Přidělování IP adres
Autoři protokolů TCP/IP, na kterých je vybudován a dodnes funguje celý Internet, počítali s tím, že každý počítač bude vybaven svou vlastní číselnou adresou, která musí být odlišná od adres ostatních uzlů. Pro tyto účely zavedli 32-bitové adresy, kterým se říká IP adresy (to proto, že s nimi pracuje hlavně protokol IP, zajišťující přenosové služby v rozsahu celého Internetu). Požadavek, aby každý uzlový počítač měl odlišnou adresu od všech ostatních uzlů, při dnešním rozsahu Internetu znamená celosvětovou unikátnost těchto adres - neboli celosvětově koordinovaný způsob distribuce těchto adres, který dokáže zajistit že žádné dva uzly nedostanou přiděleny stejné adresy.
Nejstarší způsob řešení tohoto problému, v době kdy Internet ještě nebyl tak rozsáhlý jako dnes, mohl být adekvátně jednoduchý - potřebné IP adresy se přidělovaly z jednoho centra. Tím bylo od roku 1987 středisko DDN NIC, spadající pod rezort obrany USA. Později se faktické přidělování všech adres z jediného centra ukázalo být organizačně neúnosné, a tak se přistoupilo k delegaci distribučních pravomocí - z jediného centra se přidělovaly větší bloky IP adresy dalším "přidělovatelům" (označovaným jako IP registry), a ti pak v okruhu své působnosti zajišťovali distribuci "v malém". Potřebná unikátnost IP adres byla stále zajištěna tím, že všechny adresy pocházely z jednoho centra, které dbalo na jejich správnou koordinaci.
 |
Právě popsaným způsobem vznikla celá síť "přidělovatelů" (IP registries), která ale nemusela být zase až tak rozvětvená - např. na jeden stát připadal jeden takovýto přidělovatel. Bylo to ale v době, kdy se IP adresy přidělovaly koncovým uživatelů (přesněji provozovatelům sítí připojených k Internetu) nezávisle na tom, jakým konkrétním způsobem jsou připojeni k Internetu, neboli přes jakého providera. To však vedlo k nebývalému nárůstu složitosti směrovacích tabulek, podle kterých se vyhledávaly cesty v rámci celého Internetu. Spolu s hrozících nebezpečím vyčerpání IP adres si to časem vynutilo zavedení jiné koncepce distribuce adres - v závislosti na způsobu připojení, resp. v závislosti na konkrétním providerovi. Myšlenka koncepce CIDR (Classless InterDomain Routing), jak se tato koncepce jmenuje, je asi taková, že jednotliví provideři dostávají přidělené celé velké skupiny IP adres (tzv. CIDR bloky), které rozdělují mezi své zákazníky. Detailní informaci o tomto rozdělení (která by jinak byla příčinou enormního zvětšování směrovacích tabulek) si ale tito provideři ponechávají "u sebe", a "nepouští ji" do světa, resp. do ostatních částí Internetu. Vše pak funguje tak, že odesilatel se podívá, do které skupiny adres spadá konkrétní adresa příjemce (do kterého CIDR bloku, a tudíž kterému poskytovateli), a tomuto poskytovateli jsou pak data také dopravena. Teprve tento provider pak má k dispozici detailní informace, podle kterých data dopraví až ke svým konkrétním zákazníkům.
Důsledkem zavedení mechanismu CIDR byla nutná změna i v distribuci IP adres. Ty nyní musí svým zákazníkům přidělovat sám provider, neboli on sám se musí stát "přidělovatelem" (IP registry). Dnes vše funguje tak, že o koordinaci přidělování IP adres po celém světě se starají tři koordinační střediska, formálně zastřešená organizací IANA:
- středisko RIPE (Reseaux IP Europeenne), s působností pro Evropu (http://www.ripe.net)
- středisko APNIC (Asia-Pacific NIC) pro oblast Asie a Pacifiku
- středisko InterNic pro zbytek světa.
 |
 |