CESNET slavnostně zahajuje

Tento článek vyšel v počítačových novinách Computerworld č. 24/93. Při jeho čtení mějte prosím na paměti, že byl psán v polovině roku 1993, kdy CESNET skutečně začínal. Od té doby se mnohé změnilo, a tak tento dokument chápejte spíše jako historické svědectví o příchodu Internetu do zemí českých, moravskoslezkých, i slovenských ....

Obsah článku:

Přílohy:

V úterý, 15. června 1993, bude Praha svědkem významné události - slavnostního zahájení provozu počítačové sítě CESNET. Místo konání: posluchárna č. 256 Elektrotechnické fakulty ČVUT, Technická 2, Praha 6 - Dejvice. Začátek: v 9:30.

Svou účast na tomto slavnostním aktu již přislíbili mj. zástupci vedení ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, pan Robert Blokzijl z Nizozemí, předseda organizace RIPE (Réseaux IP Europeéns, která koordinuje provoz a rozvoj sítě Internet v Evropě), zástupci akademických počítačových sítí a sdružení z Rakouska (dr. Peter Rastl, předseda rady sítě ACONET) a Slovenska (doc. ing. Pavol Horvath, CSc., předseda rady SANET-u) a další význační hosté.

A kdo že je vlastně oslavencem? Co k nám přilákalo představitele světových síťových organizací? Odpověď je jednoduchá: CESNET, neboli: Czech Educational and Scientific NETwork. V prvním přiblížení: celostátní páteřní počítačová síť, která vytváří nezbytnou komunikační infrastrukturu pro vzájemné propojení významných akademických a vědeckovýzkumných středisek v ČR, a pro jejich přístup do nejrůznějších počítačových sítí po celém světě - zejména pak pro přístup do sítě Internet.

Pro podrobnější vysvětlení toho, co CESNET je, k čemu slouží a jak je řešen, je vhodné se nejprve podívat trochu do historie.

Jak se psaly dějiny

Počátky CESNETu je třeba hledat již v listopadových dnech památného roku 1989. Teprve tehdy, se zásadní změnou našeho politického systému, se nám totiž začaly otevírat dveře do různých počítačových sítí. V té době jich ve světě existovala již celá řada, ale o nás jaksi nejevily příliš velký zájem - pokud nešlo přímo o aktivní nezájem.

Když se pak ledy pohnuly a zájem byl, vyvstal náhle čistě technický problém: kde vzít komunikační infrastrukturu, kterou tyto sítě pro své rozšíření nezbytně potřebují? Po čtyřiceti letech plánovitého budování to ani ve sféře telekomunikací moc růžově nevypadalo. Proto je asi vcelku přirozené, že nejrychleji se k nám dostávaly takové sítě, které měly nejmenší nároky na komunikační infrastrukturu, zatímco u těch náročnějších to trvalo o to déle. Udělejme si malou rekapitulaci:

v březnu 1990 se Československo zapojuje do sítě FIDO. Tato amatérská síť (v dobrém slova smyslu) totiž používá pouze běžné komutované telefonní okruhy, a nic "lepšího" ani nepožaduje.
v květnu 1990, tedy v těsném sledu za sítí FIDO, se do ČSFR dostává síť EUNet, propojující především Unixovské počítače. Také ona totiž dokáže vystačit jen s běžnými komutovanými okruhy.
v říjnu 1990 začíná na ČVUT v Praze pracovat první uzel sítě EARN (European Academic and Research Network). Tato síť již vyžaduje pevné okruhy, ale jelikož poskytuje pouze služby dávkové povahy (elektronickou poštu, přenos souborů), a nikoli služby interaktivního charakteru, vystačí ještě s relativně malou přenosovou kapacitu - samozřejmě závislou na objemu provozu. První uzel sítě EARN v ČSFR začínal s pevným okruhem o přenosové rychlosti 9600 bitů za sekundu, vedoucím z Prahy do rakouského Lince, a pronajatým od správy spojů.
v listopadu 1991 probíhají první pokusy s přístupem do Internetu. V té době byl pevný okruh z Prahy do Lince osazen kvalitními modemy firmy Motorola, které umožnily zvýšit jeho nominální přenosovou rychlost na 19200 b/s. Současně s tím ale byly tyto modemy vybaveny multiplexory, které rozdělovaly jeden fyzický okruh 19200 b/s na dva nezávislé podokruhy o rychlosti 9600 b/s - jeden z nich byl nadále využíván pro síť EARN, a druhý pro přístup do Internetu. Toto řešení ovšem nebylo zdaleka optimální, protože rozdělovalo existující přenosovou kapacitu "napevno" - když byla jeden podokruh přetížen, nemohl využít část přenosové kapacity druhého podokruhu, který mohl být naopak značně nevyužitý. Již v lednu 1992 však byl na ČVUT nainstalován první multiprotokolový směrovač (router) firmy CISCO, který umožnil mnohem efektivnější "softwarové" sdílení společného okruhu pro potřeby sítě EARN i přístupu do Internetu. I tak ovšem byla existující přenosová kapacita pro rozumné využití interaktivních možností Internetu příliš malá. Postačovala snad jen pro nalákání prvních uživatelů, a pro získávání základních zkušeností.
13. února 1992 proběhlo slavnostní připojení Československa k Internetu (o této události jste se mohli dočíst například v CW 7/92 a 9/92).

Když chybí komunikační infrastruktura

Neexistence vhodné komunikační infrastruktury se citelně projevovala již na způsobu, jakým se u nás dále rozšiřovala síť EARN. Tato síť, určená výhradně pro akademické a vědeckovýzkumné organizace, je typickou sítí "velkých" počítačů (především sálových počítačů IBM, u nás dříve známých též pod přezdívkami EC a JSEP). Pro zřízení nového uzlu je kromě takovéhoto počítače ovšem zapotřebí i pevný okruh, vedoucí k "nejbližšímu" již existujícímu uzlu sítě EARN. Cena za pronájem pevného okruhu ovšem není malá, a je samozřejmě závislá i na délce okruhu. Proto se síť EARN poměrně rychle rozšířila v rámci Prahy, kde vznikla celá řada nových uzlů, zatímco do ostatních měst se s výjimkou Brna a Bánské Bystrice nedostala dodnes - viz tabulka "Uzly sítě EARN".

Uživatelé z ostatních měst pak byli odkázáni na terminálový přístup prostřednictvím veřejné komutované telefonní sítě - ze svého města po modemu "volali" na často velmi vzdálený uzel sítě EARN (nejčastěji právě na národní uzel CSEARN). Jejich počítač se přitom dostal do role emulovaného terminálu uzlového počítače sítě EARN, a uživatelé se pak prostřednictvím tohoto terminálu dostali ke své elektronické poště. Bylo to nesmírně drahé (vždyť šlo o meziměstské hovory), a nespolehlivé až na hranici únosnosti (vzhledem ke kvalitě naší veřejné telefonní sítě). Šlo tedy spíše o nouzové řešení, které bylo možné realizovat okamžitě, ale které rozhodně nebylo perspektivní.

Se zajímavým řešením pak přišla firma IBM v rámci své Akademické iniciativy. Kromě vlastního počítače IBM 3090 (který se samozřejmě stal uzlem sítě EARN, pod jménem CSPUNI12), si firma IBM pronajala pevné okruhy i do Brna a Bratislavy, a zde zřídila vzdálené terminálové sítě (na půdě místních univerzit). Uživatelé pak měli z těchto terminálů plnohodnotný (a kvalitní) přístup ke všem službám sítě EARN, a mohli si představovat, že jejich uzlový počítač se nachází přímo v Brně resp. v Bratislavě, i když ve skutečnosti se nacházel v Praze.

další část