Fenomén elektronické pošty / 2

Elektronická pošta jako prostředek skupinové diskuse

     Schopnost elektronické pošty rozeslat jednu zprávu více různým příjemcům lze využít k mnoha užitečným účelům. Například k tomu, aby si určitá skupina lidí se společným předmětem zájmem vyměňovala elektronickou poštou své názory, dojmy, myšlenky či jiná sdělení - tedy vlastně pro skupinovou diskusi, probíhající v psané formě, a označovanou jako elektronická konference.

     Právě naznačená představa elektronické konference však má jeden nepříjemný problém, a tím je vedení evidence členů diskusní skupiny. Pokud by diskuse měla probíhat takovým způsobem, že by každý diskutující rozesílal své příspěvky přímo všem ostatním (což by elektronická pošta zvládla bez větších problémů), pak by každý musel mít k dispozici svůj vlastní exemplář seznamu ostatních členů diskusní skupiny. A jen si zkuste představit, že by se někdo nový chtěl do diskusní skupiny nově zařadit, nebo se z ní naopak rozhodl vystoupit. Pak by dotyčný musel obeslat všechny stávající účastníky diskuse, s prosbou aby si jej přidali (či naopak vyjmuli) ze svého exempláře seznamu. No a to by polovina lidí udělala, polovina by na to pozapomněla, a časem by se jednotlivé exempláře původního seznamu více a více "rozjížděly", a stávaly se nekonzistentními.

     Řešením tohoto organizačního (a ne až tak technického) problému je udržovat seznam účastníků v jediném exempláři, a ten svěřit do správy pověřenému správci - vlastně správci celé elektronické konference. Tento správce pak může bez větších problémů vyřizovat požadavky na přidávání do seznamu či vyjímání z něj, neboli na vstup do diskuse a výstup z ní. Vlastní diskuse přitom bude probíhat tak, že autor příspěvku nerozešle svou zprávu přímo ostatním účastníkům diskuse (elektronické konference), ale místo toho ji pošle správci konference s prosbou o rozeslání. Celou situaci ilustruje obrázek.

Čím dál tím bohatší obsah

     Dalším zajímavým trendem, který se v oblasti elektronické pošty začíná čím tím víc prosazovat, je obohacování formátu elektronických zpráv. Až doposud se totiž mohlo jednat skutečně jen o "holý" text, bez jakéhokoli formátování (například různých druhů, velikostí a barev písma, zarovnávání, odsazování apod.). Neformální elektronické korespondenci, typické pro nepříliš dávné doby využívání Internetu, to vcelku vyhovovalo, ale v dnešní době to již vyhovovat přestává. Proto se na scéně objevují různá řešení, umožňující dosahovat "vyšší estetičnosti" i při psaní jednotlivých zpráv.

     Jedno z možných řešení je obrátit na hlavu původní členění zpráv na tělo a přílohu, a veškeré texty posílat ve skutečnosti jako přílohy. Ty pak mohou být prakticky čímkoli, například dokumenty textového editoru MS Word, se všemi jeho vymoženostmi a bohatými možnostmi formátování. Nevýhodou ovšem bude velký objem přenášených zpráv, a pak také to, že příjemce bez příslušného editoru či alespoň prohlížeče dotyčného formátu si toho moc nepřečte. No a v dnešním heterogenním světě, kde vedle sebe existují a dlouho ještě budou existovat různé platformy, může být používání proprietárních datových formátů značně problematické. Zkuste třeba poslat zprávu, psanou v MS Wordu pod MS Windows, uživateli který svou poštu čte třeba na Unixovém počítači.

     Jako schůdnější se proto jeví jiné řešení, založené na použití neproprietárního (standardního) formátu, u kterého je mnohem větší šance že bude podporován na různých platformách. Takovýmto "formátem" je jazyk HTML, používaný pro formátování v rámci WWW stránek - zde je tedy používán pro uživatelsky atraktivnější naformátování obsahu jednotlivých zpráv elektronické pošty. Výhodou pak není pouze širší podpora tohoto formátu na různých platformách, ale také větší efektivnost (objem dat "naformátovaných" v HTML je výrazně menší, než objem obdobně naformátovaných dat např. v MS Wordu). Příkladem poštovních klientů, které podporují používání jazyka HTML pro formátování textu zpráv, jsou klientské poštovní programy zabudované do browserů Navigator firmy Netscape, či browserů Explorer firmy Microsoft.

Pozor na netiketu!

     Snadnost, s jakou elektronická pošta dokáže rozesílat "na všechny strany" nejrůznější zprávy, včetně často dosti objemných příloh, může být i nebezpečná a zavádějící. Například komerční firmy může tato pohodlná, laciná a rychlá možnost svádět k masovému rozesílání jejich nabídek a ceníků, včetně distribuce opravdu velkých datových souborů (například celých elektronických katalogů). Takovéto rozesílání nevyžádaných zásilek je ovšem ve sporu se zásadami síťové etikety (netikety), a mezi uživateli se vcelku právem setkává s velmi negativními reakcemi. Zkusme si nastínit, v čem je podstata věci.

     Když někdo někomu pošle běžnou listovní poštou například svůj tištěný katalog, pak veškeré náklady zde nese on sám, jako odesilatel. Příjemce se v horším případě může cítit obtěžován, ale v zásadě neutrpí žádnou věcnou újmu, například finanční (a nevyžádanou zásilku může například vyhodit do koše). V případě elektronické obdoby zaslání nevyžádané zásilky je tomu ale podstatně jinak. Zde totiž nese významnou část nákladů i příjemce. Představme si například, že někdo někomu pošle (aniž by si to příjemce explicitně vyžádal) elektronickou poštu přílohu velikosti jednoho megabytu. Pokud je příjemce připojen k Internetu prostřednictvím modemu a veřejné telefonní sítě, může mu stahování takovéto zprávy zabrat třeba i hodinu. Po celou tuto dobu přitom musí být připojen k Internetu, a za toto své připojení nejspíše také sám platí (nepoužívá-li zrovna paušální tarif, pak platí explicitně za každou minutu, po kterou nevyžádanou zásilku stahoval). Nevyžádané zásilky proto mohou nešťastné příjemce stát i dost peněz, navíc "okamžitě viditelných", a ne různě skrytých v nepřímých nákladech. Proto se asi nelze divit velmi ostrým reakcím na takovéto nevyžádané zásilky, ani duchu síťové etikety, která jakékoli nevyžádané rozesílání zakazuje.