Distribuční model

Historicky nejstarší strategií práce s informacemi je tzv. distribuční model. Vychází z předpokladu, že informací je relativně málo, a že uživatelé (konzumenti informací) pociťují spíše jejich nedostatek než přebytek (v jistém smyslu mají "hlad po informacích"). Za takovéto situace pak distribuční model počítá s tím, že vznikající informace budou jejich producenti průběžně rozesílat všem potenciálním zájemcům, o kterých si producenti myslí, že by se jim mohly hodit. Aktivní zde tedy budou producenti informací, zatímco jejich konzumenti budou pasivní - budou pouze čekat, až k nim informace dorazí, a pak si je na základě vlastního uvážení buď ponechají nebo je jednoduše odstraní (smažou). Konkrétním distribučním mechanismem, který je doslova šit na míru právě naznačenému distribučnímu modelu, je elektronická pošta - jedna z nejstarších a nejúspěšnějších služeb Internetu.

Charakteristickým rysem distribučního modelu je relativně nízká, či dokonce nulová míra "předzpracování" rozesílaných informací. Zde se naopak předpokládá, že jejich vyhodnocení, utřídění či další zpracování provede až jejich příjemce, který ale musí na takovouto činnost dostatečně kvalifikován, musí na ni mít čas, chuť atd.

Distribuční model práce s informacemi má ovšem již na první pohled vážnou vadu na kráse: není dobře škálovatelný, nehodí se pro větší objemy informací a pro čím dál tím "širší" distribuci. Pokud by se tímto způsobem rozesílalo stále více a více informací, jejich příjemci by byli doslova zavalováni čím dál tím větší záplavou, a od určitého okamžiku by nestíhali dělat nic jiného, než že by od sebe odhrnovali tuto neustále se valící lavinu. Negativní důsledky by mělo i neustálé "rozšiřování" distribuce, neboli rozesílání jedné a téže informace stále většímu okruhu příjemců, v průměru s menším a menším zájmem o tyto informace (v extrémním případě pak rozesílání nevyžádaných zásilek stylem "všechno všem") - nehledě na velké nároky na samotné příjemce to by neustále zvyšovalo i nároky na přenosovou infrastrukturu, a mohlo snadno vést i k zahlcení dostupných distribučních sítí. Není divu, že v Internetu se záhy vytvořilo "zvykové právo" (pravidla slušného chování, tzv. netiketa), které rozesílání nevyžádaných informací dokonce přímo zakazuje - nejdůrazněji samozřejmě u informací propagačního či přímo reklamního charakteru.