První pokus o konvergenci - ISDN

Charakteristickou vlastností ISDN je to, že pracuje s přenosovými kanály, dimenzovanými podle potřeb "telefonního" přenosu hlasu. Tyto kanály (označované jako kanály B. od: Bearer, ve smyslu: nosný kanál) mají pevně danou přenosovou rychlost, a to 64 kilobitů za sekundu - což přesně odpovídá způsobu digitalizace lidského hlasu v "telefonní kvalitě" technikou tzv. pulzně kódové modulace (podrobněji viz článek: Jak funguje digitální přenos hlasu). Takto dimenzovaná přenosová cesta, fungující plně digitálně, byť na principu přepojování okruhů, pak byla nabízena k využití i světu spojů, pro naplnění jeho přenosových potřeb. Důležité přitom bylo, že celá myšlenka ISDN vznikla v době, kdy světu počítačů dominovaly počítače s terminály, fungující v režimu host-terminál. Pro komunikaci mezi hostitelským počítačem a jeho znakovým terminálem bylo zmíněných 64 kilobitů za sekundu plně postačujících, takže původní představa autorů ISDN nebyla nijak nesmyslná - počítačový svět pracující výhradně se znakovými terminály skutečně mohl vystačit s tím, co mu nabízelo ISDN. Problém byl ale v tom, že než myšlenka ISDN stačila alespoň trochu uzrát a přinést první konkrétní implementace, svět počítačů byl už někde úplně jinde. Měl již k dispozici Ethernet a stavěl si lokální sítě z osobních počítačů. Na terminály se rychle zapomnělo, protože uživatelé si okamžitě zvykli na výhody grafických uživatelských rozhraní. Nabídka přechodu na ISDN pak fakticky vyznívala takto: zahoďte laciný desetimegabitový Ethernet, a pořiďte si dražší, zhruba stopadesátkát pomalejší ISDN! Lze se divit, že takováto představa o konvergenci směrem k ISDN nenašla ve světě počítačů pochopení?