Broadcasting
Jednou z velkých předností rozhlasu a televize je jejich schopnost promlouvat současně k mnoha posluchačům, resp. divákům. Ponechme však stranou to, co zajímavého nám právě sdělují, a povšimněme si spíše technické stránky toho, jak k nám promlouvají. Rozhlasové i televizní vysílání je ve své podstatě jednosměrným přenosem, a to od jednoho zdroje k více příjemcům současně. Počet těchto současných příjemců teoreticky není omezen (prakticky samozřejmě ano, mj. výkonem vysílače, dosahem jeho signálu atd.). Pro vysílajícího přitom není počet příjemců vůbec relevantní - vysílá vždy stejným způsobem, bez ohledu na to, kolik příjemců jeho vysílání právě přijímá. Vysílající dokonce ani nemá žádnou přímou možnost, jak zjistit, zda jeho vysílání vůbec někdo přijímá, a pokud ano, kolik takovýchto příjemců je.
Schopnost vysílat k více příjemcům současně je u běžného rozhlasového a televizního vysílání dána všesměrovým šířením příslušného signálu. Nejde však o jedinou možnost - stejnou schopnost vysílat k více příjemcům současně má například i kabelová televize či rozhlas po drátě.
Obdobný způsob komunikace - tedy jednosměrný přenos od jednoho zdrojem k více příjemcům - je velmi atraktivní i pro počítačové sítě. Také zde je možné s výhodou využít obdoby televizního či rozhlasového vysílání, a poslat najednou tutéž zprávu všem uzlům dané sítě. Analogie se způsobem fungování veřejných sdělovacích prostředků se pak projevuje i v tom, že se tento způsob přenosu v počítačových sítích označuje jako "broadcasting", což v angličtině znamená právě rozhlasové či televizní vysílání (a dostalo se až do názvu některých rozhlasových a televizních společností, např. britské BBC, neboli: British Broadcasting Corporation).
Broadcasting je tedy způsob komunikace v počítačových sítích - jednosměrný přenos od jednoho uzlu ke všem ostatním. Lze jej realizovat programovými prostředky, ale nejefektivnější je tam, kde jej lze implementovat přímo v hardwaru - jako například v sítích typu Ethernet. Pak jej lze velmi výhodně využít pro takové akce, které by jinak byly jen velmi obtížně realizovatelné. V lokálních sítích typu Ethernet jsou typickým příkladem takovýchto akcí různá vyhledávání - představme si například situaci, kdy některý uzel potřebuje zjistit nějakou informaci, ale neví, na koho se má obrátit, tedy kterému jinému uzlu má svůj dotaz adresovat. Využije proto možnosti broadcasting-u, a svůj dotaz pošle všem ostatním uzlům současně. Je-li pak mezi nimi ten, kdo je schopen na příslušný dotaz odpovědět, učiní tak, a další komunikace mezi oběma uzly již může probíhat běžným způsobem, tj. jako komunikace mezi jedním odesilatelem a jedním příjemcem.
Vedle broadcasting-u existuje v počítačových sítích ještě další způsob komunikace mezi jedním zdrojem a více příjemci. Jde o techniku, nazývanou multicasting. Zatímco v případě broadcastingu jde o vysílání "jednoho ke všem", zde jde o vysílání "jednoho k některým". Samozřejmě přitom musí existovat mechanismus, umožňující definovat onu skupinu uzlů, kterých se má přenos týkat. Může jít například o přidělení téže skupinové adresy více uzlům, a následné vysílání na tuto skupinovou adresu - takto je multicasting řešen právě v sítích typu Ethernet.
Broadcasting je přitom zvláštním případem multicastingu (zahrnuje-li skupina vybraných uzlů všechny uzly příslušné sítě). Stejně tak je tomu i s adresováním - zatímco v případě multicastingu jsou pro různé skupiny uzlů zapotřebí různé skupinové adresy, pro broadcasting existuje jediná (všeobecná) adresa, na kterou "slyší" všechny uzly.