TLD, Top Level Domain

V minulém dílu této rubriky jsme si povídali o používání symbolických jmen v Internetu, a dospěli jsme k představě tzv. domény. Řekli jsme si také, co je na používání symbolických jmen skutečně obtížné a náročné - je to vzájemná koordinace těch, kteří symbolická jména přidělují, a která musí zabezpečit jejich celosvětovou jednoznačnost - tak aby i symbolická jména měla stejnou vypovídací schopnost jako číselné IP adresy (se kterými Internet ve skutečnosti pracuje), a aby existovala možnost převodu mezi symbolickými jmény a číselnými adresami. Problematické je zde především měřítko, v jakém se symbolická jména přidělují - v něčem tak rozsáhlém, jako je dnešní Internet, je zhola nemožné vést něco jako centrální rejstřík jmen. Jedinou schůdnou cestou je distribuované řešení, spočívající v delegování pravomoci přidělovat symbolických jmen na vhodné subjekty, které mají přesně definován svůj „okruh působnosti", a v jeho rámci mohou přidělovat symbolická jména tak jak uznají za vhodné. No a právě to je podstata domény, ke které jsme minule dospěli. Snad ještě s dodatkem, že i jednotlivé domény mohou dále delegovat svou pravomoc, neboli zřizovat své vlastní subdomény, a vytvářet tak celou hierarchicky uspořádanou soustavu domén.

Čemu ale mají domény, chápané jako „přidělovatelé jmen", vlastně odpovídat? Mají-li mít vymezený okruh působnosti, čím má být vymezen? A kdy vůbec smějí zřizovat subdomény, a delegovat jim část své pravomoci?

Možností je několik. Domény mohou vycházet z organizačního členění určité instituce - například když pražská Karlova Univerzita má doménu jménem cuni (od „Charles UNIversity), je asi přirozené když v rámci ní zřídí dílčí doménu (subdomény) odpovídající jednotlivým fakultám. Další možností je geografické uspořádání - bude-li mít firma XYZ jako celek svou vlastní doménu a pobočky například v Praze, Brně a dalších městech, může chtít pro každou z těchto poboček chtít vytvořit vlastní subdoménu. Ještě další možností pak je členění „podle zaměření" - například všechny vzdělávací instituce mohou být zastřešeny jednou společnou doménou, a v rámci ní si vytvářet dílčí subdomény. Stejně tak třeba všechny vládní instituce, všechny vojenské instituce, všechny komerční subjekty apod. Možností je opravdu hodně, kromě právě uvedených připadají v úvahu i četné další přechodové varianty - ale pro kterou z variant se v konkrétním případě rozhodnout? Existuje v tomto směru nějaké omezení, nějaký předpis či striktní požadavek? A jak je to s „hloubkou" domén ve smyslu jejich hierarchického uspořádání? Je někde nějaký limit, nějaká mez, či naopak nějaké minimum apod.?

Odpověď je v zásadě záporná - standardy Internetu nepředepisují, jak mají být jednotlivé domény vymezeny, neboli čemu mají odpovídat, ani jak hluboké má být hierarchické členění domén. Toto je ponecháno plně v pravomoci těch, kteří domény zřizují. Ovšem s jednou důležitou výjimkou, která je nutná pro celkovou „sladěnost" všech domén a možnost korektního fungování převodních mechanismů mezi symbolickými jmény doménového typu a číselnými IP adresami. Touto výjimkou jsou domény, které v hierarchicky uspořádaných soustavách domén stojí na nejvyšším místě - jsou to tzv. domény nejvyšší úrovně, neboli Top-Level Domains (zkratkou TLD). I zde se však představa poněkud vyvíjela, a tak zde dnes existuje zajímavá kombinace dvou variant - varianty geografické a varianty „podle zaměření".

Původně, když Internet byl ještě silně americkou záležitostí, uplatňoval se princip „podle zaměření" - a tak vznikly domény TLD jako edu (zastřešující všechny výchovně vzdělávací instituce), com (zastřešující všechny komerční subjekty), net (síťové organizace) a další. Přitom se jaksi mlčky předpokládalo, že „okruhem působnosti" těchto domén jsou Spojené státy. Časem se ale Internet rozšířil do celého světa, a začal se uplatňovat také „geografický" přístup - každá nově připojená země dostala přidělenu svou národní TLD doménu (se jménem shodným s tzv. ISO kódem dané země). Takže naše Česká republika má svou top-level doménu se jménem cz.

No a jelikož se domény vyšší úrovně zapisují vždy více vpravo, domény nejvyšší úrovně se tudíž zapisují nejvíce vpravo, a proto naše „domácí" adresy končí zprava jménem domény cz. Například: mff.cuni.cz, vogel.anet.cz apod. Není ale pravda, že všechno ostatní (co není „pod" doménou cz) je zahraniční provenience - dnes si totiž mohou i naše tuzemské subjekty zřizovat vlastní subdomény pod původními TLD doménami „podle zaměření". Například firma Datac (jeden z tuzemských poskytovatelů přístupu k Internetu) má takto registrovánu doménu druhé úrovně bohemia.net. Jediné dvě TLD domény „podle zaměření", které zůstaly dodnes výhradně americké, jsou domény gov (zastřešující vládní organizace USA), a mil (zastřešující vojenské instituce).

No a na závěr jeden zajímavý světový primát - bývalé Československo také mělo svou národní doménu, a to cs. Po rozpadu Československa se tato doména stala vůbec první doménou TLD, která zanikla.