Bridging
V odborné počítačové angličtině existuje velmi mnoho terminů, které do češtiny prakticky nelze přeložit - alespoň ne jedním vhodným slovíčkem, které by bylo věcně správné, a současně bylo přijatelné i po stránce jazykové. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí navázat na minulé vydání této rubriky, kdy jsme si povídali o problematice směrování.
Zkusme to nyní takto: zařízení, označovaná jako směrovače (anglicky: routers) fungují tak, že provádí tzv. směrování (anglicky: routing). Směrovače tedy směrují. Vedle směrovačů pak existují i zařízení, označovaná jako mosty (anglicky: bridges). Co ale dělají tato zařízení? V angličtině je to snadné: „bridges are bridging". Ale jak je to proboha v češtině? Mosty mostí? Nebo snad: mostují? To asi ne. Možná ještě tak přemosťují, ale i to hodně tahá za uši. Zřejmě se budeme muset smířit s faktem, že anglické sloveso „to bridge" nejde jednoduše a přímo přeložit.
Jestliže tedy nedokážeme jednoduše a vhodně přeložit anglické „to bridge", zkusme si alespoň vysvětlit, o co vlastně jde.
Termínem „most" (bridge) se obvykle označuje zařízení, určené k vzájemnému propojování dílčích částí lokálních sítí - typicky k propojování jednotlivých kabelových segmentů. Správnější je ale dívat se na most jako na druh vzájemného propojení, který může být implementován různými způsoby - na principu mostu může fungovat propojení mezi dvěma síťovými segmenty, přičemž jej realizuje „krabička" úplně jiného jména, například tzv. rozbočovač (anlicky: hub). V čem je pak ale podstata „chování jako mostu"?
Pokud bychom si do našich úvah zavedli obvyklé členění sítí na vrstvy, pak by odpověď byla vcelku jednoduchá: most je propojení, realizované na úrovni linkové vrstvy (druhé nejnižší v rámci tzv. referenčního modelu ISO/OSI). Pro přesnost: o patro výše, na úrovni tzv. síťové vrstvy, je podobné propojení realizováno směrovačem. Naopak o patro níže, na úrovni tzv. fyzické vrstvy, zajišťuje propojení dvou či více kabelových segmentů zařízení zvané opakovač (repeater). Dosadíme-li si do těchto úvah to, o čem jsme si povídali předminule, pak směrovače směrují pakety, zatímco mosty pracují s rámci (a opakovače pracují s jednotlivými bity).
Funkce mostů a směrovačů je v mnohém podobná, a v mnohém se zase zásadně liší. Oba způsoby propojení shodně fungují na principu „store and forward". To znamená, že data přicházející z jedné strany (z jednoho segmentu, z jedné dílčí sítě) nejprve celé přijmou a uloží do své vnitří vyrovnávací paměti (odsud první část slovního spojení: store). Teprve pak most či směrovač rozhodne, co s přijatým blokem dat učiní, obvykle kterým, směrem jej předá dál (angl.: forward) - ať již jde o paket, se kterým pracuje směrovač, nebo o rámec, se kterým pracuje most. Konkrétní rozhodování o dalším osudu přijatých dat je ale značně rozdílné - směrovač obecně provádí složitější rozhodnutí než most. Rozdíl je například v tom, že směrovač (v závislosti na použitém algoritmus směrování) bere do úvahy topologii celé sítě či soustavy sítí, zatímco most má mnohem omezenější obzor, a při svém rozhodování „vnímá" pouze své bezprostřední okolí.
Rozdíl mezi mosty a směrovači je i v tom, jaký cíl se sleduje jejich nasazením. Nasazení směrovačů je nejčastěji motivováno potřebou připojení „někam ven", k jiné síti či soustavě vzájemně propojených sítí. Naproti tomu v případě mostů, resp. v případě propojení na úrovni mostů, je obvyklým cílem vhodné rozložení toků dat v lokální síti. V praxi se ovšem tyto cíle mnohdy dosti prolínají, a jednoznačné rozlišení mezi potřebou propojení na úrovni mostu či směrovače může být značně netriviální. Ne nadarmo pak složitost volby mezi mostem a směrovačem připomíná jedno dávné a hodně známé dilema. Dnes by asi znělo: „to route or to bridge, that is the question", a kdoví, jak by jej asi vyřešil mladý počítačový odborník až odněkud z království dánského.