní mechanismy mezi symbolickými adresami doménového typu a číselnými IP adresami (o těchto převodních mechanismech si povíme příště). Někdy přitom bývá pojem DNS nepříliš správně zužován pouze na tyto převodní mechanismy, ale ve skutečnosti jde opravdu o celou ucelenou koncepci, na které je fungování těchto převodních mechanismů založeno.
O tom, že systém DNS je něco více než jen převodním mechanismem mezi dvěma druhy adres, svědčí i jedno jeho další využití, které s převodem adres bezprostředně nesouvisí. Až si příště budeme povídat o konkrétním způsobu fungování převodních mechanismů, dospějeme k faktu, že v rámci systému DNS vzniká obrovská distribuovaná databáze údajů, nezbytných pro tyto převody. V této distribuované databázi je pro každou doménu obsažena celá řada údajů - zejména o tom, jaké subdomény daná doména má, a jaké IP adresy odpovídají symbolickým jménům, přiděleným v rámci domény. V rámci systému DNS je pak přesně definováno, kde, jak a v jakém tvaru se tato informace udržuje, jak se s ní pracuje atd. A když už jednou takováto fungující distribuovaná databáze existuje, proč ji nevyužít i pro další účely?
Takovýmto dalším účelem je dnes doručování elektronické pošty - jistě jste si již povšimli, že dnešní adresy pro elektronickou poštu už většinou neobsahují specifikaci konkrétního počítače, na který má být zpráva doručena, a místo toho specifikují pouze doménu, ve které se příjemce nalézá. Je to možné díky tomu, že přesnější informace potřebné pro doručování jednotlivých zpráv jsou obsaženy v systému DNS, přesněji v distribuované databázi udržované pro potřeby systému DNS, a mechanismy zajišťující fungování elektronické pošty si tuto informaci dokáží samy „vytáhnout". Jde přitom o informaci typu „poštu pro domény XYZ doruč na počítač ABC.XYZ".
Doslova klíčová je pak takováto možnost pro sítě, které nemají trvalé připojení k Internetu (například sítě s komutovaným připojením). Takovéto sítě si mohou prostřednictvím údajů v distribuované databázi systému DNS předepsat, kam jim má být doručována pošta odesílaná v okamžiku kdy jejich připojení k Internetu existuje a je funkční, a kde se má pošta dočasně „skladovat" v době, kdy připojení k Internetu není navázáno.