Internet a novináři - úvod do problematiky

V době Internetu a on-line médií se mnoho věcí zásadním způsobem mění. Jaké důsledky přináší to, že kdokoli kdo má nějaké informace je může publikovat sám ve vlastní režii? A jaké důsledky má to, že na Internetu si kdokoli může vyhledat požadované informace sám? Jsou potom vůbec zapotřebí novináři, alespoň v oblasti "věcného zpravodajství"? Určitě ano, ale jejich role se také mění - stávající se spíše analytiky a jejich úlohou je poskytovat přidanou hodnotu k informacím, kterých je čím dál tím více, které samy o sobě mají čím dál tím menší hodnotu, a veřejnost má čím dál tím méně času a chuti se jimi probírat.

Dnešní Internet je vhodné chápat nikoli jako osamocený fenomén, ale jako součást mnohem širšího trendu, kterým je nástup informačních a telekomunikačních technologií a jejich vzájemné prorůstání. Týká se to i vlivu Internetu na novináře a novinářskou praxi - i zde je vhodné mít na paměti, že Internet je pouze jedním konkrétním "zhmotněním" dnešních technologických možností, a že tyto technologické možnosti začínají postupně ovlivňovat snad úplně všechny aspekty týkající se vzájemné koexistence novinářů, veřejnosti i nejrůznějších informačních zdrojů resp. producentů informací. Dnes se:

mění způsoby práce s informacemi
mění možnosti, které má veřejnost, novináři i producenti informací
mění role novinářů (ale také role producentů informací)
mění hodnotový žebříček, neboli to čemu lidé přisuzují hodnotu a význam
mění vztahy mezi zúčastněnými (novináři, veřejností, producenty informací, ale třeba také PR agenturami)
objevují nové možnosti (například multimédia, ale také vzájemné provázání informací, odkazování se na zdroje)
objevují nové otázky a problémy (co je a co není etické v on-line světě, jak aplikovat stávající zákony v prostředí Internetu atd.)

Způsoby práce s informacemi

Internet a informační technologie přináší nové možnosti zveřejňování informací. Vše může být řešeno na dvou odlišných principech: na principu zpřístupnění, a na principu distribuce.

Podstatou zpřístupňujícího principu je to, že informace se umístí na vhodné centrální místo tak, aby k nim měl přístup každý, kdo o to projeví zájem. Na tomto principu funguje zejména publikování na web-u: informace se "vystaví" na WWW serveru, a kterýkoli uživatel Internetu k nim pak má přístup. Objem informací, které lze takto "vystavit", není apriorně nijak omezen, stejně tak jako není omezen ani okruh potenciálních příjemců informací. Výhodou jsou také nízké náklady na takovéto zpřístupnění, které navíc neustále klesají - lze mít za to, že perspektivně budou náklady na samotné zpřístupnění nulové. Problémem však je to, jak získat zájem uživatele (resp. veřejnosti) o tyto informace a přimět jej, aby informace fakticky "konzumoval" - zpřístupnění informací má totiž pasivní charakter, v tom smyslu že aktivitu musí vyvinout příjemce informací.

Podstatou distribučního principu je doručení jedné a téže informace až ke koncovému uživateli. K tomuto účelu lze využít různé mechanismy, přičemž jedním z nich je elektronická pošta. Dalším mohou být třeba distribuční služby využívající satelitních přenosů (již dnes jsou nabízeny i v ČR). Okruh faktických příjemců není apriorně omezen, stejně jako objem distribuovaných informací. Náklady na distribuci neustále klesají, perspektivně je bude možné považovat za dostatečně malé až nulové. Problémem je ale to, že schopnost příjemce efektivně zpracovat přijaté informace je omezená. Navíc není korektní mu distribuovat takové informace o jaké nemá zájem, resp. s jejichž zasíláním sám nevyslovil svůj explicitní souhlas.

Velkou výhodou Internetu je existence výkonných vyhledávacích služeb, které dokáží plnotextovým způsobem prohledávat všechny informace dostupné on-line na Internetu (přesněji: informace, které byly zveřejněny na zpřístupňujícím principu, nikoli informace které byly rozeslány přímo koncovým uživatelům). Jde o fulltextové vyhledávače, např. AltaVista, u nás služby Kompas, Centrum, Atlas (byť s omezeným dosahem jen na český Internet). Obecně lze říci, že tímto způsobem lze jednorázově prohledat veškeré informace dostupné na Internetu (udělat si rešerši) , a to zdarma a okamžitě. Fakticky to ale není úplně pravda, protože tyto vyhledávací služby v skutečnosti nepokrývají úplně všechny informace dostupné na Internetu. Zejména jim nejsou přístupné takové informace, které jsou ukryty v databázích, do kterých sice uživatel může běžně přistupovat, ale pouze formou kladení dotazů, na které dostává odpovědi. Kromě toho je pro běžné uživatele Internetu stále těžší a náročnější ptát se vyhledávacích služeb - neboli klást jim takové vyhledávací dotazy, aby odpovědi byly skutečně takové jaké uživatel očekává.

Zatímco vyhledávací služby slouží k jednorázovým rešerším, Internet nabízí také služby charakteru průběžného monitorování různých informačních zdrojů. Jde o stejný princip na jakém fungují tradiční výstřižkové služby (monitorující zejména tisk). V Internetu lze takto monitorovat například články z tisku vycházející v elektronické podobě nebo diskusi v elektronických konferencích či diskusních skupinách síťových novin (netnews).

Příkladem může být služba MAIL agent serveru PRESS.CZ, které zadáte svůj profil pomocí klíčových slov a ona za vás pravidelně prohledává nově publikované články na českém Internetu (a výsledky vám posílá například elektronickou poštou). Do budoucna lze očekávat nástup inteligentních vyhledávacích technologií na principu mobilních agentů, které budou autonomně (a také průběžně) vyhledávat informace a monitorovat dění v Internetu, a informovat o výsledcích své zadavatele. Problémem ale zřejmě bude schopnost správně formulovat konkrétní zadání takovýmto agentům - dnes je stejný problém se zadáním profilu rešeršní službě.

Principiálním problémem všech takovýchto rešeršních služeb je to, že nedokáží "objevovat nové" - filtrují totiž dostupné informace podle předem stanoveného profilu, a tudíž nutně odfiltrovávají i to, co je nové a co by pro zadavatele mohlo být zajímavé, ale on o tom ještě neví a tudíž na to nemohl pamatovat ve svém profilu.

Mění se možnosti

Existence zpřístupňujících a distribučních služeb na Internetu, spolu s dostupností vyhledávacích a rešeršních služeb zásadním způsobem mění možnosti zúčastněných stran - jak producentů informací, tak i jejich "konzumentů". Vše spěje ke stavu, kdy každý kdo má nějaké informace a chce je poskytnout co možná nejširšímu okruhu příjemců má možnost tak učinit sám, aniž by k tomu nutně potřeboval prostředníky - stačí když své informace zpřístupní na web-u. Stejně tak každý, kdo má přístup k Internetu, má možnost se k těmto informacím dostat. K jakým to ale vede důsledkům?

Pokud jde o nejširší veřejnost, i pro ni samozřejmě platí, že má stejný přístup k informacím zveřejněným na Internetu jako kdokoli jiný, tedy i jako novináři. V zásadě tedy veřejnost nepotřebuje žádného prostředníka k tomu, aby se ke zveřejněným informacím dostala. Jinou otázkou samozřejmě je, zda veřejnost této potenciální možnosti skutečně aktuálně využívá. Tedy zda má dostatek času, schopností, znalostí a především pak zájmu najít si požadované informace a náležitě je zužitkovat. V praxi většinou ne, a právě zde je prostor pro novináře a jejich uplatnění.

Mění se možnosti a chování producentů informací

Pokud jde o chování nejrůznějších producentů informací, mezi které (alespoň pro účely tohoto článku) patří například nejrůznější firmy a jiné komerční subjekty, dále orgány veřejné správy a nejrůznější další instituce, pak i zde postupně dochází díky Internetu k výrazným změnám.

Producenti informací dříve nemohli oslovovat přímo celou širokou veřejnost, nebo alespoň ne se všemi informacemi, které zveřejnit chtěly. Důvody byly praktické - bylo to drahé a věcně náročné. Proto k tomu producenti potřebovali prostředníky včetně novinářů, kteří informace dopravovali k veřejnosti. Díky Internetu je ale pro producenty informací snadné, laciné a rychlé zveřejňovat všechny své informace přímo, zejména na zpřístupňujícím principu (tedy zveřejněním na web-u). Jaká je ale potom role novináře, alespoň z pohledu producenta informací? K čemu jej producent potřebuje, když ne k pouhému "přenosu" informací?

Odpověď je taková, že producent informací, který sám zveřejňuje veškeré své informace, potřebuje novináře zejména k tomu, aby upoutali pozornost veřejnost k jeho informacím . Tedy aby v očích veřejnosti zvýšili relevanci jeho informací.

V situaci, kdy je pro producenty snadné zveřejnit přímo a vlastními silami jakékoli objemy informací, je jistě zajímavá otázka, zda má pro novináře smysl snažit se získat od producenta ještě nějaké další informace navíc k těm, které sám ze své iniciativy zveřejnil. Můj osobní názor je takový, že to nemá příliš velký smysl, protože vše co producenti jsou ochotni zveřejnit skutečně zveřejňují sami od sebe a z vlastní iniciativy (také proto, že nad tím mají plnou kontrolu, zatímco zveřejnění přes prostředníka může být různě zkresleno). Pokud jsou producenti informací ochotni poskytnout nějaké informace "navíc", pak se domnívám, že je zde nenulová pravděpodobnost že jde spíše o řízené úniky informací.

Mění se role novináře

Díky možnostem dnešního Internetu a celého sektoru ICT se výrazně snižuje odstup mezi novináři a jejich čtenáři, diváky či posluchači. Platí to zejména pro "psané" formy žurnalistiky a je to dáno i tím, že díky Internetu může psát a publikovat prakticky kdokoli kdo o to má zájem. Jaký je pak ale rozdíl mezi čtenářem a novinářem?

V pouhém přístupu k informacím to již není, protože oba k nim mají v zásadě stejný přístup. Významnějším rozdílem je spíše zájem o publikování, možnost věnovat této činnosti více času, schopnost práce s informacemi a pak také znalostní zázemí a vyjadřovací schopnosti. Nicméně hranice mezi čtenáři a píšícími novináři je přesto dosti neostrá a neustále se zmenšuje.

Jestliže ale novináři díky Internetu přichází o původní roli zprostředkovatele informací, jaká je jejich nová role? Kde je těžiště jejich činnosti? Domnívám se, že je především v poskytování určité přidané hodnoty, spočívající ve vyhledávání, třídění, posuzování, vyhodnocování, porovnávání a dalším zpracování informací, ve vyjadřování vlastního názoru a pohledu na věc. Novinář tím vlastně supluje to, co se čtenáři nedostává nebo co není ochoten poskytnout: především čas a úsilí, ale také určitou kvalifikaci.

Novodobý novinář v éře Internetu se tak v určitém smyslu stává spíše informačním analytikem, který pracuje s informacemi na plný úvazek (nebo alespoň na větší úvazek než běžný čtenář, který si stejné informace může získat sám), a je vybaven určitými dovednostmi a znalostmi. Zdrojem přidané hodnoty, kterou vytváří, již není exkluzivní přístup k informacím, ale jeho schopnost práce s informacemi, jeho individualita, jeho znalosti a zkušenosti, odborné zázemí, schopnost syntézy informací z různých zdrojů, celkový přehled, životní styl atd. Samozřejmě zde velmi záleží také na tom, o jakých tématech, pro jaký okruh čtenářů a pro jaký titul píše.

Mění se hodnoty

Zajímavé je určitě i to, jak se díky Internetu a jeho možnostem mění pohled veřejnosti na to, co je cenné a co má hodnotu. Dříve to byly samotné informace které měly svou hodnotu - ale jsou-li informace ve stále větší míře zveřejňovány a dostupné zdarma každému kdo o ně má zájem, pak se jejich hodnota limitně blíží k nule. Samozřejmě to ale platí pouze pro toho, kdo je ochoten investovat do jejich získání (vyhledání, zpracování atd.). Pokud to někdo neumí, nemá na to čas nebo to z jiného důvodu není ochoten dělat, musí za to přímo či nepřímo platit. Vlastně tak dochází k přesunu hodnoty ze samotných informací jako takových na jejich zpracování. Novinář se přitom stává jedním ze subjektů, které jsou schopné takovouto přidanou hodnotu poskytovat - vlastně tím novinář prodává své schopnosti, znalosti a dovednosti, i své názory, postřehy atd.