Nastává soumrak Internetu?

Ve čtvrtek 8. února roku 1996 podepsal americký prezident Bill Clinton zákon číslo 652, známější spíše pod jménem “Telecommunications Act of 1996”. Jde o velmi rozsáhlý zákon, který pokrývá celou oblast telekomunikací a snaží se ji řešit komplexně. Zřejmě již bylo načase, vždyť dosud platný zákon pro tuto oblast pocházel z roku 1934 (šlo o tzv. Communications Act of 1934) a od té doby se přeci jen mnoho věcí zásadním způsobem změnilo. Součástí tohoto zákona (konkrétně jeho pátou kapitolou) je i partie označovaná jako tzv. Communications Decency Act. Právě tato část celého rozsáhlého zákona se již v době své přípravy a postupného legislativního schvalování stala terčem velmi ostrých kritik. Kvůli ní mnozí uživatelé Internetu označili den podpisu celého zákona za “černý čtvrtek” a považují jej za začátek konce Internetu - nebo alespoň za začátek konce Internetu v takové podobě, v jaké jej známe dnes. Internet prý již nikdy nebude tím, čím dosud byl. V čem je ale problém, o co vlastně jde?

Tzv. zákon Communications Decency Act reaguje na skutečnost, že v dnešní době existuje mnoho textových, audiovizuálních, multimediálních i jiných materiálů, které nejsou vhodné pro mladistvé. To je skutečně pravda a platí to i pro Internet - i v něm jsou dostupné takové věci, které do rukou mladistvých rozhodně nepatří a mohly by ohrozit jejich mravní výchovu. O tom, že s tímto stavem by se mělo něco dělat, není velkých sporů. Spory ovšem panují kolem toho, jakým způsobem s tím něco udělat. A v tom je právě příčina “černého čtvrtka”.

Přístup, který je aplikován v rámci nově přijatého zákona, vychází spíše z předpokladu, že rodiče nemají dostatek efektivních nástrojů k tomu, aby mohli zajistit potřebnou mravní výchovu svých dětí. Uvedené řešení se proto snaží omezit působení všech negativních vlivů samo, cestou legislativního zákazu určitých aktivit. Problém je ovšem v konkrétní realizaci této myšlenky - ten konkrétní způsob, který je prosazován v právě podepsaném zákoně, se nejspíše zcela mine účinkem a způsobí více škody než užitku.

Konkrétní znění tzv. Communications Decency Act explicitně říká, že mladistvým do 18 let nesmí být předkládáno cokoli, co podle současných mravních kritérií (contemporary community standards) zjevně nepřístojným (patently offensive) způsobem popisuje či zobrazuje “sexuální či vyměšovací aktivity nebo orgány”. Co ale jsou “současná mravní kritéria”, co je “nepřístojný způsob”? Kdo bude posuzovat únosnou míru, která by neměla být překročena? Zde je první velká námitka proti tomuto zákonu - pod trestem vysokých peněžních pokut a/nebo až dvou let vězení se tento zákon snaží postihovat něco, co nedokáže dostatečně přesně definovat, a ponechává tak prostor pro subjektivní výklad. Nestane se tato technická nedokonalost záhy bičem v rukou těch, kteří chtějí někoho bít, ale dosud neměli čím?

Američané se však bouří ještě z jednoho důvodu - svobodu vyjadřování jim zaručuje první dodatek k jejich ústavě (tzv. First Ammendment), který dokonce explicitně zakazuje přijmout jakýkoli zákon omezující svobodu projevu. Asi právem protestují vůči tomu, že například po telefonu mohou někoho poslat do přesně vymezených míst, ale udělají-li nyní totéž prostřednictvím elektronické pošty, bude to trestné. Argumenty o tom, že Communications Decency Act je protiústavní, nepomohly - i když zněly hodně zvysoka, ze samého Kongresu i Senátu.

Další velký problém je i ve způsobu, jakým mají být nevhodné věci mladistvím zpřístupněny. Zákon explicitně říká, že stačí zpřístupnit je “způsobem dostupným i pro mladistvé”. Nejde tedy o aktivní “podstrkování”, ale stačí pouze pasivní přístup - stačí “nechat někde něco ležet” a nerealizovat takové zabezpečení, které by mladistvému znemožnilo dostat se k tomu. To je opravdu velmi silný požadavek, který se stal dalším kontroverzním momentem. Jeho důsledné a nepřekonatelné naplnění nejspíše nebude možné nikdy, protože by znamenalo postavit ideálně účinné zábrany prakticky všude, do všech míst Internetu, kde je principiální možnost výskytu nějakého nevhodného slova, či dokonce celé věty - zvláště v souvislosti s tím, že není přesně definováno, co je nevhodné, je tento požadavek velmi nerealistický.

Původní znění návrhů zákona Communications Decency Act dokonce explicitně požadovalo, aby za “přístup k nevhodným věcem” byli odpovědni i poskytovatelé připojení (a to i v případě, že zmíněný obsah tam umístili jejich zákazníci). V praxi by tento požadavek znamenal povinnou cenzuru ze strany poskytovatelů připojení, navíc technicky jen velmi obtížně realizovatelnou. Naštěstí se původní požadavek podařilo poněkud oslabit: nyní je poskytovatel odpovědný za svého zákazníka pouze tehdy, pokud sám má vliv na to, co jeho zákazník “pouští do světa”.

Požadavky na faktickou cenzuru a bezpečnostní opatření z přijaté verze zákona ovšem zdaleka nevymizely. Dokonce zde dostaly další, velmi nebezpečný rozměr: zákon přiděluje jedné konkrétní instituci (FCC, Federal Communications Commission) právo rozhodnout o tom, která opatření musí uživatelé Internetu přijmout, aby vyhověli liteře přijatého zákona a neumožňovali mladistvým přístup k nevhodným věcem. Je to tedy do značné míry podpis na bianco šek, tedy na šek, který někdo teprve bude vyplňovat. Proto také obavy z toho, jak ho vlastně vyplní.

O konkrétní reakci, kterou v Internetu vyvolalo faktické přijetí zákona (přesněji jeho podpis prezidentem USA), se můžete dočíst na jiném místě (v rubrice Toulky Internetem na str. 29). Teprve delší časový odstup ale ukáže, jak se tento zákon fakticky projeví - zda převládne duch nového zákona a Internet se stane nezávazným diskusním fórem na úrovni mateřské školky. Přijde Internet o mnohá díla klasické literatury, která jsou někdy i povinnou četbou žáků a studentů? Bude v Internetu cenzura a budeme si zde muset dávat velký pozor na ústa (pardon: na klávesnice)? A jak se praktické prosazování zákona Communications Decency Act vyrovná s tím, že Internet nezná hranic a již dávno není interní záležitostí USA? Podaří se jej sešněrovat federálním zákonem USA? Osobně jsem přesvědčen, že nikoli. Ale kdoví, co všechno se stane, než to autorům zákona dojde a než se podaří najít a prosadit rozumnější řešení. Neznámých faktorů, které se mohou projevit, je příliš mnoho.