Z historie sdělovací techniky

Tento článek vyšel v tzv. tématu týdne v CW 6/94, jako první ze série článků věnovaných historii komunikací.

Potřebu komunikovat se svými druhy pociťoval člověk od nepaměti - zcela jistě už i v době, kdy ještě lezl po stromech, a o strastech a slastech života vezdejšího toho moc nevěděl. Výlučným prostředkem komunikace byl tehdy pro člověka jeho vlastní hlas, i když zpočátku asi méně artikulovaný, než na jaký jsme zvyklí dnes. Jako tvor vynalézavý se ale člověk nemohl spokojit s tím, že jej bude slyšet jen na takovou vzdálenost, jakou jeho hlas zvládne překlenout, a že jeho slavné i méně slavné výroky upadnou záhy v zapomnění. Proto se časem naučil své myšlenky zaznamenávat, a posléze i sdělovat na větší vzdálenosti. V té době ovšem už dávno chodil po světě vzpřímeně, a byl také manuálně mnohem zručnější. Ještě však neměl k dispozici barvu ve spreji, kterou by mohl své vzkazy stříkat na zdi a okna čekáren, vagóny v metru, na reklamní poutače či jiná vhodná místa, a tak musel vystačit s tím, co si sám dokázal vyrobit. Ve starém Sumeru, přibližně 4000 let před naším letopočtem, to byly hliněné destičky, do kterých člověk vyrýval své texty. Na tehdejší dobu to jistě bylo velmi praktické, jenom se ona křehká destička nesměla upustit. Ovšem již staří Egypťané přišli s něčím méně křehkým a hlavně lehčím: papyrem, předchůdcem dnešního papíru (který vynalezli v Číně, asi sto let před naším letopočtem).

Přenos jakýchkoli zpráv byl ovšem stále pevně vázán na fyzický přenos jejich nosičů - hliněné destičky, papyrové svitky či jiné nosiče záznamů musel někdo vzít a dopravit až na místo určení. Pravda, u některých krátkých zpráv stačilo, když si je rychlý posel zapamatoval. Pak mohl běžet ještě rychleji, ale zase musel dbát na to, aby svou zprávu stačil příjemci odrecitovat ještě dříve, než padl vysílením. Tak jako slavný Pheidippides, který v roce 490 před naším letopočtem promptně doručil z Maratónu do Atén jednobitovou informaci o chrabrém vítězství Atéňanů nad perskými vojsky.

Nákladní auto s páskami vítězí

Přenos zpráv, informací a dat, uskutečňovaný prostřednictvím fyzického přenosu nejrůznějších nosičů, má své místo a své opodstatnění i v dnešní době, plné počítačů, počítačových sítí, družicových spojů a jiných zázraků techniky. Mění se snad jen forma nosičů, na kterých se zprávy přenáší - vedle tradičních textů, psaných či tištěných na papíře, to jsou stále častěji i "počítačové" nosiče typu magnetických pásek, výměnných disků, disket, magnetických karet apod. O tom, že tato varianta přenosů rozhodně nemíní zajít na úbytě, svědčí i její snaha maximálně se přizpůsobit potřebám a zvyklostem člověka. Například diskety se při svém zmenšování inspirovaly velikostí kapsičky pánských košil a zmenšily se tak, aby se do nich přesně vešly. Magnetické karty standardu PCMCIA, které se zasouvají do dnešních notebooků, svou velikostí zase nápadně připomínají kreditní karty.

Fyzický přenos nosičů informací rozhodně nezaostává ani v takovém ohledu, jakým je celkový objem přenesených dat. Lidé od spojů sice dělají zázraky, ale nákladní auto, plně naložené magnetickými páskami a řítící se po dálnici z jednoho města do druhého, nad nimi bude ještě dlouho vítězit.

To, v čem nákladní auto s magnetickými páskami naopak beznadějně prohrává, je možnost interaktivního přístupu. Přenos dat, uskutečňovaný fyzickým přenosem jejich nosičů, má vždy dávkový charakter - vždy se přenáší najednou celá "dávka" dat, a teprve po jejím "doručení" je možné zpracovat kteroukoli její část. Případný výsledek tohoto zpracování je pak přenesen zpět opět ve formě "dávky", která se zase určitou dobu přenáší atd. Doba odezvy je pak zdola omezena součtem doby přenosu dvou dávek, což u našeho ilustrativního příkladu obnáší cestu nákladního auta s páskami tam i zpět. Pro některé aplikace to plně postačuje, ale jiným to zase ani trochu nevyhovuje.

Záblesk světla

Lidem určitou dobu trvalo, než si uvědomili, že své zprávy mohou přenášet i jiným způsobem, než jen fyzickým přenosem nosičů, na kterých byly zaznamenány.

Zřejmě již ve starověku se v některých specifických situacích lidé dokázali dorozumět pomocí optické signalizace - záblesky světla, vznikající odrazem od povrchu, který se alespoň zčásti choval jako zrcadlo, zapalováním strážních ohňů apod. Takto se pak lidé mohli například včas varovat před příchodem nepřítele.

Zajímavé je, že první sdělovací systémy, umožňující přenos "čisté" informace (neboli bez fyzického přenosu hmotných nosičů informací), byly důsledně řešeny právě na optické bázi. Vedle prvotních záblesků světla a strážních ohňů to pak byly hlavně indiánské kouřové signály, které představovaly poměrně propracovaný systém komunikace. Nejvyšší vývojové stádium těchto prvotních sdělovacích systémů pak představoval optický telegraf bratří Chappéů. Byl založen na jednoduché myšlence - na dobře viditelném místě (nejlépe na vršku nějakého kopce) se postaví konstrukce se soustavou pák a ramen (ne nepodobných semaforům), které se mohou různým způsobem natáčet, a podle předem dohodnutého klíče svou polohou signalizovat jednotlivé části obecnějších zpráv. Omezený dosah, daný přímou viditelností, se pak řešil budováním celého řetězce takovýchto stanic, které si zprávy postupně předávaly. Takovýmto způsobem propojili bratři Chappéové kolem roku 1793 Paříž s městem Lille (na vzdálenost asi 230 km), a umožnili přenos zpráv mezi těmito dvěma lokalitami v čase řádu minut. Jejich vynález byl hojně používán v době Napoleonských válek, a vydržel až do roku 1852, kdy byl nahrazen telegrafem na elektrickém principu. Byli to ovšem právě bratři Chappéové, kterým lidstvo vděčí za zavedení pojmů telegrafie a telegram .

Informace mají hodnotu

To, co člověka motivovalo k vynalézání nejrůznějších systémů na přenos zpráv a informací, nebyla zdaleka jen jeho vlastní ctižádost a snaha prezentovat své myšlenky a názory jiným lidem. Člověk si totiž velmi brzy uvědomil, že informace, doručené včas a na správné místo, mají i svou hodnotu. Někdy měly doslova cenu lidských životů (šlo-li například o varování před příchodem nepřítele), jindy šlo o strategickou výhodu jedné z bojujících stran - k čemu se asi během Napoleonských válek používal telegraf bratří Chappé? Snad nejpodstatnějším momentem ale bylo zjištění, že na včasných a přesných informacích se dá také pořádně vydělat. O jeden pádný důkaz se postaral bankéř Nathan M. Rotschild, který na včasné informaci o výsledku bitvy u Waterloo dokázal vydělat nemalé peníze.

Jakmile se tedy k vlastní ctižádosti člověka a jeho touze po objevování přidala i patřičná hmotná zainteresovanost, vynalézání nových způsobů nestálo nic v cestě. Ba právě naopak - nastal hotový boom.

Svět ovládl telegraf

Za autora telegrafu je všeobecně považován pan Samuel Finlay Breese Morse (1791 - 1872). Pravdou je, že svou telegrafní abecedu vymyslel již v roce 1832, a první pokusy s přenosem zpráv elektrickou cestou prováděl v roce 1837. Zřejmě ale nebyl sám, kdo se snažil o něco podobného. Některé prameny uvádí, že první elektrický telegraf sestrojil již v roce 1809 S. T. Sömering, že v roce 1833 zkonstruovali C. F. Gauss a W. Weber v Götingenu první elektromagnetický telegraf (schopný provozu na vzdálenosti nad 1 km), a že patent na telegraf obdrželi v roce 1837 W. Cooke a Ch. Wheatstone. Samuel Morse byl ale skutečně prvním, kdo svůj telegraf dovedl do stadia praktického použití: v roce 1844 vybudoval první telegrafní spojení mezi městy Baltimore a Washington (na vzdálenost cca 64 km), a v roce 1945 po této trase odvysílal první zprávu.

První telegram přenesl elektrickou cestou v roce 1845 z Washingtonu D.C. 
do města Baltimore pan Samuel Finlay Breese Morse (1791 - 1872). 
Text telegramu zněl: "What hath God wrought!"

Telegraf si pak již začal dobývat svět sám, a navíc dosti rychlým tempem. Například již tři roky po vybudování prvního telegrafního spojení v USA byla v roce 1847 vybudována první telegrafní trasa i na našem území, a to z Vídně přes Brno až do Prahy. V roce 1950 byly položeny první podmořské telegrafní kabely přes průliv La Manche, a v roce 1858 pak i první transatlantické telegrafní kabely (takže první telegram mezi Evropou a Amerikou mohl být přenesen 12. srpna roku 1858). V květnu roku 1865 pak byla v Paříži založena Mezinárodní telegrafní unie, později přeměněná na Mezinárodní telekomunikační unii (ITU).

Po technické stránce byl elektrický telegraf Morseova typu velmi jednoduchým zařízením digitálního charakteru. Sám Morse použil pro vybudování přenosové trasy mezi Washingtonem a městem Baltimore jednožilový měděný kabel, zavěšený na sloupech, zatímco jako druhý (zpětný) vodič mu sloužila zem. Dosahoval přitom úctyhodné přenosové rychlosti 2 bitů za sekundu. Velmi zajímavá je i jeho telegrafní abeceda (dnes stále dobře známá "Morseovka") - již při jejím návrhu se Morse snažil dosáhnout větší efektivnosti přenosů, a pro jednotlivé znaky zpráv zvolil digitální kód proměnné délky: na základě statistického rozboru četnosti jednotlivých znaků ve zprávách přiřadil těm, které se vyskytují nejčastěji, ty nejkratší kódy. Tím vlastně Morse položil základ všem novodobým technikám komprese dat.

Telegrafní kabely, které se v té době používaly, byly pouhými pasivními přenosovými prvky, bez jakéhokoli zesilování či jiné úpravy přenášeného signály. Vzhledem k tomu, že byly používány s malou přenosovou rychlostí (jednotek bitů za sekundu), však mohly být dlouhé i stovky až tisíce kilometrů. V porovnání s cenou lidské práce však byly velmi drahé, a tak se na delších trasách zařazovaly mezi jednotlivé kabelové segmenty "lidské zesilovače" - což nebylo nic jiného, než člověk, který přijímal zprávy z jednoho segmentu a znovu je vysílal do druhého segmentu. Například na telegrafní trase mezi Londýnem a Bombají bylo takovýchto "lidských zesilovačů" celkem šest.

Za svůj úspěch vděčí telegraf také velkému rozmachu železnic, kterým telegraf přišel velmi vhod, a které navíc měly téměř optimální podmínky pro budování telegrafních tras - ke kolejím totiž obvykle patří i přiléhající pás půdy, na kterém je možné vztyčit sloupy, a na ně pak zavěsit telegrafní vedení.

Rychlost, s jakou telegraf ovládl svět, byla vskutku impozantní. Příliš dlouho se ale tento vynález na výsluní nehřál. Objevil se totiž jiný vynález, telefon, který odsunul telegraf až na druhou kolej. Telegraf jako takový však zdaleka neodumřel. Používal se i nadále, a samozřejmě se i dále vyvíjel. Například v roce 1874 přichází francouz J.M.E. Baudot s rychlotelegrafem a novým způsobem kódování (s novou telegrafní abecedou, která se stala základem dodnes používaného kódu MTA 2, neboli tzv. Mezinárodní telegrafní abecedy č. 2). Další vývoj pak postupně přeměnil telegrafní sítě do současné podoby tzv. telexových sítí.

Svět ovládl telefon

Ačkoli to v dnešní době zní jako paradox, hlavní nevýhodou telegrafu byl jeho digitální charakter, a z něho vyplývající nutnost kódování zpráv pro potřeby přenosu. Pro toho, kdo příslušné kódování ovládal, to nebylo nic těžkého, ale pro ostatní ano. Proto se nelze příliš divit, že digitální Morseův telegraf byl záhy zastíněn analogovým telefonem, který dokázal přenášet přímo lidský hlas - srozumitelný každému.

Za vynálezce telefonu je dnes všeobecně považován Alexander Graham Bell (1847-1922). Tento pán, původem ze Skotska, měl k problematice lidského hlasu velmi blízko. Po své emigraci do USA totiž zabýval fyziologií lidských hlasových orgánů, a tuto problematiku dokonce i přednášel. Bezprostřední motivací pro jeho pokusy s přenosem hlasu údajně bylo postižení jeho dcery, která trpěla silnou nedoslýchavostí. Při svých pokusech však Bell nezačínal "z čisté vody". Mohl totiž navázat na dřívější výsledky německého učitele J.P.Reise, který se konstrukcí elektrického telefonu zabýval již kolem roku 1860, a na předchozí práci svého otce.

Patent na svůj telefon si Alexander Graham Bell podal 14. února roku 1876. Přesně tentýž den tak učinil i pan Elisha Gray, kterého tak potkal úděl hodný samého Járy Cimrmana - se svým epochálním vynálezem přišel zkrátka pozdě. Patent byl nakonec přiznán právě panu Bellovi (konkrétně 7. března 1976).

Podobně jako telegraf, dočkal se i telefon velmi rychlého rozšíření. Napomohla tomu zřejmě i světová výstava, konaná právě v roce 1876 ve Philadelphii, na které Alexander Graham Bell způsobil se svým telefonem doslova senzaci. Další události pak měly rychlý spád:

• v roce 1877 zakládá A.G. Bell společnost Bell Telephone Co.,
• 28.1.1878 byla uvedena do provozu první místní telefonní ústředna (pro 20 účastníků) ve městě New Haven,
• v roce 1880 se objevuje první veřejný telefonní přístroj
• v roce 1885 byla založena společnost American Telephone and Telegraph Company (AT&T), která se postarala o skutečně masovou plošnou telefonizaci celých Spojených států.

Nezahálelo se ovšem ani na starém kontinentě. Například již šest let po Bellově úspěchu na světové výstavě ve Philadelphii se své první telefonní ústředny dočkala i Praha (konkrétně 11.8.1882, v domě "U Richtrů"). V roce 1889 pak byl zahájen telefonní provoz mezi Prahou a Vídní. Na první transatlantický telefonní hovor si ale zájemci museli ještě chvilku počkat, až do roku 1915, zatímco první telefonní rozhovor, přenášený přes družici, se mohl uskutečnit v roce 1962 (přes družici Telstar).

Technika, zajišťující přenos telefonních hovorů, mezitím také procházela vývojem. První telefonní ústředny vyžadovaly, aby jednotlivé hovory ručně propojoval operátor (či operátorka). Poměrně záhy se však objevují i první automatické ústředny, které dokáží jednotlivé hovory propojovat bez přímé účasti lidských operátorů. Za svůj vznik vděčí lidské podezíravosti: americký podnikatel Almer B. Strowger totiž pojal podezření, že operátor v jím používané telefonní ústředně odposlouchává jeho hovory, a nově sjednávané obchody prozrazuje jeho konkurentům. A tak pan Strowger sedl, a vymyslel takové technické řešení ústředny, které k přepojování hovorů lidského operátora vůbec nepotřebovalo. Svůj vynález si Strowger nechal patentovat v roce 1889, a první ústřednu s tzv. krokovými voliči uvedl do provozu v roce 1892 v americkém měste La Plante. Jeho mechanický princip přepojování jednotlivých hovorů na ústřednách (neboli tzv. komutace) pak vládl světu bezmála půl století, než jej pokrok polovodičových technologií umožnil nahradit spolehlivějšími, rychlejšími a efektivnějšími způsoby bezkontaktního přepojování.

U nás jsme se první automatické ústředny dočkali v roce 1952 (v Jindřišské ulici v Praze), ale již o rok později byla dokončena plošná telefonizace obcí v Československu. V roce 1956 následovalo první automatické mezinárodní spojení (z Paříže do Bruselu), zatímco u nás se první meziměstské automatické telefonní spojení (mezi Prahou a Brnem) objevuje až v roce 1965.

Až do počátku osmdesátých let, kdy se v USA začínají objevovat první radiotelefonní (buňkové) sítě, však telefonní přístroje zůstávají vázány na dosah kabelových rozvodů, neboli tzv. účastnických přípojek. Skutečně mobilní telefonní přístroje si totiž musely nejprve počkat na potřebný rozvoj bezdrátových přenosových technologií.

Svět ovládlo rádio

Teoretický základ pro bezdrátové přenosy položil již v roce 1870 americký fyzik James Clerk Maxwell (1839-1879), když zformuloval svou teorii šíření elektromagnetických vln. O praktické potvrzení této teorie se v roce 1888 postaral německý fyzik Heinrich Rudolf Hertz (1857-1894), který při svých pokusech dokázal elektromagnetické vlnění generovat a studovat jeho vlastnosti.

S praktickým využitím elektromagnetických vln, záhy označovaných také jako rádiové, přišel jako jeden z prvních ruský fyzik Alexandr Stěpanovič Popov (1859-1906), který 7. července roku 1895 předvedl světu první přijímač elektromagnetických vln. Souběžně s ním pracoval na využití elektromagnetických (neboli rádiových) vln pro bezdrátovou telegrafii i italský fyzik Guglielmo Marchese Marconi (1874-1937), který uskutečnil své první pokusy s rádiovým přenosem zhruba ve stejné době, jako A.S. Popov (poprvé již v roce 1894). Již v roce 1896 si Marconi v Londýně podává patent na bezdrátový telegraf, zatímco Popov přihlašuje patent na svůj radiopřijímač až v roce 1899. Ovšem již v roce 1901 podniká Marconi první úspěšné pokusy s přenosem rádiových vln přes Atlantik - v kanadském Newfoundlandu přijímá první zprávu ze starého kontinentu: tři tečky, neboli písmeno S. V roce 1909 pak za rozvoj bezdrátové telegrafie dostává Nobelovu cenu za fyziku (spolu s G.E.Braunem).

Za své rychlé rozšíření pak bezdrátové přenosy a radiotechnologie obecně vděčily dalším objevům (zejména pak objevu elektronky v roce 1904, viz dále), díky kterým bylo možné konstruovat výkonné rádiové vysílače, a samozřejmě také dostatečně citlivé rádiové přijímače. První pravidelné rádiové vysílání bylo zahájeno v USA (v Pittsburghu ve státě Pennsylvania) v roce 1919, u nás pak o pouhé tři roky později (z vysílače ve Kbelích, na vlně 1150 metrů).

Svět ovládla televize

Rádio i telefon, jakožto zařízení pro přenos lidského hlasu a zvuku obecně, musí přenášený zvuk nejprve nasnímat, převést jej do podoby, vhodné pro přenos, skutečně jej přenést, a na druhé straně zase z přeneseného tvaru co možná nejvěrněji zrekonstruovat původní zvuk.

Snímání zvuku ovšem není zase tak velkým technickým problémem (však také první fungující mikrofon sestrojil již v roce 1860 německý učitel J.P. Reis), a obdobně je to i s jeho zpětným generováním (pomocí reproduktoru). Televize to ovšem má mnohem mnohem složitější, protože vhodně nasnímat obraz, a pak jej zase věrně "poskládat" zpět, je už podstatně těžší - nebo to tak aspoň na první pohled vypadá.

Prvním, kdo se zabýval pokusy o nasnímání obrazu (pro potřeby jeho přenosu na dálku), byl německý inženýr Paul Nipkow (1860-1940). Ten používal otáčející se kotouč, na jehož povrchu byly otvory, rozložené ve spirále. Ty pak umožňovaly rozložit obraz do jednotlivých světelných bodů, a v přijímači z nich zase zpětně poskládat původní obraz. Do dnešní televize to mělo ještě hodně daleko, ale Nipkowovy pokusy jsou všeobecně považovány za počátek televizní techniky. Zajímavé bylo na Nipkowových pokusech také to, že je prováděl již v 80. letech 19. století. Svůj snímací kotouč, dnes označovaný jako Nipkowův kotouč, přitom vynalezl již v roce 1884 - tedy vlastně ve stejné době, kdy Marconi a Popov experimentovali s rádiovým přenosem.

Nástup skutečně použitelné televizní techniky ovšem přišel až koncem dvacátých let našeho století, a souvisí samozřejmě s rozvojem technologické základny. V roce 1925 představuje světu první televizní přijímač skotský vynálezce John Logie Baird (1888-1946), zatímco v USA uskutečňuje první zkoušky přenosu televizního signálu v Bell Telephone Laboratories C. F. Jenkins. O dva roky později začíná organizovat televizní přenosy na starém kontinentě i britská BBS (která své pravidelné televizní vysílání zahajuje v roce 1936). Televizní přijímače na takovém principu, jaký známe dnes, však spatřily světlo světa ještě poněkud později, protože první televizor s vakuovou obrazovkou zkonstruoval německý fyzik Manfred von Ardenne (nar. 1907) až v roce 1932. Již v roce 1936 se však uskutečnily televizní přenosy z letní olympiády, a to z Berlína do Lipska, po koaxiálním kabelu.

Ve světě se televizní vysílání zavádělo nejčastěji právě na přelomu třicátých a čtyřicátých let. U nás jsme ale poněkud zaspali - před druhou světovou válkou se na televizi nedostalo, těsně po válce byly jiné starosti, a po roce 1948 se zase nevědělo, zda pro tehdejší politický vývoj má televize vůbec nějaký význam. Nicméně v červenci 1952 vznikl Státní výbor pro československou radiotechniku, který po schválení vládou vyhlásil první květen 1953 jako závazný termín zahájení vysílání. Tento vpravdě šibeniční termín se však podařilo splnit, a tak 1.5.1953 ve 20 hodin televizní vysílání skutečně začalo (z Měšťanské besedy). Zpočátku to bylo pokusné vysílání v délce jedné hodiny a ne zcela pravidelné (to začalo až od 25.2.1954). Mezitím se začalo pracovat i na budování sítě televizních vysílačů, takže v roce 1962 již televizní signál pokrýval 90% území tehdejšího Československa. Šlo samozřejmě o vysílání jediného programu, ke kterému se ale od 10.5.1970 přidává i pravidelné vysílání druhého programu. Na něm se pak také od roku 1973 začíná vysílat pravidelně v barvě.

Svět ovládly technologie

Mnohé z chytrých vynálezů, o kterých jsme si povídali, by vůbec nespatřily světlo světa, nebo by se vůbec nedočkaly významnějšího praktického využití, kdyby nebyly podpořeny také pokroky na poli technologickém. Vždyť kde by byl dnešní telefon, rozhlasový přijímač, televizor či dokonce počítač, kdyby nebylo integrovaných obvodů a dalších zázraků moderní elektroniky?

Integrované obvody však také nespadly z nebe, ale jsou výsledkem dlouhodobého vývoje technologií. Podívejme se proto opět do historie na hlavní milníky ve vývoji technologií.

Za začátek moderní elektroniky lze považovat rok 1904, kdy angličan J.A.Fleming (1849-1945) sestrojil první elektronku - se dvěma elektrodami, tedy tzv. diodu. Nejjednodušší zesilovací prvek, tj. triodu (neboli elektronku se třemi elektrodami) poprvé sestrojil v roce 1906 američan Lee de Forest (1873-1961). Tento jeho objev byl rozhodujícím momentem pro úspěch rádia (a televize), protože umožnil konstrukci relativně laciných, dostatečně citlivých a výkonných přijímačů. Kromě toho byly elektronky úspěšně použity i při konstrukci prvních skutečně elektronických počítačů.

Koncem roku 1947 pak dochází k dalšímu zásadnímu zvratu: v Bell Laboratories v USA objevila skupina vědců pod vedením W. Shockleye polovodičový tranzistor, a vypracovala také základní teorii polovodičů. Tím otevřela bránu do báječného světa polovodičových technologií, jehož netušené možnosti lidstvo postupně odkrývá dodnes. V roce 1958 se J.S. Kilbymu (nar. 1928) od firmy Texas Instruments podařilo umístit více aktivních prvků (tranzistorů) na jeden polovodičový čip, a tím vytvořit první integrovaný obvod. Následoval bouřlivý rozvoj výroby integrovaných obvodů, které představovaly stále dokonalejší jednoúčelová zapojení (například řídící obvody elektronických kalkulátorů). Na myšlenku sestrojit univerzální integrovaný obvod, jehož konkrétní funkce by se teprve dodatečně přizpůsobovala konkrétním požadavkům (prostřednictvím programu), přišel v roce 1971 pan M.E. Hoff od firmy Intel - jím navrhnutý obvod byl prvním mikroprocesorem.