Vyšlo v Softwarových novinách č. 4/98, v dubnu 1998
Vytištěno z adresy: http://www.earchiv.cz/a804s200/a804p238.php3

Tichý a neviditelný Velký třesk

Páteřní síť NSFNET měla podle původních představ organizace NSF být v provozu jen do roku 1992. Nakonec ale byla její životnost prodloužena, proto aby NSF mohla naplánovat a uskutečnit potřebný přechod Internetu na nový způsob fungování, bez jednotné a centrálně financované páteřní sítě. Přitom se také ukázalo, že vzhledem k obrovskému nárůstu Internetu již zdaleka nepůjde o tak snadný a bezbolestný krok, jakým bylo postupné nahrazení původního ARPANET-u sítí NSFNET. Nyní již byl zapotřebí pečlivě promyšlený, připravený a zkoordinovaný plán.

Základní myšlenkou nové architektury Internetu bylo nahrazení dosavadní jediné páteře celou soustavou vzájemně alternativních (či spíše: vzájemně si konkurujících) páteřních sítí, provozovaných na komerční bázi. K soustavě těchto páteřních sítí by se pak připojovaly sítě jednotlivých poskytovatelů připojení (providerů), a to na principu přístupových (spíše ale "propojovacích" bodů, po vzoru toho, co vytvořilo sdružení CIX). Pro tyto přístupové body se vžilo označení NAP (Network Access Points), přičemž poskytovatelé připojení k těmto bodům NAP by si sami rozhodovali o tom, které páteřní sítě si vyberou pro přenos svých data se kterými dalšími poskytovateli si budou vyměňovat data a jakým způsobem (na základě bilaterálních i multilaterálních dohod).

Struktura Internetu s několika páteřními sítěmi a body NAP (od roku 1995)

Dalším důležitým momentem, který autoři plánu očekávali, byl enormní nárůst složitosti směrování v novém Internetu, neboli složitost výpočtu nejrůznějších cest z jednoho místa na druhé. Proto od začátku počítali s určitou centralizací vyhledávání a vypočítávání cest pro potřeby směrování, které by bylo svěřeno specializovanému subjektu (tzv. Routing Arbiter). Ten by pak své výsledky distribuoval směrovačům v centrálních částech Internetu (v páteřních sítích a bodech NAP), a tím jim značně uvolnil ruce k tomu, aby se mohly soustředit na vlastní přenos dat.

Kromě takto naplánovaného přechodu Internetu na nový způsob fungování předpokládal plán NSF ještě jednu věc - to, že plně komerční Internet nebude moci plně vyhovět potřebám vědy a výzkumu. Proto se organizace NSF rozhodla vybudovat zcela novou páteřní síť, kterou by samozřejmě také byla propojena s "komerčním" Internetem, ale sloužila by výhradně potřebám vědeckovýzkumné sféry, konkrétně k propojení několika superpočítačových středisek. Tato nová páteřní síť dostala jméno vBNS (od: very high speed Backbone Networks Service), a měla se stát novou sítí NSFNET, která původně také propojovala superpočítačová střediska. Inu, historie se opakuje.

Jednotlivé dílčí části projektu byly zadány konkrétním subjektům (vesměs komerčním, na základě výběrového řízení), které je realizovaly v období od května 1994 do dubna 1995. Ambiciózní přechodový plán se zdařil, a ke 30. dubnu 1995 mohla být páteřní síť NSFNET skutečně odstavena. Uživatelé Internetu opět ani nepoznali, že se v Internetu něco velmi podstatného změnilo.