WWW, neboli World Wide Web / 2

Web znamená pavučinu

     Konkrétním mechanismem, který umožňuje přeskakování z jedné části textu na druhou, jsou tzv. aktivní odkazy - nejlépe je si je představit jako ukazatele či směrníky, vedoucí z určitého výchozího místa k jinému, cílovému místu. Obě tato místa se přitom nejčastěji nachází v jiných textech, přesněji na různých stránkách (označovaných také jako WWW dokumenty či hypertextové dokumenty). Stejně tak se ale mohou nacházet i v rámci jedné a téže stránky, tj. odkazy mohou začínat i končit na téže WWW stránce.

     Pokud odkazy směřují z jedné stránky „ven" do jiné stránky, pak je velmi podstatné si uvědomit, že vůbec nezáleží na konkrétním umístění dotyčných stránek - obě se mohou nacházet „hned vedle sebe", ve stejném adresáři na stejném WWW serveru, ale stejně tak se může každá z nich nacházet na opačné straně zeměkoule, na různých WWW serverech. Pokud si tuto možnost extrapolujeme do měřítka dnešního celoplanetárního Internetu, dostaneme se k představě skutečně celosvětové soustavy WWW stránek, provázaných hustým předivem vzájemných odkazů. Už tušíte, proč se v této souvislosti hovoří o „celosvětové pavučině", a proč si služba World Wide Web dala pavučinu dokonce do svého názvu? Vždyť anglické „web" znamená právě pavučinu!

Brouzdání jako nové paradigma

     Zajímavé a důležité je i to, v jakém smyslu jsou hypertextové odkazy aktivní. Podstata jejich aktivnosti souvisí s tím, že jednotlivé stránky si uživatelé prohlíží prostřednictvím vhodných prohlížecích programů (prohlížečů, klientů služby WWW), které se starají jak o správné zobrazení vlastního obsahu stránek, tak i o to, aby uživateli nabízely všechny odkazy vedoucí z dané stránky. Pokud si pak uživatel některý z těchto odkazů vybere, a svůj výběr dá prohlížeči najevo (například tak, že klikne myší na ten objekt, který odkaz reprezentuje), pak to prohlížeč pochopí jako přání uživatele vydat se na místo, kam příslušný odkaz ukazuje. Pokud jde o odkaz na jiné místo na téže stránce, pak prohlížeč posune právě zobrazovanou stránku na zmíněné místo. Pokud jde o odkaz vedoucí do jiné WWW stránky, pak si prohlížeč vyžádá tuto stránku od příslušného serveru (který je jednoznačně dán obsahem samotného odkazu), a uživateli ji zobrazí místo původní stránky.

     Výsledkem je pak posloupnost stránek, kterými se uživatel podle svého vlastního uvážení a zájmu postupně „proklikává". Takovéto postupné procházení jednotlivými stránkami, označované jako tzv. brouzdání (anglicky: browsing), je přitom pro službu WWW natolik charakteristické, že dalo vzniknout i výstižnému neformální označení prohlížecích programů, neboli klientských programů služby WWW: jelikož slouží k brouzdání, jsou označovány obecně jako „browsery".

     Samotné „brouzdání" se také stalo pojmem samo o sobě - představuje určitý specifický styl práce, který není specifický jen pro službu WWW, protože stejný styl práce nabízí například i služba Gopher. Specifický je ale tento styl práce pro služby zpřístupňujícího charakteru, tak jak jsme si je vymezili v prvním článku této přílohy.