K čemu má sloužit síťový počítač?

V minulém čísle CHIPweek-u jsem se v rámci Dozvuků CeBITu zamýšlel nad tím, proč na tomto počítačovém veletrhu nebyly síťové počítače vystavovány. Dnes bych se rád k této problematice ještě jednou vrátil a podíval se na ni z poněkud jiného úhlu: kvůli čemu se vlastně síťové počítač vyvíjí? Jakému účelu mají sloužit? Není zde náhodou více odlišných vývojových trendů, které se zastřešují jediným společným klíčovým slovem?

Technickou podstatu síťového počítače, alias počítače NC, WEB PC, Java terminálu, internetového terminálu atd. jsem se snažil postihnout minule, a proto již jen stručně: jde o takový počítač, který si vše potřebné ke své „užitečné" činnosti (tj. data i programy) stahuje ze sítě, a to až v okamžiku kdy to skutečně potřebuje. Díky tomu pak sám může být značně „odlehčený", a do jeho trvalé výbavy musí patřit jen prostředky pro komunikaci v prostředí sítě. Sečteno a podtrženo, takovýto počítač bude moci být laciný - většinou se hovoří o ceně nepřevyšující 500 dolarů, a někdy se mluví dokonce o hranici 300 dolarů.

Co ale bude na takovémto síťovém počítači skutečně důležité? Kvůli čemu si jej budou lidé kupovat, pokud se skutečně prosadí podle představ svých tvůrců? Bude to jeho nízká cena, nebo způsob jeho fungování? Nebo bude síťový počítač kupován kvůli tomu, že bude mít minimální nároky na svou správu? Zkusme se právě nad tímto zastavit podrobněji.

Síťový počítač jako zařízení s nulovými náklady na správu

Začněme nejprve ve světě osobních počítačů PC - ty se s postupem času staly skutečně masovou záležitostí, a tomu se přizpůsobila i jejich cena (za hardware i software). Ne že by byly zadarmo, to jistě ne, ale jejich jednorázové pořizovací náklady již nejsou zdaleka tou nejbolestnější záležitostí. Tou se naopak staly provozní náklady těchto počítačů, tvořené především náklady na jejich systémovou správu. Tedy náklady na to, aby počítače jednotlivých uživatelů byly správně nakonfigurovány, aby průběžně fungovaly tak jak mají, a také aby je jejich uživatelé dokázali správně a efektivně využívat. Jestliže jednorázové pořizovací náklady na tyto počítače mají spíše klesající tendenci, provozní náklady mají naopak výrazně rostoucí tendenci, protože vyžadují velmi mnoho „ruční" práce dostatečně kvalifikovaných odborníků. Zlomový bod, kdy „tíže" provozních nákladů již přerostla jednorázovou „zátěž" pořizovacích nákladů, již byl většinou překonán, a disproporce mezi oběma druhy nákladů má tendenci se dále prohlubovat. Takže každé řešení, které by dokázalo provozní náklady výrazněji snížit, je velmi vítáno. A nemohly by takovýmto řešením být i síťové počítače?

Ano, mohly. Základní vlastností síťového počítače je právě to, že je jednoduchý, a vše „alespoň trochu složitější" dynamicky čerpá z jednoho centra, přesněji ze sítě. Nebude mít žádný pevný disk, na kterém by si uživatel mohl něco přepsat, smazat či zavirovat, a své základní funkce (schopnost komunikovat se sítí) bude mít pevně zabudovány, nejspíše v pamětech ROM. Takže systémová správa síťového počítače bude velmi jednoduchá - bude možné jej postavit uživateli na stůl, zapnout, a pak se o něj (téměř) vůbec nestarat. Potřeba starat se o systémovou správu dat, aplikací i celých informačních systémů tím samozřejmě nezmizí, ale soustředí se do jednoho centra či několika málo úzce lokalizovaných bodů, kde je možné ji řešit mnohem efektivněji a také laciněji.

Budou-li síťové počítače využívány právě naznačeným způsobem, očekávám že jejich cena nebude příliš podstatná. Zejména ne tam, kde lze očekávat jejich nejčastější nasazování: ve větších organizacích, které mají desítky, stovky či dokonce tisíce uživatelů, a které dnes nejvíce pociťují tíži nákladů na správu. Zde bych se dokonce obával toho, že se takovéto organizace budou instinktivně bránit vyloženě laciným řešením, které v nich nebudou vzbuzovat dostatečnou důvěru ve spolehlivost, celkovou „vyzrálost", zázemí dodavatele atd.

Síťový počítač jako zařízení do každé domácnosti

Další možností využití síťového počítače je učinit z něj zařízení, které si bude moci pořídit skutečně každá domácnost. Trh, který by se zde přicházel do úvahy, je tak obrovský a dosud nepříliš zaplněný, že jistě nenechává klidně spát žádného potenciálního zájemce o zbohatnutí. Otázkou ale je, zda lidé budou mít zájem kupovat si síťové počítače do svých domácností. A pokud ano, co bude pro ovlivnění tohoto zájmu nejdůležitější? Bude to jen nízká cena, nebo ještě něco jiného?

Pravdou je, že osobní počítače kategorie PC dnes již jsou v mnoha domácnostech, ale procentuelně je stále ještě mnohem více takových domácností, kam tato zařízení dosud nedorazila. Někde je to kvůli příliš vysoké ceně, jinde ze strachu před čímkoli připomínajícím počítač, a jinde zase z důvodů typu „a co bych s tím dělal?".

Bude-li síťový počítač mířit na takovýto trh, bude jeho cena jistě velmi důležitá. Ale konkurence počítačů PC, které jsou k mání již za cenu pod 1000 dolarů (včetně monitoru), bude velmi tvrdá - mají-li síťové počítače stát těsně pod 500 dolarů (většinou bez monitoru, s napojením na běžnou televizi), budou muset upoutat něčím jiným.

Rozhodující předností síťových počítačů by mohla být jejich maximální jednoduchost. Nejrůznější statistiky totiž přesvědčivě dokazují, že příliš složité způsoby ovládání jednoduše nemají šanci na úspěch ve skutečně masovém měřítku. Vždyť kolik lidí si ani dnes nedokáže naprogramovat své video? Natož pak vyrovnat se s nástrahami konfigurování počítačů PC a jejich aplikací - to je ještě o několik řádů komplikovanější. Jedinou šancí je zřejmě zařízení, která se zakoupí, postaví na stůl, zapne - a funguje. Zkušenost z Francie, s tamnějšími terminály systému Minitel, ukazují že něco takového je v praxi možné, i u zařízení a služeb „počítačového" typu.

Jinou předností síťového počítače v roli zařízení do každé domácnosti by mohla být integrace dalších služeb a funkcí - tak, aby se ze síťového počítače stal jakýsi „univerzální informační spotřebič", či „univerzální přehrávač". Tedy zařízení, prostřednictvím kterého budou uživatelé moci využívat i další novodobé informační služby, které jim jsou dodávány až do jejich domácností, ať již průběžně (on-line), nebo v „zabaleném" stavu (například na CD ROM). Tedy televizí počínaje, přes video na žádost či multimediální pořady na CD-ROM, nejrůznější „lokální" i on-line hry, elektronickou i hlasovou poštu, videotex, teletex, aplikace typu teleshopping, a konče Internetem a zejména jeho službou World Wide Web.

Faktem je, že na letošním CeBIT-u přeci jen nějaké síťové počítače k vidění byly. Jednalo se ale právě o řešení, mající mnohem blíže k výrobkům běžné spotřební elektroniky než k počítačům. Na stánku firmy Philips jsem si například mohl vlastnoručně vyzkoušet práci s rozšířením systému CD-I (CD interactive) této firmy, které z běžného přehrávače CD-I přidáním modemu (a s využitím speciálně naprogramovaného kompaktního disku CD) učinilo zařízení schopné brouzdat se Internetem na vlnách služby World Wide Web. Místo na monitoru se výstup zobrazoval na běžném televizním přijímači, a místo klávesnice se vše ovládalo jednoduchým ovladačem na principu joysticku. Pracovat se s tím dalo docela pohodlně, a šlo dokonce i psát velmi jednoduché texty - když jsem se dostal na WWW stránku jednoho vyhledávacího stroje a navolil políčko formuláře pro zadání dotazu, zobrazila se mi na obrazovce mapa klávesnice, a jejím prostřednictvím jsem mohl zadávat jednotlivé znaky.

Faktem je, že záměr vyvinout a prodávat zařízení podobného typu již signalizuje mnoho dalších firem patřících spíše do oblasti výrobců spotřební elektroniky, a dokonce i někteří výrobci z vysloveně „herního" sektoru (jako třeba Sega a Nintendo). Bude tedy síťový počítač do budoucna záležitostí počítačového světa, či spíše záležitostí spotřební elektroniky, určené pro masový trh? Obě varianty sice mají hodně společného, ale stejně tak i dost odlišného - nedopadne to nakonec tak, že se oddělí dvě větve síťových počítačů, a dále se budou vyvíjet do značné míry nezávisle na sobě?