Proprietary

Říká se, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Tato stará pravda platí o to více ve světě mnoha výrobců výpočetní techniky a jejich četných produktů. Ať již jde např. o způsob vzájemné komunikace dvou počítačů, formát dat nebo např. kódování znaků národní abecedy, vždy se dá najít celá řada různých způsobů, jak dosáhnout téhož výsledku.

Není nad to, když se různí výrobci dokáží domluvit, vybrat jedno z možných řešení, a to pak používat. Tak vznikají různé standardy, ať již psané či nepsané, díky kterým si výrobky od různých výrobců mohou bez problémů navzájem rozumět.

Je samozřejmě možný i opačný případ, kdy se výrobce rozhoduje sám podle sebe a použije takové řešení, které sám považuje za nejvhodnější. Jde nejčastěji o jeho vlastní řešení, vesměs o výsledek výzkumu či vývoje, který daný výrobce prováděl na vlastní náklady a které považuje za své duševní vlastnictví.

V angličtině se takové řešení označuje přívlastkem proprietary, který má zdůraznit vázanost na konkrétního výrobce a odlišit jej od řešení, které vychází z určitého standardu, a takto specificky vázáno není.

Jak ale stanovit hranici mezi tím, kdy si nějaké řešení ještě zaslouží přívlastek "proprietary", a kdy již nikoli? Např. když málo známá firma XYZ přijde se svou vlastní architekturou počítačových sítí, je přívlastek "proprietary" zcela na místě. Když se svou vlastní architekturou počítačových sítí přijde firma jako IBM, je z toho rázem nový standard. Inu, když dva dělají totéž...