Internet a GSM?

Sítě GSM (Global System Mobile) vznikly pro potřeby mobilní hlasové telefonie. Jakmile se ale tyto sítě prosadily, jejich provozovatelé přišli na to, že je možné je využít i jiným způsobem než je k přenosu hlasu. Světlo světa tak spatřil mechanismus SMS (Short Messages System), umožňující přenášet krátké textové zprávy (a to servisními kanály GSM, tedy nezávisle na probíhajících hovorech). Další možností je využití GSM pro připojení k Internetu - plně digitální sítě GSM v tomto případě přenáší data, která "nekončí" v mobilním telefonu a nejsou převáděna na lidský hlas, ale "pokračují" do vhodného počítače (typicky: notebooku) a z druhé strany směřují k poskytovateli připojení (providerovi).

Problém je ale v tom, že GSM sítě jsou dimenzovány pro potřeby přenosu hlasu, a tomu také odpovídají přenosové rychlosti, které jsou schopné nabízet pro "nehlasová" data. Standardně, bez nějakých speciálních opatření, jsou GSM sítě schopné přenášet data rychlostí 9,6 kbps po jednom (původně hlasovém) kanále. Zdokonalením, které ale zůstává jen na úrovni vylepšení softwaru a nevyžaduje žádné změny hardwaru (především v GSM síti), je zvýšení přenosové rychlosti na 14,4 kbps. To také v současné době začínají mobilní operátoři nabízet.

Další zvyšování přenosové rychlosti v rámci sítí GSM je pak možné již jen cestou tzv. channel bundlingu, neboli spojováním jednotlivých hovorových kanálů (na úkor možnosti jejich využití pro hlasové hovory, a také za příslušně znásobenou cenu). Toto je cesta, kterou se ubírá technologie HSCSD (High Speed Circuit Switched Data), také již zaváděná mobilními operátory. Další možností, která již vyžaduje zásadnější změny v GSM síti, je zavedení standardu GPRS (Generalised Packet Radio Service), který je předstupněm k zavádění mobilních přenosových technologií 3. generace.

Nové přenosové technologie mobilních sítí přitom určitě prohloubí současný trend, kterým je používání různých vysoce mobilních zařízení "počítačového typu". Data, procházející skrz mobilní sítě, již nekončí v typických počítačích (charakteru notebooků), ale v zařízeních která v sobě kombinují funkci telefonu a počítače. Mohou to být konstrukčně jednolitá řešení, jako například známý Nokia Communicator (který je kombinací telefonu a palm-top počítače v jednom), ale může se jednat i o samostatný telefon a samostatný počítač (charakteru palm top-u či zařízení PDA), s propojením pomocí kabelu nebo prostřednictvím infračervených portů (IrDa).

Obrovskou výhodou je u takovýchto zařízení mobilita jejich uživatelů a s ní schopnost připojení k Internetu a využití jeho služeb skutečně kdekoli, dokonce i za pochodu. Jakmile by ale naznačený trend měl pokračovat, například tím že se klasický mobilní telefon stane "počítačovým terminálem" a uživatelé jej budou chtít využívat například pro brouzdání Internetem a čtení WWW stránek, narazí se okamžitě na jeden nepříjemný problém. Zobrazovací schopnosti mobilních zařízení, příbuzných telefonům, jsou a zřejmě zůstanou (kvůli malým fyzickým rozměrům) velmi omezené. Není proto smysluplné snažit se na nich zobrazovat klasické WWW stránky (které se na displeje mobilních telefonů jednoduše nevejdou), i s jejich často bohatým formátování, obrázky, barvami a dalšími grafickými a aktivními prvky.

Aby i uživatelé mobilních zařízení s omezenými zobrazovacími schopnostmi mohli využívat nejrůznější informační služby a jiné informační bohatství, bylo potřeba vyvinout nový formát, sice navazující na dosavadní způsob fungování služby World Wide Web, ale uzpůsobený schopnostem mobilních zařízení (včetně nezbytných přenosových mechanismů a dalších součástí). Takovýmto řešením je dnes protokol WAP (Wireless Application Protocol), doprovázený jazykem WML (Wireless Markup Language) pro tvorbu stránek a dalšími součástmi. První služby na bázi protokolu WAP již byly zprovozněny i v ČR, na sklonku loňského roku, a největší brzdou je zatím spíše dostupnost koncových zařízení podporujících WAP (hlavně mobilních telefonů).