Sítím vládnou huby!

Tento článek vyšel v tzv. tématu týdne v CW 38/94, jako třetí ze série článků věnovaných problematice aktivních síťových prvků

Titulek tohoto článku není míněn jako útok na příliš upovídané jedince. Chce naznačit pouze to, že dominantním konstrukčním prvkem, používaným pro realizaci sťových rozvodů v nově budovaných lokálních sítích, se stal rozbočovač, anglicky "hub".

Každé přenosové médium, které se používá v lokálních sítích, sebou přináší určitá pravidla, podle kterých se příslušné síťové rozvody budují. Například při použití tzv. tlustého koaxiálního kabelu bylo možné jej vést v určitém centrálním směru, a vytvářet z něj odbočky k jednotlivým uzlům (pomocí tzv. drop kabelů) až na vzdálenost 50 metrů. Jakmile se pak přešlo na použití tzv. tenkého koaxiálního kabelu, možnost vytváření odboček samozřejmě zůstala, ale tyto již mohly mít prakticky jen nulovou délku - tj. koaxiální kabel bylo nutné dovést až bezprostředně ke každému jednotlivému uzlu, a teprve zde použít speciální konektor ve tvaru písmene T, který příslušnou odbočku vytváří (a který se svým třetím ramenem připojuje přímo na protikus v příslušném síťovém adaptéru).

Řešení síťových rozvodů na bázi koaxiálních kabelů přitom vytvářelo sběrnicovou topologii kabeláže, pro kterou byl Ethernet také od začátku koncipován a uzpůsobován. Jednou z nevýhod této topologie je poměrně velká náchylnost k poruchám a závadám: stačí například, aby kdekoli v celém souvislém kabelovém segmentu někdo špatně spojil některý konektor (nebo jej například jen pootočil natolik, aby rozpojil příslušný kontakt), a rázem se celý segment stal nepoužitelným. Podobně jeden špatně fungující sítový adaptér dokázal znemožnit komunikaci všem ostatním v témže segmentu. Jinými slovy: chyba jednoho znemožňovala práci všem. Závada na kabelovém segmentu se pak "zastavila" vždy až na nejbližším aktivním sítovém prvku (opakovači, mostu či směrovači), a ten ji také většinou dokázal rozpoznat a signalizovat - ovšem lokalizovat závadu dokázal jen na celý kabelový segment jako takový. Nalézt skutečnou závadu pak obvykle znamenalo projít celý kabelový segment, resp. proměřit jej pomocí speciálních meřících přístrojů.

Když se zhruba v roce 1985 začala rýsovat nová alternativa ke koaxiálním kabelům - tzv. kroucená dvoulinka (twisted pair) - jako nejsilnější argument pro její zavedení se uvádělo to, že jde o stejné přenosové médium, jaké se používá pro potřeby telefonních rozvodů (alespoň v USA), a že v mnoha objektech existují značně předimenzované telefonní rozvody, které by se daly okamžitě využít i pro potřeby síťových rozvodů.

Ovšem kroucená dvoulinka umožňuje vytvářet pouze dvoubodové spoje (viz článek: Proč lidé propojují své sítě), takže při jejím použití již není možné zachovat původní sběrnicovou topologii - tedy alespoň ne po stránce fyzického vedení kabelů. Místo ní musela nastoupit topologie stromovitá, která si ale vynutila zavedení příslušných "rozvětvovacích" prvků, které by tvořily vnitřní uzly těchto stromů. V angličtině se pro tyto rozvětvovací prvky ujal název hub (a do češtiny je vhodné jej překládat jako "rozbočovač").

Jak má fungovat "hub"?

Důležitou otázkou, před kterou byli postaveni konstruktéři prvních hub-ů (rozbočovačů), bylo jak mají jejich produkty vlastně fungovat. Jestliže již nezachovávají sběrnicovou topologii ve fyzickém slova smyslu, mohly by ji zachovávat alespoň logicky - neboli tak, že zachovají všesměrový charakter vysílání (tj. to, že když kterýkoli z uzlů vysílá, "slyší" to současně i všechny ostatní uzly, připojené k témuž rozbočovači). Takovéto řešení ovšem zcela zákonitě znamenalo, že rozbočovač se při vzájemném propojování jednotlivých uzlů bude chovat jako opakovač. Až do poměrně nedávné doby (do nástupu Ethernetových ústředen) většina rozbočovačů také skutečně fungovala tímto způsobem.

Alternativou k fungování jako opakovač je fungování rozbočovače jako mostu. To ve své podstatě znamená, že rozbočovač bude chápat každý jednotlivý spoj, vedoucí k jednomu z připojených uzlů, jako samostatný segment. Pak ovšem musí být pro každý takovýto segment vybaven vhodnou vnitřní pamětí, do které si bude průběžně ukládat přijímané rámce, a bude také muset být vybaven dostatečnou "inteligencí" na to, aby dokázal správně rozhodovat o dalším směru, kterým mají být přijaté rámce předávány. Takovéto požadavky ovšem byly ještě dost dlouhou dobu po nástupu kroucené dvoulinky příliš vysoké, a jejich realizace příliš drahá (alespoň pro běžní komerční řešení). Proto se prakticky všechny tehdy vyráběné rozbočovače chovaly jako opakovače.

Switching hub - další vývojové stádium rozbočovače

S postupným zdokonalováním výrobních technologií (a s jejich zlevňováním) se však časem stalo únosné i takové řešení, při kterém se rozbočovač již chová jako most. Tím se ale již vlastně stává zařízením které jsme si popisovali v závěru předcházejícího článku - Ethernetovou ústřednou (Ethernet switch). Prakticky všichni významnější výrobci již v současné době nabízí takovéto ústředny, a vše nasvědčuje tomu, že tato technologie má šanci se na trhu výraznějším způsobem prosadit. Jaké jsou ale její přednosti, resp. jaké výhody skýtá Ethernetová ústředna (alias rozbočovač, pracující na principu mostu) oproti běžnému rozbočovači, který své jednotlivé porty propojuje jako opakovač?

Pro odpověď je třeba se vrátit k fungování původních mostů a srovnat je s fungováním Ethernetových ústředen: původní mosty totiž měly za úkol především propojovat jednotlivé segmenty. Tyto byly typicky "obydleny" určitým počtem uzlů, které komunikovaly jednak mezi sebou (tj. v rámci daného segmentu), nebo s uzly v jiných segmentech. V obou případech ale všechny takovéto uzly, připojené k témuž segmentu, měly společně k dispozici celkovou přenosovou kapacitu daného segmentu, danou používanou přenosovou rychlostí Ethernetu: 10 Mbps. Jinými slovy: všechny tyto uzly, ať již komunikovaly jen "lokálně" či nikoli, společně sdílely existující přenosovou kapacitu. Když se pak přešlo na používání "klasických" rozbočovačů, pracujících jako opakovače, nic se na této skutečnosti nezměnilo: každý jednotlivý uzel sice nyní již měl vlastní kabelovou přípojku, ale vzhledem k fungování na principu opakovače se mu do ní "promítal" veškerý provoz od ostatních uzlů. Vzhledem k tomu vlastně všechny připojené uzly nadále sdílely přenosovu kapacitu jednoho desetimegabitového spoje.

Jakmile ale rozbočovače začaly fungovat obdobně jako mosty, tj. staly se z nich Ethernetové ústředny, každý jednotlivý uzel měl náhle veškerou přenosovou kapacitu "svého" spoje jen a jen pro sebe. Z původního Ethernetu, který byl v zásadě sdílenou technologií (tj. takovou, v rámci které jednotlivé uzly sdílí společnou přenosovou kapacitu), se náhle stal tzv. přepojovaný Ethernet (Switched Ethernet), který již dokáže přidělovat přenosovou kapacitu na základě její skutečné potřeby. Díky tomu dokáže ve výsledném efektu mnohdy dosti výrazně překonat desetimegabitovou bariéru klasického sdíleného Ethernetu.

Modulární vs. kompaktní rozbočovače

Zajímavým vývojem prošlo také konstrukční řešení rozbočovačů, používaných v Ethernetovských lokálních sítích. Dlouhou dobu existovaly dvě základní větve konstrukčního řešení těchto aktivních síťových prvků: kompaktní provedení a provedení modulární.

Kompaktní rozbočovač je nejlépe si představit jako "krabičku", která má předem danou konfiguraci (co do počtu jednotlivých rozhraní, resp. portů), a není možné ji měnit - například přikupovat dodatečné porty apod. Naproti tomu u modulárního provedení se předem počítá s možností změn v konfiguraci, a celé konstrukční řešení tomu vychází vstříc. Modulární rozbočovač je nejčastěji řešen jako víceméně pasivní šasi, vybavené určitým počtem volných slotů (pozic pro zásuvní moduly), a dále systémem sběrnic, které jednotlivé zásuvné pozice propojují (tzv. backplane). Do jednotlivých slotů takovéhoto šasi je pak možné instalovat různé moduly, které je možné zakoupit samostatně podle konkrétní potřeby - nejen takové, které vytváří potřebné porty pro připojování koncových uzlů pomocí kroucené dvoulinky, ale také různé další typy modulů (například moduly pro připojování koaxiálních kabelových segmentů apod.}. Mezi ony "další" moduly, které je v zásadě možné instalovat do modulárních rozbočovačů, pak patří například i moduly, které zajišťují funkce mostu či směrovače. Zde je dobré si uvědomit, že modulární provedení rozbočovačů a jejich interních sběrnic (backplanes) umožňuje, aby na těchto sběrnicích vznikaly logické segmenty, do kterých jsou mapovány celé skupiny portů, vzájemně propojených na úrovni opakovače (viz obrázek 14). Díky tomu je pak možné, aby výrobce modulárního rozbočovače nabízel například i takový modul, který bude mezi takovýmito logickými segmenty v rámci interních sběrnic (backplanes) zajišťovat propojení na úrovni mostu, nebo dokonce i směrovače. Ovšem ani v případě, že výrobce nic takového nenabízí, není ještě vše ztraceno - vždy je možné příslušné propojení jednotlivých segmentů zajistit také externě, pomocíexterních mostů či směrovačů. V dnešní době je ale spíše již jen nouzové řešení, kterému by se zákazníci měli vyhýbat.

Kromě možnosti měnit konkrétní konfiguraci však modulární rozbočovače mají ještě jednu výraznou přednost přes svými kompaktními alternativami. Pokud je v příslušném šasi modulárního rozbočovače instalováno více modulů, které se vůči "svým" portům chovají jako opakovače, pak je v zásadě možné i to, aby se všechny takovéto moduly v rámci jednoho šasi chovaly jako jediný logický rozbočovač - v tom smyslu, že do maximálního počtu opakovačů (viz předchozí článek) se dohromady počítají jako jeden opakovač. Kompaktním rozbočovačům takováto možnost obecně chybí - je sice obvykle možné je vzájemně propojovat (stejně jako kterékoli jiné uzly, pomocí koaxiálních kabelů, kroucené dvoulinky či optických kabelů), ale vždy tak, že se každý z nich počítá jako samostatný opakovač.

Rozbočovače v provedení "stackable"

Tvrzení, vyslovené v závěru předchozího odstavce, však již v současné době mnohde neplatí. Výrobci kompaktních rozbočovačů totiž časem přišli s řešením, které dokáže z několika samostatných rozbočovačů vytvořit jediný logický rozbočovač - tedy zajistit, aby se při aplikaci pravidla o maximálním možném počtu opakovačů počítaly dohromady také jako jediný opakovač.

Myšlenka, na které je celé řešení postavené, je velmi jednoduchá: stačí totiž propojit jednotlivé rozbočovače obdobným způsobem, jaký byl dosud používán jen u kompaktních rozbočovačů v rámci jejich sběrnicových systémů (backplanes). K tomu je ovšem obecně zapotřebí více vodičů, ale to nevadí - výrobci to zařídili tak, že nyní se kompaktní rozbočovače mohou propojit pomocí speciálních (vícežilových) kabelů, a pak tvoří jediný logický opakovač. Takovéto rozbočovače se ovšem již přestaly opatřovat přívlastkem "kompaktní" (což naznačovalo nemožnost dalšího rozšiřování), a místo něj jsou označovány anglickým přívlastkem "stackable" (což v doslovném překladu znamená: s možností stavět do zásobníku).

Někteří výrobci dokonce vyšli vstříc i uživatelům, kteří mají doslova panickou hrůzu z jakéhokoli instalování kabelů, a své "stackable" produkty opatřili konektory, které do sebe přesně zapadají, když se jednotlivé rozbočovače postaví na sebe. Z přívlastku "stackable" se pak rázem stal ještě lákavější slogan: "snappable" (doslova: zastrkovací).

Zajímavé je, že obliba "stackable" produktů rychle stoupá, a v současné době již zřejmě poptávka po těchto rozbočovačích přerostla poptávku po rozbočovačích v modulárním provedení. Podle údajů firmy Dataquest Inc. ze San José v USA se za první čtvrtletí letošního roku prodalo v USA "stackable" rozbočovačů s 3,5 milionem portů, zatímco těch modulárních jen s 2,2 miliony portů.

Strukturovaná kabeláž

S nástupem kroucené dvoulinky jako přenosového média, s nástupem rozbočovačů a s přechodem na důsledně stromovitou topologii sítí se záhy prosadily i nové zásady budování síťových rozvodů - zahrnované pod dosti široký pojem "strukturovaná kabeláž".

Mezi hlavní myšlenky, na kterých jsou tyto zásady postaveny, patří pozorování, že síťové rozvody jsou dlouhodobější záležitostí, než vlastní sítě a jejich uzlové počítače. Jinými slovy: k obměně používaných počítačů i programů, stejně tak jako ke změnám v koncepci a architektuře sítí dochází častěji, než k instalování nové kabeláže. Je to ostatně i velmi logické: vyměnit počítač za nový je v principu velmi jednoduché, nemluvě již o změně programů, které zajišťují vlastní fungování sítě. Ovšem instalovat novou kabeláž v určitém objetu obvykle znamená provést nemalé stavební práce, které jsou nejen drahé, ale mnohdy po dobu svého trvání dokonce vyřazují příslušnou instituci z provozu. Zkuste pracovat, je-li vaše kancelář rozkopána, když vám vrtají do zdí apod. Jednou z hlavních zásad strukturované kabeláže proto je budovat příslušné rozvody takovým způsobem, aby vydržely více "obrátek" síťového softwaru i hardwaru. Nebo přinejmenším aby na dlouhou dobu eliminovaly potřebu jakýchkoli stavebních prací.

Praktická realizace této zásady obvykle sočívá v tom, že budované síťové rozvody se úmyslně předimenzovávají. Například se zavádí více koncových přípojek (účastnických zásuvek), než je v dané chvíli třeba, a i do takových lokalit, kde v současné době ještě nejsou požadovány - čímž se anticipuje růst příslušné uživatelské organizace. Mnohdy se v tomto ohledu důsledně naplňuje slogan, hovořící o "úplném prokabelování celého objektu". Dále se předimenzovávají i instalované kabely - tj. používají se takové, které mají více párů vzájemně zkroucených vodičů (kroucené dvoulinky), než je v daném okamžiku třeba, což je opět míněno jako rezerva pro budoucí potřeby, případně jako náhrada za páry vodičů, které se až po instalaci nebo časem ukáží jako vadné. Obvykle se také tyto kabely volí tak, aby "snesly" vyšší přenosové rychlosti, než jaké jsou používány v době jejich instalace. Jestliže se například dnes buduje v určitém objektu nový síťový rozvod pro potřeby klasického desetimegabitového Ethernetu, je obvykle používán kabel, uzpůsobený pro přenosové rychlosti až do 100 Mbps (tzv. kabel třídy 5), zatímco v danou chvíli by stačil poněkud lacinější kabel, dimenzovaný na rychlost 10 Mbps (neboli kabel třídy 3). Jakmile by ale příslušná organizace, která si nové rozvody buduje, v budoucnu přešla ne některou rychlejší přenosovou technologii (například na ATM, CDDI či tzv. rychlý Ethernet), musela by celou kabeláž vyměnit. A pak by náhle zjistila, že náklady na stavební práce a novou kabeláž výrazně převýší prvotní cenový rozdíl mezi rychlejším a pomalejším kabelem.

Další z myšlenek, na kterých jsou postaveny zásady strukturované kabeláže, je pozorování že uživatelé jsou značně mobilní. V tom smyslu, že poměrně často se stěhují z jedné kanceláře do jiné, samozřejmě i se svým osobním počítačem (a také telefonem), no a přitom obvykle očekávají, že z hlediska jejich připojení do místní lokální sítě se na jejich postavení nic nezmění - že budou mít přesně stejnou konektivitu a z ní vyplývající postavení a možnosti, jaké měli dříve.

Síťové rozvody, budované podle zásad strukturované kabeláže, se snaží vyjít těmto požadavkům vstříc použitím speciálních přepojovacích polí (tzv. patch panelů), které v optimálním případě umožňují "přesadit" libovolnou část stromovité struktury sítě na jiné místo - jak naznačuje obrázek 15.

Obr. 15: Představa použití tzv. patch panelů

Další z významných zásad strukturovné kabeláže je to, že se nesnaží myslet jen na potřeby čistě "počítačových" rozvodů pro lokální sítě v daném objektu. Přesně stejná pozorování, která jsme si uvedli výše, totiž platí například i pro telefonní rozvody, případně i pro rozvody terminálové (má-li snad příslušná organizace potřebu budovat terminálové sítě) apod. Strukturovaná kabeláž proto uvažuje možnost paralelního vedení kabelů, tj. stejnými "dírami ve zdi", instalačními lištami apod., a dokonce i jejich společné sdílení přepojovacích polí (patch panelů). Společným vedením kabelů a využití propojovacích polí však již koaxistence různých rozvodů v rámci strukturované kabeláže obvykle končí - protože například telefonní rozvody se rozvětvují již v příslušné telefonní ústředně, od které pak musí vést souvislé páry vodičů až k jednotlivým účastnickým přístrojům. Jde tedy sice také o stromovitou strukturu, ale pouze "jednopatrovou". Naproti tomu síťové rozvody pro potřeby lokálních počítačových sítí jsou obecně "vícepatrové", neboli počítají s rozvětvováním na více úrovních. No a toto rozvětvování je právě úkolem aktivních sítových prvků - rozbočovačů.

Z čistě praktických důvodů se tyto rozbočovače zabudovávají do standardizovaných rozvodných skříní, kam se spolu s nimi instalují také příslušná propojovací pole - a kam pak také ústí kabely, vedoucí od jednotlivých účastnických přípojek. Výhodou je pak koncentrování všech aktivních i pasivních propojovacích prvků do jednoho místa, kde mohou být dobře přístupné.

Praxe je poněkud složitější ...

Použití rozbočovačů v kombinaci s propojovacími poli (patch panely) v principu umožňuje připojit uzlový počítač kteréhokoli uživatele ke kterémukoli rozbočovači, a tím i ke kterémukoli segmentu, který takovýto rozbočovač vytváří. V praxi tomu ale mohou stát v cestě různé technické důvody. Nejčastěji ten, že dosah jednotlivých spojů na bázi kroucené dvoulinky (obvykle do 100 metrů) nestačí na to, aby všichni uživatelé byli přímo připojeni na jedinou centrálně umístěnou rozvodnou skříň. Místo toho je pak nutné budovat síťoé rozvody "vícepatrově", neboli použít celou hierarchii rozvodných skříní, s vlastními rozbočovači a přepojovacími panely. Situace pak již ale nevypadá tak idylicky, jako na obrázku 15 - nyní již odpovídá obecně obrázku č. 16.

Z tohoto obrázku již ale také vyplývá, že není možné zcela a do důsledku dodržet zásadu, že postavení uživatele má být nezávislé na tom, kde se nachází, resp. že se po jeho přestěhování do jiné lokality (kanceláře) nemá změnit. Nyní se totiž může stát, že po svém přestěhování se uživatel ocitne v dosahu jiné rozvodné skříně, a bude muset být připojen na ni. To pak ale bude znamenat, že se může ocitnou ve zcelka jiném segmentu, než v jakém byl dříve. Záleží pak na způsobu propojení na vyšší úrovni (ve smyslu stromovité struktury), zda bude mít z tohoto segmentu stejný druh konektivity (hlavně stejná práva přístupu do jiných segmentů, jako měl dříve).

Jedné věci se ale lze vyhnout jen velmi obtížně: po svém přemístění a přepojení bude daný uživatel náhle sdílet síťový segment s jinými uživateli, než se kterými jej sdílel dříve. Bude tedy vystaven zcela jinému druhu provozu v síti: zejména může být vystaven jinému druhu všesměrového vysílání (broadcasting), které je v dnešních lokálních sítích často a hojně používaným mechanismem - zejména k nabízení nejrůznějších služeb, ke vznáení dotazů "do éteru" apod. Jestliže se ale nově přepojený uživatel ocitne v jiném segmentu, který je od jeho původního segmentu oddělen na úrovni směrovače (který nepropouští všesměrové vysílání), pak se jeho systémové postavení výrazným způsobem změní - nebude například dostávat nabídky služeb, na které byl zvyklý a s jejichž existencí počítal, na jeho dotazy "do éteru" bude nyní odpovídat někdo jiný apod. Půjde-li například o síť na bázi protokolů TCP/IP, změní se tím například i síťová adresa příslušného počítače apod. Je samozřejmě možné tento počítač překonfigurovat, ale to může být dosti pracné, a skýtá to prostor pro četné chyby. Na druhé straně je v zájmu provozovatele sítě, aby její jednotlivé části odděloval až na úrovni směrovačů (tj. dělal z nich samostatné sítě na úrovni sítové vrstvy), neboť pouze tím zabrání zbytečnému šíření všesměrového provozu, který může spotřebovávat i dosti významnou část dostupné přenosové kapacity. Jak ale z této situace ven? Jak tedy i po přemístění určitého uživatele dosáhnout toho, aby nadále "patřil" do téže sítě? Navíc tak, aby veškeré změny byly pokud možno jen softwarvé, a nevyžadovaly žádné fyzické zásahy do vedení kabeláž!

Virtuální sítě LAN

Řešení nabízí schopnost, kterou v poslední době začínají být vybavovány rozbočovače některých předních výrobců: schopnost vytvářet tzv. virtuální sítě LAN (VLAN, od: Virtual LAN). O co vlastně jde?

V prvním přiblížení je možné říci, že jde o schopnost rozdělovat jednotlivé vstupy jednoho a téhož opakovače do různých segmentů, a to na základě softwarové konfigurace. Dosud totiž každý kompaktní rozbočovač (fungující jako opakovač) či každý modul-opakovač modulárního rozbočovače "promítal" všechny své porty do jediného segmentu (viz obrázek 17 a/). Nyní je ale schopen je "promítat" do různých segmentů - viz obr. 17 b/., tedy vlastně chovat se jako celá skupina samostatných opakovačů, s možností změny konfigurace čistě softwarovými prostředky, bez nutnosti jakéhokoli přepojování kabelů.

Obr. 17: Představa fungování opakovače
a/ běžného
b/ v rámci rozbočovačů se schopností tvorby VLAN

Rozbočovače, vybavené schopností vytvářet virtuální sítě LAN, navíc často dokáží propojit takto vytvářené segmenty na úrovni síťové vrstvy (tj. pomocí směrovačů), čímž z nich vlastně vytváří samostatné sítě. Tím současně dokáží i udržet všesměrové vysílání jen v rámci tak velkých skupin, jak se třeba (a které jsou definovány samostatnými sítěmi). Podstatné přitom ale je, že příslušné rozbočovače dokáží "mapovat" jednotlivé porty do konkrétních segmentů a sítí segmentů dynamicky, na základě své softwarové konfigurace.

Rozbočovače s právě popsanými schopnostmi existují ve dvou základních provedeních. Jedno se označuje přívlastkem "port switching" a znamená, že k dispozici je méně segmentů, než kolik je portů (tj. některé porty nutně musí být "mapovány" do téhož segmentu). Alternativní provedení, označované přívlastkem "segment switching", již má k dispozici tolik segmentů, kolik je portů.

Samotná schopnost dynamicky mapovat jednotlivé porty do různých segmentů ve své podstatě pouze nahrazuje potřebu přepojovacích polí v rozvodných skříních (a umožňuje například provádět změny i na dálku, bez fyzického přístupu k propojovací skříni). Skutečný efekt přichází ovšem až v okamžiku, kdy jsou jednotlivé segmenty navzájem propojeny na úrovni směrovačů - ať již v rámci samotného rozbočovače, nebo mimo něj. Teprve pak totiž vznikají jednotlivé samostatné sítě, které v sobě izolují všesměrové vysílání.

Vše je ovšem zaměřeno ještě k něčemu dokonalejšímu: k tomu, aby si samostatné sítě skutečně zasloužily přívlastek virtuální, a dokázaly "překlenout" více jednotlivých rozbočovačů podle obrázku 18 - tedy aby rozdělení síťových rozvodů v rámci určitého objektu do jednotlivých segmentů a sítí přestalo být závislé na konkrétní topologii a konkrétním umístění jednotlivých koncových uzlů, a mohlo se stát čistě organizační záležitostí, která například kopíruje organizační uspořádání či členění provozovatelské organizace.