"Přepojovat či nepřepojovat - to je otázka"

Interview s Vintonem G. Cerfem, básníkem, architektem počítačových sítí a legendárním "otcem Internetu"

Tento článek vyšel v počítačových novinách Computerworld č. 29/94, v rámci tzv. tématu týdne, jako součást série článků věnovaných konferencím INET/JENC.

Během konference INET'94/JENC5 se Praha stala dostaveníčkem mnoha "velkých jmen" ze světa počítačových sítí. Mezi nimi byl i pan Vinton G. Cerf, prezident prestižní společnosti Internet Society a starší viceprezident amerického koncernu MCI Telecommunications Corporation. Pro ty, kteří znají Internet, jeho organizační strukturu, historii a technologii, legendární "otec Internetu".

Když jsem jej požádal o interview uprostřed večírku na uvítanou, vyhověl mi okamžitě - i když to znamenalo doslova utéci celému zástupu přátel a kolegů, a věnovat celý zbytek večera (jak se později ukázalo) novináři, kterého nikdy předtím neviděl. Obdivoval jsem ho za to, a začal jsem ho obdivovat ještě více, když jsem se zaposlouchal do vyprávění o jeho životě, názorech a postojích, o jeho práci, a zvláště pak o Internetu. S postupem času jsem přišel na to, že existuje ještě jeden velmi pádný důvod, proč je tak často označován za "otce Internetu": stejně tak jako Internet, je i on sám ohromnou studnicí zkušeností, myšlenek a hodnotných informací. Interview se záhy změnilo v neformální rozhovor, který mi začal spíše připomínat relaci - například uživatelskou relaci se serverem služby Gopher - neboť mi bylo opakovaně předkládáno jisté penzum informací, a s nimi pak nabídka dalších možných pokračování rozhovoru. O většině otázek, které jsem měl připraveny, se sám zmínil ještě dříve, než jsem je dokázal vyslovit, a zařadil je do onoho pomyslného menu, které mi vždy předložil - takže mi stačilo jen zvolit požadovanou položku v tomto menu. Zcela určitě to bylo mé první interview, řízené prostřednictvím menu.

Naštěstí jsem si vedl záznam o průběhu celé relace, takže zde je její obsah:

No, musím se přiznat, že k celému systému chovám velmi otcovský vztah, a tak si myslím, že na tom asi bude něco pravdy. Musím ale zdůraznit, že na vývoji tohoto systému se podílelo mnoho a mnoho lidí. Ve skutečnosti jsem měl společníka, Roberta Kahna, který je také zde v Praze, na konferenci. Spolu jsme pak dělali všechny úvodní práce, před více než dvaceti lety. Popsali jsem základní návrh systému, a v září 1973 jsme jej přednesli skupině, zvané International Network Working Group, která se později stala pracovní skupinou G.1 společnosti IFIP (International Federation for Information Processing). Potom, v květnu 1974, jsem náš návrh publikovali v časopise IEEE Transactions on Communications (Cerf. V., a Kahn, R.,: A Protocol for Packet Network Interconnection). V té době jsem působil na Stanford University, kde jsem měl malou laboratoř, a naším úkolem bylo prakticky uskutečnit to, co jsme navrhli. Co bylo na celé věci skutečně báječné, bylo to že projekt začínal za účasti lidí, jejichž jména jsou dnes dobře známá. Stanford University je blízko výzkumného střediska PARC (Palo Alto Research Center) firmy Xerox, vlastně jen několik minut cesty, a když jsme začínali náš výzkum se skupinou postgraduálních studentů, zvali jsme na naše semináře také lidi zvenku, aby s námi diskutovali o problematice. Účastnil se jich například Bob Metcalfe, který společně s Davidem Boggsem vynalezl Ethernet. Dalším účastníkem našich seminářů byl Gérard LeLann, který nyní působí na univerzitě ve francouzském Rennes, ale tehdy pracoval v instituci, která se jmenovala IRIA (od: Institute de la Recherche en Informatique et Automatique), a nyní se jmenuje INRIA (od: Institute National). Ten také spolupracoval s člověkem jménem Louis Pouzin, který byl dlouhá léta neúnavným propagátorem datagramového režimu přepojování paketů. Takže hned od začátku byly naše aktivity vlastně mezinárodní, a co je také velmi důležité, nic z toho by se nikdy nepodařilo, nebýt nebývalého úspěchu projektu ARPANET - nejspíše asi víte, že tento projekt byl zahájen v roce 1969, a člověk, o kterém jsem se již zmiňoval, Robert Hahn, byl jedním z hlavních architektů tohoto projektu.

V říjnu 1972 jsme uskutečnili úplně první veřejnou ukázku sítě s přepojováním paketů. Bylo to ve Washingtonu D.C., ve sklepě hotelu Hilton. Sezvali jsme tam spoustu lidí z telefonních společností, abychom jim předvedli, co je vlastně přepojování paketů zač. Většina z nich to považovala za bláznovství a domnívala se, že přepojování paketů prostě nemůže být dostatečně rychlé na to, aby mohlo sloužit potřebám interaktivních služeb. Když pak odcházeli, byli velmi překvapeni zjištěním, že přepojování paketů může fungovat. A bylo to právě v té době, v roce 1972, kdy jsme spolu s dalšími založili skupinu International Network Working Group. Lidé, kteří se do její práce zapojili, jsou dnes ve sféře telekomunikací známými osobnostmi. Například Remy DesPres, který pracoval pro jednu francouzskou telefonní společnost a vyvinul něco, čemu se říkalo RCP, a co bylo experimentální sítí na bázi přepojování paketů (Reseau Communication par Paquet). Také muž jménem Hubert Zimmermann, který spolupracoval s Louis Pouzinem a později se stal hlavním architektem ISO protokolů, byl v této skupině. Pak tam byl také Larry Roberts z organizace ARPA, který prosadil projekt ARPANET, a dále Barry Wesler a také Steve Crocker, který pro síť ARPANET navrhl původní protokol NCP (Network Control Protocol), později nahrazený protokoly TCP/IP. Nejprve jsme se domnívali, že právě on by mohl předsedat této skupině, ale odcházel právě k organizaci ARPA a neměl čas, takže to zbylo na mne.

Doba od konce šedesátých let zhruba do konce sedmdesátých let tak byla neuvěřitelně intenzivním obdobím práce na vývoji sítí s přepojováním paketů. Pokud jde o samotný Internet, ARPA tehdy měla projekty, které se zabývaly přepojováním paketů v rámci rádiových přenosů, družicových spojů i širokopásmových rozlehlých sítích, no a samozřejmě Xerox vyvinul Ethernet. V letech 1973 až 1978 jsme prošli čtyřmi iteracemi našeho návrhu, který byl od začátku návrhem značně mezinárodním. V prosinci 1974 jsme dokončili podrobnější specifikace protokolů TCP/IP, a začali jsme testovat úplně první implementaci protokolu TCP. Spolupracovali s námi lidé od firmy BBN (Bolt, Beranek and Newman), ze Stanford University, a měli jsme také spolupracovníky na Londýnské University College (kteří na nás byli napojeni pomocí družicového spoje). Později se přidal i muž jménem Paul Spilling, který působil v Norském výzkumném středisku v rezortu obrany, a také spolupracoval na vývoji. Takže naše práce byla od začátku mezinárodní, byla to práce v prostředí rozlehlých sítích, a teprve poté, co se objevily různé lokální sítě, se naše práce přenesla i na všechny ty Ethernety a Token Ringy. Dnes již mnoho lidí vůbec netuší, že náš projekt začínal v prostředí mezinárodních rozlehlých sítí, a teprve později byl přenesen i na sítě lokální - mnoho lidí si dnes myslí, že to bylo právě naopak.

Ale abych se vrátil k vaší otázce: ano, mám k Internetu velmi otcovský vztah, ale oceňuji i práci tisíců lidí, kteří za posledních dvacet let ohromně přispěly k růstu celého systému.

Již jste se zmínil o Hubertu Zimmermannovi, který byl hlavním architektem OSI protokolů. Byl zde nějaký výraznější vzájemný vliv mezi referenčním modelem ISO/OSI a soustavou protokolů TCP/IP? Domnívám se totiž, že vychází z rozdílných předpokladů, a jejich filosofie je v mnohých aspektech doslova protichůdná.

Ano, byl to velký boj. V roce 1977 (nebo možná již v roce 1976, teď si nejsem jistý), jsme se sešli ve čtyřech, a snažili se navrhnout kompromisní protokol. Práce na OSI modelu ve skutečnosti nezačaly dříve než v roce 1978, ale francouzský výzkum na poli přepojování paketů s datagramovou službou se už jistým způsobem přiblížil k architektuře virtuálních okruhů, kterou posadily na čistě datagramovou síť. Myslím že tomu říkali CIGALE (což byla datagramová podmnožina sítě CYCLADES). My čtyři, Hubert Zimmermann, Alex Mckenzie, Roger Scantlebury a já, jsme skutečně dali dohromady společný článek, ale než skutečně vyšel (což muselo být někdy v roce 1977), práce na již vyspecifikovaných a třemi verzemi prošlých protokolech TCP/IP již pokročily natolik, že nebylo dost dobře možné vše odepsat, vrátit se zpět a provést výrazné změny. Takže Hubert se v roce 1978 sebral, a napsal první specifikace, které se staly základním dokumentem o architektuře OSI.

A jak k tomu vlastně došlo: vzpomínám si, že jednoho dne, někdy v roce 1977, jsme s Hubertem Zimmermannem a několika dalšími lidmi šli po ulici ve švýcarské Ženevě. Zřejmě jsme se právě bavili o X.25, když mi Hubert náhle řekl: "Před CCITT nemůžu předstoupit s datagramy, nepřijali by je. Budu muset začít s virtuálními okruhy". Takže když se objevily první specifikace OSI protokolů, předpokládaly pouze virtuální okruhy, X.25, a žádné datagramy. Ty se začaly objevovat až později, a dalo pořádnou práci je prosadit. Například muž jménem David Piscitello a další člověk jménem Lyman Chapin se opravdu nadřeli, než představili protokoly TCP/IP organizaci CCITT. A dalo ještě mnoho a mnoho další práce, než se do síťové vrstvy OSI podařilo prosadit datagramový režim a to, čemu se dnes říká CLNP (ConnectionLess Network Protocol). Než se tak ale stalo, datagramová služba byla poněkud pozměněna, takže nebyla se svým původním vzorem kompatibilní. To je další nepříliš šťastný výsledek.

V průběhu let 1975 až 1982 docházelo k ostrým debatám o tom, jak mají být takovéto sítě budovány. Většina spojových organizací byla v té době zaměřena výhradně na okruhy a přepojování okruhů, a problematice lokálních sítí nevěnovali vůbec žádnou pozornost. A tak na ně neplatily ani argumenty typu: "podívejte, lokální sítě nejsou spolehlivé, systémy s přístupovou metodou CSMA/CD ztrácí data". Samozřejmě, nikoho ze sféry telekomunikací tehdy ani nenapadlo nabízet služby, které jsou úspěšné jen s určitou pravděpodobností. Proto neustále trvali na svém, a lidé od datagramů jim neustále říkali: "podívejte, víme že dokážete udělat virtuální okruhy v určitých druzích sítí, ale ve všech ostatních, kde je konektivita velmi laciná a velmi rychlá, např. 10 megabitů, je datagramový režim jediným smysluplným řešením".

Samozřejmě, dnes je již legitimita datagramových režimů v obecném povědomí. Jistě velmi mnoho sítí je dnes lokálního typu, ale je zajímavé, že některé z vysokorychlostních přenosových technologií, jako například ATM (Asynchronous Transfer Mode), vykazují velmi zajímavou směs vlastností, vycházejících vstříc jak přepojování okruhů, tak i datagramovému způsobu přenosu. Takže je docela dobře možné, že než skončí toto desetiletí, zjistíme že ATM má v Internetu velmi významné místo. Jsem přesvědčen, že tomu tak skutečně bude, ale přesto jsem stále ještě hodně skeptický, pokud jde o ATM, protože má ještě tolik bílých míst: otázka komutovaných virtuálních okruhů v prostředí ATM ještě nebyla vyřešena, a stejně tak jsou předmětem široké diskuse i všechny ty nejrůznější parametry, které je možné nastavovat a měnit tak výkonnostní charakteristiky ATM ústředen. Myslím si, že nikdo pořádně neví, jak mají konkrétní aplikace tyto parametry nastavovat, aby se dočkaly co možná nejlepších služeb od ATM sítí. Stále se také ještě diskutuje o tom, jak má být řešena otázka zahlcení v prostředí ATM sítí: máte-li například dva spoje s přenosovou rychlostí 45 Mbps, spoje DS3 či E3, které se schází v jednom místě a dále pokračující jen jednou další cestou ven, někdo prostě musí prohrávat. Otázka je pouze kdo a kdy, a jak tyto záležitosti řídit. Dnes vám ale ještě nikdo není schopen dát uspokojivou odpověď.

Když už jste se zmínil o technologii ATM: kolik let odhadujete že bude trvat, než tato technologie dostatečně uzraje a dostane se do stádia běžného komerčního využití?

Myslím si, že už brzy se setkáme s využitím ATM v lokálních sítích. Ale mezi přepojováním v lokálních sítích a přepojováním v rozlehlých sítích je velký rozdíl. Víte, pracuji pro MCI, a jedna z věcí které sledujeme jsou právě rozlehlé sítě, mezinárodní rozlehlé sítě. Když se začnete dívat na věci z jejich pohledu, musíte vidět opravdu velké rozvětvení (tzv. fan-out), musíte se dostat do opravdu mnoha a mnoha míst, chcete-li poskytovat skutečně globální služby, přičemž většina výrobců ATM ústředen se zaměřuje právě na oblast malých lokálních sítí, kde může být požadována například ústředna, dimenzovaná pro 16x16 či 32x32 spojení. Díváte-li se ale na věc z pohledu velkých ústředen, velikosti dnešních telefonních centrál, dostáváte se najednou k tisícům jednotlivých přípojných míst. Žádný z výrobců ATM ústředen o něčem podobném zatím neuvažuje, nebo možná uvažuje, ale ještě není připraven přijít na trh s hotovým výrobkem. A to je pro nás problém.

Chtěl bych se ale ještě vrátit k softwaru. Také zde se učíme mnoho a mnoho nového o výkonu počítačů a aplikací, v souvislosti s novými architekturami. V konkrétním případě ATM je například jasné, že když chcete dosáhnout optimálního výkonu, musíte ATM ústředně sami říci, jak si má nastavit různé parametry. To ale znamená, že aplikační programová rozhraní (API) musí předávat aplikacím mnohem více informací o stavu sítě, a kromě toho jim také musí říci, jaké mají možnosti nastavování nejrůznějších parametrů a ovlivňování chodu sítě. Přitom většina těchto rozhraní je poměrně jednoduchých, protože jsou založeny na přístupu stylem: "dejte mi sadu bitů, a já se už postarám o jejich přenos". To je datagram, ale nyní potřebujeme různé druhy datagramů: potřebujeme datagramy, které dojdou velmi rychle, potřebujeme takové, které přichází co možná nejvíce pravidelně, a pak máme také takové, u kterých je prakticky jedno, kdy dorazí, a u kterých nás příliš nebolí, když o nějaké přijdeme. V současné době ale ještě nejsou připravena žádná programová rozhraní či jiné mechanismy, které by vycházely dostatečně vstříc přepojování v ATM sítích.

Někteří lidé také neradi vidí příliš mnoho vrstev a protokolů v konkrétních implementacích, protože to znamená celkovou neefektivitu. Některé z největších problémů se objevily v prostředí Unixu a v dalších operačních systémech, kde dochází k častému kopírování dat, jakmile tato opustí aplikaci a probojovávají si svou cestu jednotlivými vrstvami až k fyzickému zařízení vstupu a výstupu. Jsou-li tato data mnohokrát kopírována, je to vždy na úkor rychlosti a pohotovosti přenosových služeb. Tyto věci zkrátka ještě nejsou dořešeny.

Ano, to je skutečně problém, protože IP vrstva se snaží zakrývat před vyššími vrstvami specifika konkrétních přenosových technologií.

Byla tak přímo navržena! Veškerá logika, která stojí za protokolem IP, zní: "nestarej se o to, co se děje dole, prostě převezmi tuto sadu bitů a snaž se ji doručit po síti druhé straně" - to je vše, co je od síťové vrstvy požadovány, a nic navíc. A je to OK, protože původním záměrem bylo vybudovat vysoce robustní systém pro armádu, pro prostředí kde nemůžete vědět, jak to bude vypadat se skutečnou konektivitou, a netušíte ani jakou přenosovou kapacitu budete mít k dispozici. Snažili jsme se tedy navrhnout tuto vrstvu tak, aby toho o prostředcích přenosu předpokládala co možná nejméně. Ovšem nyní, když přejdete do světa služeb poskytovaných na komerčním základě, kde chcete nabízet širokou škálu kvalitních služeb, a zřejmě si i více účtovat za vyšší kvalitu, pak jednoduše musíte některé odlišnosti zviditelnit. Jako architekt takovouto potřebu chápu, a jsem trochu nervózní, protože z relativní jednoduchosti protokolu IP můžeme na druhé straně také mnohé získat, jelikož jej můžeme provozovat prakticky nad čímkoli. A chcete-li například, aby IP pakety měly střední dobu mezi příchody - například - menší než 10 milisekund, musíte vnutit určitá omezení službě, která vám je přenáší. To ale znamená, že některé sítě jednoduše nebudou schopné takovéto služby poskytovat. A to může podlomit logickou konektivitu.

Dobře, dnes je TCP/IP vyzrálou a dobře zavedenou technologií. Ale pokud by jste se mohl vrátit zpět do dní, kdy jste ji teprve navrhoval, co by jste na ní změnil?

No, na tuto otázku je v podstatě velmi jednoduchá odpověď. Jednou z věcí, kterou bych změnil, je že bych zvolil mnohem větší adresový prostor. Ve své době byla volba 32 bitů plně oprávněná - nezapomínejte, že se psal rok 1977 - neboli bylo to před sedmnácti lety, kdy ještě neexistovaly žádné lokální sítě kromě Ethernetu, a také ten byl tehdy ještě spíše experimentem. Neexistovaly ještě žádné osobní počítače, a jediné sítě, které jsme měli k dispozici, byly sítě na bázi X.25 s velkými a drahými ústřednami. A pak samozřejmě ARPANET, opět ale relativně velké a nákladné řešení, neboli žádná velká záplava sítí. Takže představa, že v našem vojenském výzkumném projektu budeme pracovat s více než několika málo sítěmi, byla pošetilá. Myslel jsem si, že i kdyby se tato technologie ujala, nejspíše bych se vrátil zpět a vytvořil takovou její implementaci, která by byla vhodná pro masovější nasazení, přičemž bych zvolil takový adresový prostor, jaký bych považoval za nejvhodnější. Ovšem nikdo z nás, a nejméně pak já sám, jsme tušili že výsledek experimentu jednoduše poroste dál, a vlastně nikdy neskončí. Ale stalo se tak, a politika naší vlády tomu napomohla. Nicméně jedna věc otevřela průchod dalším. Nejprve to bylo: "dobře, zpřístupněme to tak, aby to mohli využívat všichni z oblasti vědy a výzkumu, protože tomuto odvětví to zcela jistě dokáže velmi prospět". Potom: "už se to hodně rozrůstá, a jednoho dne naše vláda již nebude mít peníze na udržování chodu celé sítě. Možná že bychom měli umožnit vstup i průmyslu, aby zde poskytoval své služby v konkurenčním prostředí. Změňme tedy pravidla tak, aby se na tuto síť mohl napojit i průmysl, a umožněme jim vstoupit do hry". A jak se pravidla změnila, a jak rostl zájem, síť rostla také. Teď se každým rokem rozrůstá na dvojnásobek, a jednoho dne už nebudeme mít žádné volné adresy. Takže bych býval volil mnohem větší adresový prostor.

Už jste téměř odpověděl na můj další dotaz: původně byl Internet vojenským projektem, pak se stal akademickou sítí ...

Přesně tak, byl určen výhradně pro pracovníky výzkumu, financovaného agenturou ARPA. To ale platilo jen do poloviny osmdesátých let, či spíše do začátku osmdesátých let, kdy se i organizace NSF (National Science Foundation) začala zajímat o Internet jako možný prostředek podpory výzkumu, který ona financovala, a pro který vybudovala síť CSNET (od: Computer Science Network). Opět zde byli někteří dnes dobře známí lidé, jako například David Farber či Larry Landweber, jeden ze současných viceprezidentů Internet Society, který byl dlouhou dobu profesorem na univerzitě ve Wisconsinu, a který je také iniciátorem konferencí INET. Larry byl jedním z těch, kteří se v letech 1980 a 1981 angažovali v CSNETu, a tak se i samotná NSF začala o Internet zajímat. Stejně tak se o využití Internetu začalo zajímat i naše ministerstvo energetiky a organizace NASA, přibližně v roce 1984, takže do poloviny osmdesátých let se o technologii Internetu začala zajímat mnohem širší vědeckovýzkumná základna.

Poté, co jsem prošel několika zaměstnáními a v roce 1982 odešel od agentury ARPA k MCI, vybudoval jsem to, čemu se říká MCI Mail, a co je komerčním systémem elektronické pošty, načež jsem v roce 1986 zase odešel od MCI a vrátil se ke společné práci s Robertem Kahnem. Tentokráte to bylo pro výzkumnou organizaci zvanou CNRI (Corporation for National Research Initiatives). Tato nevýdělečná výzkumná organizace měla původně dělat výzkum na úrovni aplikací, měla se zabývat například digitálními knihovnami, znalostními roboty a podobnými věcmi, ale stejně jsme nakonec skončili u samotného síťování. Nakonec jsme se stali i sekretariátem IETF (Internet Engineering Task Force), takže jsme se nemohli ubránit zatažení do záležitostí Internetu.

V roce 1988 jsem se obrátil na federální vládu, konkrétně na její federální výbor pro sítě (Federal Networking Council), resp., jejího předchůdce, Federal Research Internet Coordinating Committee. Zeptal jsem se jich: "bylo by možné připojit komerční systém elektronické pošty MCI Mail na Internet? Na základě toho, že máme velké množství uživatelů, velké množství uživatelů veřejného poštovního systému, a konektivita je potřebná pro všechny - jako v případě telefonního systému, čím více lidí je k němu připojeno, tím užitečnější se celý systém stává". Vláda nakonec poprvé souhlasila s vytvořením vzájemného propojení, byť jen na úrovní výměny zpráv elektronickou poštou, mezi komerčním systémem a vědeckovýzkumným Internetem. To také dokázalo rozetnout celou řadu administrativních zádrhelů. Lidé, kteří se v roce 1990 o toto rozhodnutí nejvíce zasloužili, tedy o rozhodnutí smísit komerční a výzkumný provoz v rámci Internetu, byli v zásadě těmi lidmi, kteří zodpovídali za počítačovou síť organizace NSF.

Jakmile se toto stalo, všichni další provozovatelé elektronické pošty, jako AT&T, Sprint či Compuserve, se také připojili. A v roce 1990 jsem znovu šel za tím, co se mezitím přejmenovalo na Federal Networking Council, a zeptal jsem se jich, zda dovolí připojit na síť také ty, kteří poskytují informační služby na komerčním základě. Byla v tom zajímavá logika, která by se mohla uplatnit i zde, v České Republice. Spočívala v následující úvaze: "vláda USA investovala dosti velké prostředky do rozvoje vědy a výzkumu - nejen počítačů, nejen elektrotechniky, ale také astronomie, fyziky, biologie, oceánografie, meteorologie a dalších vědních oborů, a stejně tak i do humanitních věd, které jsou všechny napojeny na Internet. Když už ale tolik investovala do této komunikační infrastruktury, bylo by rozumné zpřístupnit jejím prostřednictvím všechny informační služby, bez ohledu na to, zda jsou poskytovány na výdělečném či nevýdělečném základě.

A tak změnili svá pravidla o tom, kdo všechno smí používat Internet. Po roce 1990 tak došlo k poměrně významnému nárůstu komerčního provozu páteřní sítí NSFNET. Zhruba ve stejné době také některé regionální sítě, sponzorované organizací NSF, vytvořily vlastní dceřinné firmy komerčního charakteru. Například síť NYSERNET (New York State Education and Research Network) vytvořila výdělečnou odbočku nazvanou Performance Systems International, od které si následně nechala sama poskytovat služby, ale tato firma byla schopna poskytovat své služby i komukoli jinému. Podobné věci se děly i jinde: například něco, co se jmenuje John von Neumann Computer Center Network, neboli JVNCNET v New Jersey, se dostalo do vážných potíží poté, co jejich superpočítač přestal být provozuschopný (jelikož jeho výrobce, odštěpený od firmy Sperry, zkrachoval). Takže přestali vlastně fungovat, protože neměli superpočítač, ale stále měli síť. Otázka zněla co dál, a odpověď zněla jít do komerčního sektoru. Samozřejmě pokračovaly diskuse o tom, co se vlastně smí dělat v rámci páteřní sítě NSFNET, kterou financuje samotná NSF. Závěr byl takový, že je možné ji využívat pro komerční provoz, pokud je na to uděleno potřebné povolení. Ovšem celá řada komerčních poskytovatelů služeb, která časem vznikla, jako PSI a CERFNET (pocházející od General Atomics) či JVNCNET (který se mezitím přejmenoval na GES), si mezitím postavila něco, čemu říkají "commercial Internet exchange". Je to vlastně malá lokální síť, ke které se všichni komerční poskytovatelé služeb připojují, a kde si mohou vzájemně vyměňovat pakety bez jakýchkoli omezení. A to poskytlo další silný argument, protože když jste si zakoupili nějakou službu od jejich komerčního poskytovatele, mohli jste argumentovat tím, že váš provoz prochází pouze touto malou sítí a nikoli páteřní sítí NSFNET, a tudíž nepodléhá ani žádným omezením.

Nyní bych vám rád položil takovou osobní otázku: jste zřejmě jediným básníkem na světě, jehož dílo bylo standardizováno. Mám na mysli vaši báseň "Twas the night before start-up", která se stala dokumentem RFC.

Děkuji Vám za tuto otázku, která mi umožňuje vysvětlit něco velmi důležitého o dokumentech RFC: zdaleka ne každý tento dokument je standardem. Takže vlastně žádná z mých básní není standardem, za kterým by stála autorita Internet Society. Ve skutečnosti existuje celá řada podobných příspěvků, které se také staly dokumenty RFC, nejen můj. Váš postřeh je vtipný, ale pro vaše čtenáře je velmi důležité uvědomit si, že když je něco vydáno jako dokument RFC, že to ještě vůbec nemusí být standard.

Souhlasím, není to standardem de jure. Ale většina novějších dokumentů RFC je velmi silnými standardy de facto, a komerční sektor je velmi důsledně dodržuje.

Rád bych to zdůraznil znovu - existují některé dokumenty RFC, které jsou standardy, a jsou jimi skutečně, protože nyní již máme velmi propracovaný formální proces jejich přijímání. Ale dokumentů RFC je téměř 1600, a z nich možná jen 300 je standardy, zatímco ty ostatní jimi nejsou. Obsahují neformální diskuse, někdy hluboce technické či filosoficko-technické diskuse, nikoli standardy. Ale souhlasím s vámi, že ty které standardy jsou, jsou průmyslem důsledně dodržovány. Zčásti také proto, že s nimi nejdeme na veřejnost dříve, než se přesvědčíme že opravdu fungují. Myslím si, že žádný inženýr nedělá dobře, když říká: "Nyní z ničeho vymyslím standard, a pak každého přinutím aby s ním souhlasil, ještě dříve než jej kdokoli poprvé implementuje". Nerad to říkám, ale mnoho standardizačních orgánů začíná pracovat právě takto.

Takže jste napsal více básní?

Ano, dokonce celou řadu. Ta, kterou jste zmiňoval, nese název "Twas the night before", a je zasazena do noci před Štedrým dnem, i když ve skutečnosti popisuje noc před spuštěním Internetu. Pak jsem napsal také báseň o síti ARPANET a o tom, jak byl v červenci roku 1990 její provoz ukončen. Má název "Rekviem pro ARPANET".

Přispěl jsem také do celé sbírky básní. Muselo to být někdy v roce 1989, když Len Kleinrock, stále ještě vedoucí katedry computer science na UCLA (University of Califonia at Los Angeles), sezval všechny lidi, kteří se kdysi podíleli na ARPANETu, aby oslavili dvacetileté narozeniny této sítě. Několik se nás tam rozhodlo napsat básně na motivy Shakespeara. Já jsem napsal také jednu, založenou na slavném monologu z Hamleta, "Být či nebýt". Moje báseň se ovšem jmenovala "Přepojovat či nepřepojovat, to je otázka" ("To switch or not to switch, that is the question").

Takže, cením si vašeho postřehu, ale i celá řada dalších lidí napsala básně, které se staly dokumenty RFC. Byl bych rád, kdyby z nich jednoho dne vznikla malá knížečka, nazvaná "Poezie Internetu".

Pane Cerfe, děkuji vám za rozhovor. A také za Internet.