Za všechno mohou počítače

Obsah:

• Zastavení prvé - virus typu Stealth, napadající boot sektor
• Příběh druhý - špatně nastavené datum v SETUP-u
• Kauza třetí - prostá záměna disket
• Zadržení čtvrté - nerozbalená příloha elektronické pošty
• Projekt pátý - změna systémové topologie
• Příběh šestý - chyba ve skriptu

Pokusme se ale přesto nahlédnout pod tuto pokličku, a najít logické vysvětlení k některým zajímavým jevům naší žhavé současnosti. Jelikož ale jde o poněkud choulostivou problematiku (a autor tohoto článku by se opravdu nechtěl soudit s kdejakým ministrovým bratrem), ukážeme si vše na několika modelových příkladech. V nich navíc šikovně změníme všechna jména, adresy a další údaje, tak aby jakákoli podobnost s reálnými příběhy byla čistě náhodná.

Zastavení prvé - virus typu Stealth, napadající boot sektor

V ústředí jedné nepříliš velké, ale zase ne zcela bezvýznamné strany si vedli své účetnictví na počítači. Měli tam hezky vedle sebe přesnou evidenci poplatků, nedoplatků, úplatků, úvěrů a splátek, ale jelikož obrat na účtech strany nebyl zase až tak častý, účetní si mohl také občas vydechnout. Dokonce si občas přinesl na disketě i nějakou novou počítačovou hru, a tu si pak na svém počítači pouštěl v době, kdy právě nepočítal důležité přehledy, uzávěrky, finanční rozbory apod. Jednou ovšem, aniž to samozřejmě tušil, si od svého známého přinesl zavirovanou disketu. Netušil to ani v okamžiku, kdy si zmíněnou hru pustil přímo z diskety, ze které se dokonce tzv. nabootoval. Neměl nejmenší tušení o tom, že přesně v tomto okamžiku infikoval i celý svůj počítač. Naštěstí (či naneštěstí) šlo o takový druh viru, který své zákeřnosti nepáchal hned, ale počkal si nejprve na jedno významné datum. Tak se stalo, že zmíněný počítač s účetnictvím nejmenované strany fungoval až do zmíněného data bez nějakých viditelných problémů. Ovšem potom došlo k nejhoršímu - virus se aktivoval, a začal řádit. Tu a tam, kde ho napadlo, něco umazal, a vůbec se nekoukal napravo ani nalevo, ani na politickou příslušnost strany pravého středu. Účetnictví nejmenované strany tak ale doznalo zajímavých změn. Například u jedné položky v seznamu půjček se sice zachovala výše (šlo asi o nějakých 52 milionů), ale virus bohužel smazal údaj o tom, zda tato konkrétní půjčka již byla splacena či ještě nikoli.

Nešťastný účetní sice povolal na pomoc renomovaného odborníka na počítačové viry, ale ani tomu se už nepodařilo nic zachránit. Žádná záložní kopie dat z účetnictví neexistovala, a tak se skutečně naplnil ten nejhorší možný scénář. Vedení strany se samozřejmě pídilo po příčině této katastrofy, ale od renomovaného odborníka se toho moc nedozvěděli. Vlastně vůbec nepochopili, že šlo o nový druh viru, který se šíří prostřednictvím tzv. boot sektoru, a který se navíc snaží aktivně maskovat před nejrůznějšími detekčními prostředky. Téměř vůbec nerozuměli zmíněnému počítačovému odborníkovi, který se neustále oháněl samými nesrozumitelnými pojmy jako Boot Infector, Stealth, primární partition apod. a ty ještě spojoval do zkratek typu BIS, FAT, RAM a dalších. Čemu kupodivu rozuměli, bylo odborníkovo tvrzení že zmíněný virus typu BIS (Boot Infector, v provedení Stealth) mohl být na jejich počítači již delší dobu, sedět tam doslova jako nějaká stěnice, a dívat se jim přes rameno. Do nastálé atmosféry pak zapůsobila jako bomba malá poznámka jednoho z přítomných, že i u jedné spřátelené strany před časem našli podobný virus typu BIS. To už předseda strany nevydržel, a šel učinit veřejné prohlášení.

Příběh druhý - špatně nastavené datum v SETUP-u

Pan Lízal byl sice v práci velkým šéfem, ale doma byl úplně pod pantoflem. Jeho manželka měla navíc velmi rozvětvené příbuzenstvo, pro které pan Lízal musel co chvíli něco zařídit, obstarat, nakoupit apod.

Jednoho dne dostal pan Lízal od své manželky zvláště důležitý úkol. Pro jejího synovce, začínajícího podnikatele, měl v Praze sehnat vhodný objekt, kde by si dotyčný mohl zřídit mlékárnu. Pan Lízal onoho synovce vůbec neznal (nějakou dobu prý dokonce žil v zahraničí, až někde v Perském zálivu), ale když manželka nedala jinak, zařídil vše potřebné. Podařilo se mu najít vhodný objekt, dohodnout podmínky koupě včetně ceny, a dokonce si se synovcem své choti sjednal i schůzku, na které měl od něj převzít zálohu, požadovanou kupujícím. A jelikož byl pan Lízal člověk velmi pečlivý, nezapoměl si termín schůzky i místo jejího konání přesně zapsat do svého diáře. Nikoli ovšem do kdejakého papírového diáře v kožených deskách, jakým se dnes pyšní každé podnikatelské embryo. Pan Lízal měl značkový notebook, a na něm si provozoval elektronický diář. Stačilo mu jen kliknout na jednu jedinou ikonu, a jeho diář mu hned přesně ukázal celý jeho program na dnešní den - co má zařídit, kam má pro co dojít, co kde vyzvednout atd.

Co se ale nestalo: jednoho dne panu Lízalovi jeho notebook selhal. Dodneška neví, jak se to vlastně mohlo stát, ale přišel prakticky o celé nastavení své CMOS paměti, ve které jsou uchovávány všechny životně důležité údaje o počítači (v tzv. setupu). Ještě štěstí, že se panu Lízalovi podařilo najít v menu Setup-u položku, která obnovila jeho implicitní nastavení, a závadu si sám opravit. Ovšem s výjimkou nastavení datumu, které se shodou nevyzpytatelných okolností posunulo právě na den plánované schůzky pana Lízala s koupěchtivým synovcem.

Když potom pan Lízal opět úspěšně nastartoval svůj notebook, pustil si svůj elektronický diář a pro jistotu ještě zkontroloval svou denní agendu. Tu ale s hrůzou zjistil, že mu zbývá už jen necelá půlhodina, aby stihnul důležitou schůzku s koupěchtivým synovcem v oblíbené restauraci Sparta. Špatně nastaveného data si nevšimnul, a místo toho utíkal. Přece nenechá synovce čekat, zvláště když by měl mít sebou tak velkou zálohu v hotovosti.

Kauza třetí - prostá záměna disket

V našem soudnictví se hnuly ledy. Do nedávné doby bylo projednávání soudních sporů, rozepří, žalob a odvolání na jednotlivých stáních a jednáních doslovným martyriem, na kterém se až příliš dobře placení právníci jen sáhodlouze "vykecávali". Nyní je ale tomu konec. Nyní již musí všechny zúčastněné strany dodat své stanoviska a své důkazy v elektronické formě, nahrané na disketě ve formátu předepsaného textového editoru. Pak už to jde ráz na ráz - soudce nahraje celý spis do plně automatizovaného soudního informačního systému s grafickým uživatelským rozhraním. Přidá ještě i diskety od obhajoby a obžaloby, pak už jen klikne na ikonu s podtitulkem "Jménem republiky", a za několik málo okamžiků vyjede z připojené laserové tiskárny výsledek. Je to možné nejen díky schopnostem dnešní výpočetní techniky, ale především díky dokonalé propracovanosti naší legislativy a jejích jednotlivých zákonů, které vůbec nepřipouštějí nějaké dvojsmyslné výklady či různé interpretace, pamatují na všechny možné případy a situace, a jsou navzájem plně konzistentní. Takže skutečně stačí jen vzít fakta, aplikovat na ně pravidla vyplývající z paragrafovaných znění zákonů, a výsledek získat již víceméně mechanickým odvozením, které počítače hravě zvládnou.

Tímto způsobem se podařilo značně urychlit vyřizování prakticky veškeré soudní agendy, která ještě nedávno hrozila soudy doslova zavalit. Občas se ale stávají i různá nedopatření. Například na jednom nejmenovaném soudu právě řešili celkem jasný případ, kdy skupinka téměř plešatých mladíků obstoupila jednoho vlasatce. Stalo se tak zřejmě v bledé závisti nad jeho bujarou kšticí, a skupinka holohlavých měla jistě v úmyslu vyptat se vlasatého mladíka na jeho oblíbený druh vlasového šampónu. Ovšem než k tomu stačilo dojít, připletl se všem do cesty jeden neodbytný obejda, kterému se to nějak nelíbilo. Co čert nechtěl, jednoho mírumilovného občana s menším počtem vlasů napadl tak surově, až na to umřel. Posléze pak tento obejda dostal u soudu to, co mu po zásluze patřilo.

Zde by náš třetí příběh mohl klidně skončit. Mohl - kdyby nebylo malého přehmatu JUDr. Vodové, kterého si prakticky nikdo nevšimnul. Když totiž tato soudkyně postupně vkládala do počítače jednotlivé diskety s výpověďmi svědků a se stanovisky obhajoby i obžaloby, popletla jejich správné pořadí. Nebylo to ostatně zase až tak těžké, protože jak obhajoba, tak i obžaloba zapoměla svou disketu vybavit vhodnou nálepkou či jiným identifikujícím údajem, ze kterého by se dalo poznat, která disketa je která. A tak se stalo, že v roli důkazů obhajoby se do počítače dostala tvrzení obžaloby, a místo důkazů obžaloby argumenty obhajoby. Některé věci se pak rázem začaly jevit ve zcela jiném světle - z černého se stalo bílé, z bílého černé, a tomu pak odpovídal i samočinně odvozený verdikt. Některým lidem to připadlo docela v pořádku a ničeho zvláštního na výsledku neshledali. Našli se ovšem i tací, kteří dodnes nemohou pochopit, jak je něco takového v právním státě možné. Kdyby tak tušili, že příčinou všeho je pouhá záměna disket, a ne cosi hluboko shnilého ve státě českém.

Zadržení čtvrté - nerozbalená příloha elektronické pošty

Bratři Elblagové, maďaři jako poleno, si u nás zařídili výnosnou živnost. Ze své domoviny k nám začali dovážet velkokapacitní autobusy značky Magyrusz, které se u nás těší poměrně značné oblibě. Jsou sice poněkud velké, těžké a neforemné, ale na druhé straně se do nich zase hodně vejde, a s uvážením jejich kapacity pak provoz těchto autobusů vychází velmi ekonomický. Právě to je zřejmě důvodem, proč si tyto autobusy tolik oblíbili v našich vyšších politických kruzích. Jejich používáním zřejmě chtějí politici svým voličům názorně demonstrovat svou vrozenou skromnost i skutečnost, že se rozhodně nechtějí jakkoli vyvyšovat nad obyčejné občany tohoto státu, dokonce ani nad občany těch nejnižších kategorií. Kromě toho používáním právě těchto autobusů mohou naši politici všem názorně předvést, jak efektivně dokáží využívat finanční prostředky, plynoucí jim z kapes daňových poplatníků.

Vraťme se ale zpět k bratrům Elblagovým. Jejich podnik vzkvétal, a svých zákazníků z nejvyšších politických kruhů si u Elblagů velmi hleděli. Dokonce jim bezplatně půjčovali nejnovější modely svých autobusů, aby je tito na druhou stranu opět bezplatně otestovali v náročném a mnohdy politicky značně nepřehledném provozu na našich silnicích. Samotná firma bratří Elblagů, Auto Elblag, pak byla přímo vzorem všech obchodních ctností, řádně platila všechna cla, odvody, daně, zálohy a kdoví co ještě.

Jednoho dne se však v bydlišti obou bratrů udála zajímavá příhoda. Až přímo do bytu za nimi přišla skupinka policistů z místního okrsku, který se právě před několika málo dny zapojil do pilotního projektu automatizovaného policejního informačního systému. V rámci tohoto pilotní projektu byli všichni příslušníci vybaveni značkovými notebooky, a rozkazy od svých nadřízených dostávali v elektronické formě, prostřednictvím mobilní rádiové sítě, přímo do svých notebooků. Vlastně se tak přešlo na plně bezpapírový způsob velení, který se právě v daném okrsku začal prověřovat v běžné praxi. Současně s tím se měly odladit i některé organizační záležitosti, protože i samotní příslušníci si museli teprve zvykat na práci s počítači v terénu.

A tak se stalo, že zmíněného dne dostala skupinka příslušníků elektronickou poštou rozkaz zajít do bytu bratří Elblagů, a tam s nimi na místě vyřídit záležitost, blíže popsanou v příloze zprávy - vždyť jak je dobře známo, k jednotlivých zprávám elektronické pošty lze "přibalit" v zásadě cokoli, včetně nejrůznějších dokumentů. Naši, dosud počítačově nezkušení příslušníci, se chvíli snažili "vybalit" onu přílohu ke zmíněné zprávě a z ní se dozvědět něco bližšího, ale po chvíli to museli vzdát. Dosud totiž neabsolvovali potřebné školení, které bylo plánováno až na příští týden, a tak byli tváří v tvář záludnostem počítačů a jejich programů zcela bezbranní. Ale rozkaz byl rozkaz, a tak se vydali na cestu. Možná doufali, že se jim na místě, ve spolupráci s oběma váženými pány, podaří zjistit co a jak.

Bratři Elblagové byli naštěstí doma, ale kupodivu ani oni neměli nejmenší tušení, o co se může jednat. Dokonce byl u nich právě na návštěvě jejich poradce přes výpočetní techniku, kterého příslušníci okamžitě požádali o pomoc. Bohužel však ani on neuspěl, protože se zmíněným systémem elektronické pošty se také dostal do styku poprvé. No a tak se naši příslušníci nakonec museli oběma bratrům Elblagovým omluvit za vyrušování a odejít s nepořízenou. Cestou zpět na svůj okrsek pak jenom nadávali na ty zatracené počítače, které jim byl sám čert dlužen.

Projekt pátý --- změna systémové topologie

Státní zaopatřovací ústav, národní podnik, byl prosperující institucí. Alespoň tak to tvrdil dr. Houser, který stál dlouhá léta v čele této instituce. Zaměstnanci a drobní akcionáři sice měli na věc poněkud jiný názor, ale dozorčí rada držela situaci pevně v rukou. Tlak zespod sílil, ale potřebné změny ve vrcholovém managementu podniku a celkové obchodní strategii se však stále nedařilo prosadit. Souviselo to ostatně i s celkovou ekonomickou situací, protože Státní zaopatřovací ústav samozřejmě nepodnikal v ekonomickém vakuu. Měl velmi silné vazby na východní trhy, a tyto vazby do značné míry určovaly i jeho celkovou obchodní strategii. Navíc představitelé odběratelů a dalších partnerů z východních zemí měli velmi vlivné postavení v dozorčí radě Státního zaopatřovacího ústavu, a bez jejich souhlasu se zde vlastně nic podstatného prosadit nemohlo.

V blízkém okolí Státního zaopatřovacího ústavu však postupně docházelo k zajímavým změnám - mnohé dříve prosperující firmy náhle bankrotovaly, jejich dosavadní management byl úplně odstaven, a na jeho místo se dostával management nový. Ten se pak zoufale snažil postavit zruinovaný a mnohdy i zcela vypleněný podnik znovu na nohy. Mezitím docházelo i ke krachům na burzách a finančních trzích, a lavina radikálních ekonomických změn se nezadržitelně valila vzpřed.

Jednoho krásného dne tak došlo i na Státní zaopatřovací ústav. Začalo to tím, že v učňovském středisku ústavu jeden zvláště agresivní mistr odborného výcviku bezdůvodně seřezal mladého učně. Ostatní učni solidárně vstoupili do stávky, a k nim se záhy přidala i většina zaměstnanců Státního zaopatřovacího ústavu. Celý systém řízení podniku, v čele s jeho vedením, se pak tváří v tvář tomuto masovému protestu sesypal doslova jako domeček z karet.

Státní zaopatřovací ústav si však nemohl dovolit přestat fungovat, a tak se velmi brzy začalo formovat nové vedení podniku. Zpočátku možná vznikalo poněkud chaoticky, ale časem začaly věci zřetelněji krystalizovat, a nové vedení začalo přebírat otěže do svých rukou. Časem se ale ukázalo, že v novém vedení se stále výrazněji prosazují dva poněkud odlišné tábory. Souviselo to zřejmě i s tím, že Státní zaopatřovací ústav sídlil ve dvou budovách, které spolu sice bezprostředně sousedily, ale přesto byly v mnohém dosti odlišné. Například většina oken budovy na Václavské ulici byla směrována na západ, zatímco většina oken v budově na třídě SNP byla orientována směrem na východ. Možná i tato zdánlivě nepodstatná skutečnost způsobovala, že osazenstvo obou budov se nemělo zrovna moc v lásce, ačkoli všichni byli zaměstnanci jednoho a téhož podniku, a byli tedy stejnou měrou zainteresováni na jeho prosperitě. V nově vznikajícím vedení ústavu se pak zástupci obou budov stále častěji dostávali do názorových střetů. Například když se projednávala změna celkového image podniku, prosadili zástupci z jedné budovy i přes nelibost zástupců z druhé budovy nejen změnu podnikového loga, ale dokonce i změnu původního obchodního jména - z dřívějšího "Státního zaopatřovacího ústavu" se náhle stal "Státní a zaopatřovací ústav".

Mnohem větší bitva se ale strhla o celkovou obchodní strategii podniku. Na jaké spektrum zákazníků se měl podnik zaměřit? Koho vlastně měl Státní a zaopatřovací ústav zaopatřovat, a jakým způsobem měl zajistit finanční krytí svých aktivit? Nejasnosti vznikaly dokonce i při hodnocení dřívějších aktivit, kdy se obě křídla nemohla shodnout na tom, kdo vlastně byl v minulosti hlavním zákazníkem Ústavu.

O budoucí strategii podniku se vedly čím dál tím větší spory. Ta část nového vedení, která se rekrutovala z budovy na Václavské ulici, vycházela z marketingové studie, podle které se většina potenciálních zákazníků Státního a zaopatřovacího ústavu raději zaopatří sama, a pouze relativně malá část potenciální klientely bude mít skutečný zájem o centrálně poskytované zaopatřovací služby. Naproti tomu druhá část vedení, pocházející z budovy na třídě SNP, stavěla svou budoucí obchodní strategii na přesvědčení, že zákazníci se nedokáží zaopatřit sami, a proto je možné počítat s tím, že o zaopatřovací služby budou mít zájem všichni.

Konkrétním jablkem sváru obou stran se pak stala plánovaná obměna výpočetní techniky. Státní a zaopatřovací ústav se samozřejmě nemohl obejít bez výkonného počítače, protože jen s jeho pomocí mohl zvládat rozsáhlou agendu, spojenou s jeho bohatě rozvětvenou klientelou. Po starém managementu přitom nové vedení podniku zdědilo dosti zastaralý výpočetní park, který navíc stavěl na existenci jediného centrálního střediskového počítače, na kterém byly všechny aplikace provozovány v režimu host-terminál. Starý střediskový počítač, pocházející ještě od firmy Mezinárodní kancelářské stroje (důvěrně přezdívané "Velká červená"), však již dosluhoval, a stejně tak morálně zastarávala i jeho rozvětvená terminálová síť. Nové vedení podniku proto vcelku podle očekávání rozhodlo tuto síť co nejrychleji zrušit, a místo ní vybudovat moderní síť LAN.

Starý střediskový počítač, který ještě vyžadoval klimatizaci a stejně jej muselo neustále oprašovat hejno techniků, tak v doprovodu svých terminálů záhy zamířil do šrotu. Na jeho místo se měl nastěhoval výkonný server se síťovým operačním systémem No-Well NetWar, a na stolech jednotlivých zaměstnanců ústavu se měly zabydlet osobní počítače PC. Proti těm kupodivu nikdo neprotestoval, ale velké rozepře se objevily v souvislosti s umístěním serveru. Ten měl totiž být podle původního projektu umístěn v budově na Václavské třídě, přičemž jednotlivé počítače PC v obou budovách k němu měly být připojeny prostřednictvím jediného síťového segmentu. To samozřejmě znamenalo vytvoření jedné velké kolizní zóny, která se mohla stát úzkým místem počítačových komunikací v rámci celého společného podniku. Zajímavé ale bylo, že toto nebezpečí rozpolcené vedení prakticky nevnímalo, a mnohem více se soustředilo na otázku fyzického umístění nového síťového serveru. Jeho umístění v budově na Václavské ulici, pro které hovořilo mj. i snažší napojení na externí sítě (do této budovy například ústila přípojka na veřejnou datovou síť SptTel), se však stalo doslova trnem v oku některým členům nového vedení. Hlavně těm, kteří pocházeli z budovy na třídě SNP, a kteří si za svého mluvčího zvolili mladého a dosti impulzivního Vláďu Šavlíře. Ten se neustále oháněl novými a novými argumenty, které si podobně jako kouzelník tahal odněkud z rukávu, a příliš nedbal na jejich konzistentnost. Jeho partnerem se pak stal uhlazeně vystupující pán, novopečený dědeček Vašek Mráz, kterého si za svého mluvčího vybrala zase druhá strana.

Přestože stanoviska obou táborů byla často stavěna do velmi kategorické polohy a možnost jakéhokoli kompromisu se zdála zcela iluzorní, oba zástupci se kupodivu vždy dokázali nějak dohodnout. Nejprve na tom, že původně jediný segment procházející oběma budovami rozdělí na dva samostatné segmenty, síťový server vybaví dvěma síťovými adaptéry, a každý segment připojí k samostatnému adaptéru. Tím dokázali rozdělit původní jedinou a hodně velkou kolizní zónu na dvě menší, a tím i výrazně zvýšit celkovou propustnost sítě. Možnost vzájemné komunikace uživatelů z různých segmentů přitom nebyla nijak omezena, protože síťový server zajišťoval velmi efektivní propojení obou segmentů. Uživatelé tak vlastně ani nemuseli tušit, že se jejich počítače nachází v různých segmentech, a mohli spolu komunikovat přesně stejně jako dříve.

Tím ale problémy bohužel neskončily. Spíše naopak - se zavedením síťového serveru se objevila celá řada nových a dosud netušených problémů. Kdo měl například převzít do svých rukou správu centrálního síťového serveru, a získat tak pravomoc vytvářet nové účty, přidělovat místo na disku, udělovat přístupová práva a další důležité věci? Zvláště mladý Vláďa Šavlíř se nemohl smířit s tím, že by neměl všechna práva superuživatele (tzv. supervisora). Vyvolával proto neustálé tahanice o každé jednotlivé oprávnění - jednou o právo zavádět nové uživatelské skupiny, podruhé o právo přidávat do nich uživatele a posléze je zase z těchto skupin vyjímat. Neustále volal po dalších a dalších oprávněních v oblasti správy síťového serveru, ale na druhé straně se jako čert kříže bránil možnosti skutečně se stát superuživatelem, a nést spoluodpovědnost za nepřetržitý a spolehlivý chod celého síťového serveru.

Situace se neustále vyhrocovala, a místo skutečné správy serveru a péče o koncové uživatele se nové vedení Státního a zaopatřovacího ústavu muselo věnovat neustálým tahanicím o kompetence v oblasti správy. Proto zcela zákonitě došlo na úvahy o změně systémové topologie celé sítě, do které by se zavedlo peer-to peer uspořádání: místo jednoho síťového serveru by se zavedly servery dva, s rovnocenným postavením. V každé z budov Státního a zaopatřovacího ústavu by tak mohli mít vlastní server, jehož správu by přitom měli plně ve svých rukou, a na něj by si pak mohli připojovat všechny síťové segmenty v příslušné budově. Praktické naplnění tohoto záměru však také narazilo na vážné problémy - například s licencemi některých programových produktů, které bylo možné použít jen na jednom serveru, zatímco pro druhý by se musely kupovat znovu. Neustálé tahanice pak vypukly i o to, jaký má být přístup uživatelů z jedné budovy k serveru ve druhé budově: mají mít uživatelé z jedné budovy právo využívat síťové zdroje, pořízené z prostředků druhé budovy?

Situace se neustále komplikovala, a místo alespoň pomalé konvergence ke společnému konsensu spíše divergovala. Stanoviska obou stran se čím dál tím více vzájemně vzdalovala, až jednoho dne uzrálo zásadní rozhodnutí - dosud jedinou síť, tvořenou dvěma relativně autonomními síťovými segmenty zcela rozdělit na dvě úplně samostatné sítě, se zcela samostatnými servery. K tomu pak také jednoho krásného dne došlo. Současně s tím zmizelo i poslední pojítko, které drželo pohromadě obě části Státního a zaopatřovacího ústavu: z toho se náhle stal samostatný Státní ústav, a samostatný Zaopatřovací ústav.

Původním záměrem obou nových vedení, nyní již vedení samostatných ústavů, bylo propojit své sítě již na úrovni linkové vrstvy, pomocí tzv. mostu. To umožňovalo zachovat původní síťovou adresu, ale současně to přineslo i některé nové, a dosti nepříjemné problémy. Například jedna strana mohla využívat společné síťové adresy k tomu, aby přidělovala nové individuální adresy svým novým uzlům, a nedbala přitom alespoň na nezbytnou koordinaci se stranou druhou. Poměrně brzy se proto ukázalo jako nezbytné propojit obě sítě takovým způsobem, jaký je dnes běžný (na úrovni směrovače), a vytváří mezi oběma, nyní již plně autonomními síťovými systémy, zcela standardní rozhraní.

Příběh šestý - chyba ve skriptu

Když paní Běláková vstupovala do kanceláře DIS, nebylo jí lehko u srdce. Jejího manžela, známého poslance Běláka za Občasně nedemokratickou stranu, veřejné sdělovací prostředky málem roztrhaly na kusy. Nenechaly na něm ani nitku suchou, a vyčetly mu dokonce i to, že práce v parlamentu se prakticky vůbec neúčastní. To by paní Bělákové až tak nevadilo, protože ze strany bulvárního tisku byla zvyklá na ledacos. Nicméně výpady sdělovacích prostředků proti jejímu manželovi přeci jen nezůstaly bez odezvy - paní Bělákové začalo náhle vrtat hlavou, kam vlastně to její manžel tak často chodí, když doma se vymlouvá tu na schůzi sněmovny, tu na jednání svého poslaneckého klubu, a tu na zasedání výboru pro bezpečnost datových přenosů, jehož je členem. Nebude v tom nakonec nějaká ženská?

Právě tato obava přivedla již před několika týdny paní Bělákovou do soukromé detektivní kanceláře DIS. Tehdy, úplně poprvé, se jí ujal sám šéf firmy pan Desátý, a měl pro její obavy velké pochopení. Slíbil, že vše pečlivě vyšetří, a paní Bělákovou samozřejmě ujistil o maximální možné diskrétnosti firmy Desátý Investigations and Surveillance. No a nyní tedy paní Běláková znovu mířila do zcela nenápadně zařízené kanceláře, jakých v Praze vyrostlo doslova jako hub po dešti.

I tentokráte přivítal zákaznici sám šéf firmy, a jeho ničím neskrývaný dobrácký úsměv vzbudil v paní Bělákové naději, že snad přeci jen nedošlo k nejhoršímu. Když pak oba usedli do pohodlných křesel při šálku voňavé kávy, pan Desátý se rozpovídal. "Víte, paní Běláková, to co jsme zjistili si zaslouží podrobnějšího vysvětlení. I nás poněkud udivilo, když jsme poznali, jak beznadějně zastaralé jsou naše představy o způsobu fungování parlamentu. Jako mnoho lidí jsme se domnívali, že poslanci se fyzicky scházejí v prostorách sněmovny, diskutují zde nad připravovanými zákony, pracují ve výborech, a čas od času se schází na plenárních zasedáních celé sněmovny. Takto tomu možná bylo ještě před přijetím slavného zákona o střetu zájmů, ale dnes již situace vypadá úplně jinak."

"Před přijetím zmíněného zákona", začal ze široka pan Desárý, "docházelo velmi často k nepříjemným situacím, kdy účast na jednání parlamentu a jeho výborů bránila poslancům v řádném plnění jejich podnikatelských povinností. Docházelo například k tomu, že kvůli jednání výboru, na kterém se stejně nic konstruktivného nevyřešilo, poslanci přicházeli o mnohamilionové zakázky. No a tomu bylo třeba udělat přítrž. Naštěstí se nakonec podařilo najít konsensus a přijmout zákon o střetu zájmů. Teprve tento zákon pak jednoznačně stanovil, že přednost mají podnikatelské aktivity poslanců, a že žádné požadavky typu účasti na schůzích a jednáních parlamentu nesmějí tyto podnikatelské aktivity narušovat. Většina poslanců se pak tomuto zákonu skutečně podřídila, i když se našli i takoví, kteří tak odmítli učinit. Jeden poslanec (jistý pan Bedna) dokonce začal prosazovat tezi, že lidé by měli dodržovat jen takové zákony, jaké se jim osobně zamlouvají, a sám se rozhodl jít příkladem. Naštěstí právě tohoto poslance už prakticky nikdo nebral vážně, takže jeho snažení nedošlo větší pozornosti. Kamenem úrazu se ovšem stalo praktické naplnění zákona o střetu zájmů. Většina poslanců totiž trvala na tom, že i přes své velké pracovní zaneprádnění přeci jen chtějí dostát i svým poslaneckým aktivitám. Naštěstí se vhodné řešení našlo - v symbióze politiky a moderních telekomunikací, neboli v tak zvané telepolitice. "

"Princip telepolitiky je velmi jednoduchý", vysvětloval trpělivě pan Desátý, když viděl že paní Běláková tento termín slyší poprvé. "Poslanci si pořídí vhodné přenosné počítače a vhodné modemy, a prostřednictvím veřejné telefonní sítě se pak připojují na lokální síť v prostorách sněmovny. V této síti jsou přitom provozovány takové aplikace, které jednotlivým poslancům - nyní v roli vzdálených uživatelů - umožňují vykonávat všechny jejich poslanecké aktivity. Obrovskou výhodou takovéhoto řešení je skutečnost, že aktivní poslanec se nemusí fyzicky nacházet v prostorách sněmovny, ale stačí když se vyskytuje kdekoli v dosadu naší veřejné telefonní sítě. Navíc obvykle není nutná ani jeho dostupnost v určitém konkrétním čase - například svůj hlas může poslanec poslat elektronickou poštou v době, kdy má právě on čas (například mezi dvěma obchodními jednáními), a nemusí se vázat na některý konkrétní časový okamžik. Také jednání parlamentních výborů již nyní probíhají výhradně elektronickou cestou. Obvyklá praxe je taková, že každý jednotlivý poslanec si předem naprogramuje příkazový soubor (tzv. skript) pro svůj komunikační program, a ten pak s určitým předstihem před plánovanou dobou zasedání spustí. Komunikační program, řízený příkazovým souborem (skriptem) se pak již sám a zcela autonomně dovolá do poslanecké sněmovny, a zde začne jednat - nyní již v on-line režimu, souběžně s programy ostatních členů výboru, jejichž počítače jsou v dané době připojeny k síti poslanecké sněmovny. Schopnosti dnešních skriptových jazyků sice nejsou neomezené, ale pro obvyklý průběh jednání plně postačují - nejvíce je využívána ta jejich funkce, která umožňuje čekat na určité klíčové slovo, a při každém jeho výskytu vyslat předem zadaný znakový žetězec jako standardní repliku".

"Jak tedy vidíte, paní Běláková" pokračoval šéf detektivní kanceláře DIS pan Desátý, "naši volení zástupci se z větší části stali virtuálními poslanci, a díky možnostem telepolitiky jejich poslanecké funkce bezprostředně vykonává soudobá výpočetní technika. Představa, že poslanci fyzicky dochází do zkonfiskovaných paláců na Malé Straně a zde tráví svůj čas, je tedy značně nepřesná."

"Ale jak je potom možné, že tisk obvinil z neúčasti právě mého manžela a ne všechny ostatní poslance", otázala se dosti překvapeně paní Běláková, "vždyť podle vašich slov vlastně do sněmovny už nechodí vůbec nikdo"? "To je tak", odpověděl pan Desátý, "jedna z aplikací, provozovaných v rámci lokální sítě sněmovny, přesně eviduje kolikrát se počítač kterého poslance na dálku připojil, a kolik kilobytů přenesl jedním či druhým směrem. Aby ale toto bylo možné, musí se počítače jednotlivých poslanců přesně identifikovat - když se do sněmovny dovolají, musí nejprve zadat uživatelské jméno svého poslance , a poté i správné heslo (aby prokázaly, že skutečně mohou mluvit za toho, za koho se vydávají). No a zde je právě kámen úrazu - váš manžel se při sestavování příkazového skriptu pro svůj počítač nešťastně překlepl zrovna v místě, kde měl tento skript reagovat na výzvu druhé strany a zadat požadované heslo. No a jelikož pak váš manžel vždy zmíněný skript jen spustil a dále se o jeho chod podrobněji nestaral, ani si nevšimnul, že se tomuto skriptu vůbec nepodařilo přihlásit se do lokální sítě sněmovny. Příslušné monitorovací programy, sledující účast poslanců, pak zcela zákonitě musely vyhodnotit účast vašeho manžela jako nulovou. No a proto celá ta aféra."

"Chápu", reaguje paní Běláková, "ale pořád jste mi ještě nevysvětlil, kam to vlastně můj manžel stále chodí, když sněmovnu již nenavštěvuje".

"I to se nám podařilo zjistit", dí pan Desátý, "a mohu vás uklidnit - žádná žena v tom není. Váš manžel se pohybuje v nejvyšších finančních kruzích. Ve skutečnosti totiž pracuje pro známé Hrabavé fondy - jistě je dobře znáte, proslavily se již v první vlně kupónové privatizace, kdy jako jedny z mála skutečně dostály svému hlavnímu reklamnímu sloganu - "nahrabeme si za vás".